ECLI:CZ:NS:2013:28.ND.276.2012.1
sp. zn. 28 Nd 276/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v exekuční věci oprávněného města Břeclav , se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 42/3, identifikační číslo osoby 00283061, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti povinnému: V. H. , bytem v H., pro 4.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 368/2012, o návrhu na určení místní příslušnosti soudu takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 368/2012, se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Břeclavi.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Exekutor požádal dne 13. 2. 2012 Okresní soud v Břeclavi o pověření k provedení exekuce na majetek povinného. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. 53 EXE 368/2012-13, vyslovil svou místní nepříslušnost ve věci s tím, že po marném uplynutí lhůty k podání odvolání bude věc podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud ji projedná a rozhodne.
Okresní soud v Břeclavi v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinný má trvalé bydliště na Slovensku a v Centrální evidenci obyvatel České republiky není zapsán. Ze systému ISAS Okresního soudu v Břeclavi nebylo o povinném nic zjištěno. Nařízení exekuce na základě rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 9. 1. 2007, č. j. MUBR 1743/2007, o uložení pokuty za dopravní přestupek je v pravomoci soudů České republiky. Podmínky místní příslušnosti ale nelze zjistit, a proto soud vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Nejvyššímu soudu.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
B. Pravomoc soudů ČR
Podle §103 o. s. ř. „kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“ Jednou z tzv. podmínek řízení podle §103 o. s. ř. je i pravomoc soudů a proto se Nejvyšší soud napřed zabýval právě otázkou pravomoci českých soudů. Nedostatek pravomoci soudů danou věc projednat a rozhodnout je totiž neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení podle §104 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 26 a str. 670). Ve věci jde o nařízení exekuce českého exekučního titulu vydaného ve správním řízení, a to proti občanu Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku.
Pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině pak může být obecně založena několika způsoby: (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 s. 26).
a) přímo použitelným předpisem ES
b) v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovením §2 zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním mezinárodní smlouvou uzavřenou Českou republikou před jejím vstupem do Evropské unie, která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů ES, nebo má před takovým předpisem aplikační přednost
c) zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, a to zejména ustanovením §37, který v odst. 1 váže pravomoc českých soudů v majetkových věcech na jejich příslušnost, (míněno místní příslušnost), a dále ustanoveními §38 - §46.
Pravomoc založená ad a), přímo použitelným předpisem ES
Protože Nejvyšší soud je soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, bylo nutné nejprve vyřešit, zda má povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou podle čl. 267 písm. b) SFEU (dřív čl. 177 Smlouvy o EHS). V předeslaném směru je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 1983 ve věci C – 283/81 CILFIT [1982] ECR 3415, který formuloval 3 výjimky, kdy národní soudy poslední instance povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie nemají. První výjimkou je situace, kdy evropské právo není relevantní pro řešení daného případu. Druhou výjimkou je situace, kdy k nastolené otázce existuje ustálená judikatura Soudního dvora nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (acte éclaire). Poslední možnou výjimku představuje situace, kdy jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 01. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod č. 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 05. 2012, sen. zn. 29 NSCR 13/2010, uveřejněné pod č. 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010)
Oblast uznání a výkonu pokut uložených správními orgány je aktuálně upravena Směrnicí Rady EU č. 2010/24, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „Směrnicí Rady č. 2010/24“), která je v právním řádu České republiky transponována zákonem č. 471/2011 Sb. Tato úprava, jak vyplývá z jejího článku 2, se však nevztahuje na sankce za dopravní přestupky, proto nemůže být v daném případě aplikována. Uvedené jinými slovy znamená, že právní úprava obsažená ve Směrnici Rady EU č. 2010/24 není relevantní pro řešení daného případu, v němž jde právě o výkon rozhodnutí o uložení pokuty za dopravní přestupek, proto také nemůže založit pravomoc českých civilních soudů.
Nejvyšší soud se dále zabýval aplikaci nařízení Rady ES č. 44/2001 - Brusel I., o soudní příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Nařízení Brusel I“), které se podle svého čl. 1 vztahuje na věci občanské a obchodní a nevztahuje zejména na věci daňové, celní a správní. V souzené věci je určující odpověď na otázku, zda v případě výkonu rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 9. 1. 2007, č. j. MUBR 1743/2007, o uložení pokuty za dopravní přestupek, v exekučním řízení (tj. v občanskoprávním řízení) se jedná o věc občanskou nebo obchodní ve smyslu čl. 1 odst. 1 Nařízení Brusel I.
Nejvyšší soud zjistil, že obdobným případem se již Soudní dvůr zabýval ve věci C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol . V daném případě mezinárodní organizace Eurocontrol (Evropská organizace pro bezpečnost letecké navigace), která je osobou veřejného práva (international body governed by public law) požádala německý soud o nařízení výkonu rozhodnutí belgického soudu, podle kterého jí měla LTU (společnost soukromého práva) zaplatit poplatek za užití zařízení a služeb. Soudní dvůr poznamenal, že i když na některé rozhodnutí v řízeních mezi orgánem veřejné moci a soukromou osobou může dopadat Bruselská úmluva, není tomu tak, pokud veřejný orgán jedná při výkonu své moci (v anglickém znění „ Although certain judgments given in actions between a public authority and a person governed by private law may fall within the area of application of the convention, this is not so where the public authority acts in the exercise of its powers. “). Rozhodnutí v řízení mezi orgánem veřejné moci a soukromou osobou, ve kterém veřejný orgán konal při výkonu své moci, je vyloučeno z aplikace úmluvy (v anglickém znění „ A judgment given in an action between a public authority and a person governed by private law, in which a public authority has acted in the exercise of its powers, is excluded from the area of application of the convention .“). (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 14. října 1976, ve věci C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol, [1976] ECR 1541).
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k nastolené otázce existuje judikatura Soudního dvora ve smyslu druhé výjimky z povinnosti položit předběžnou otázku podle čl. 267 SFEU (acte éclaire). Pokud totiž Soudní dvůr vyloučil, aby bylo soudní rozhodnutí, ve kterém na jedné straně vystupoval veřejný orgán při výkonu své moci, považováno za občanskou nebo obchodní věc ve smyslu čl. 1 úmluvy, tím spíš není možné považovat za takovou věc rozhodnutí, které veřejný orgán při výkonu své moci sám vydal. Nejvyšší soud proto uzavírá, že Nařízení Brusel I nemůže založit pravomoc českých civilních soudů.
Konečně pokud jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 805/2004, o evropském exekučním titulu pro nesporné nároky, ani tohoto přímo použitelného předpisu ES nelze v projednávané věci použít, resp. není relevantní, protože podle svého čl. 3, ve spojení s čl. 4 odst. 1 může být exekučním titulem způsobilým k postupu podle uvedeného nařízení, jenom rozhodnutí vydané soudem, nikoliv správním orgánem, jak je tomu v souzené věci. Rovněž v této souvislosti Nejvyšší soud uzavírá, že nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 805/2004 nemůže založit pravomoc českých civilních soudů.
Pravomoc založená ad b), mezinárodní smlouvou
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda pravomoc soudů ČR není v daném případě založená mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. V praxi by se tedy v projednávaném případě mohlo jednat o takové mnohostranné či dvoustranné mezinárodní smlouvy, jejímiž signatáři jsou Česká i Slovenská republika, a které by založily pravomoc soudů ČR vymáhat pohledávku přiznanou v českém správním řízení proti občanu SR žijícím na Slovensku. Takovou mezinárodní smlouvu zakládající zmíněnou pravomoc soudů ČR vůči slovenským státním občanům žijícím na území Slovenska však ČR uzavřenu nemá.
Pravomoc založená ad c), zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním
Protože mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky pro předmětné řízení není upravena ani unijním právem, ani mezinárodní smlouvou (čl. 10 Ústavy České republiky), Nejvyšší soud zkoumal, zda není pravomoc českých soudů založena na základě části II., oddílu 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Jak je uvedeno v ustanovení §1, účelem ZMPS je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich. Ustanovení části II., oddílu 1 ZPMS lze proto použít jen tehdy, je-li předmětem soudního řízení, v němž má být určena mezinárodní příslušnost (pravomoc), spor vyplývající z občanskoprávního, pracovněprávního, rodinného nebo obchodního vztahu, tj. jedná-li se mezi účastníky řízení o vztah soukromoprávní povahy (srov. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 3. vydání. Brno: Doplněk, 1996. s. 354 a dále s. 357).
V souzené věci je předmětem exekuční řízení o výkon rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 9. 1. 2007, č. j. MUBR 1743/2007, kterým byla povinnému uložena pokuta za dopravní přestupek. Řízení o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákona č. 200/1990 Sb.“), je pojímáno jako součást výkonu veřejné správy a součást rozhodování správních orgánů o právech a povinnostech adresátů veřejné správy. Ačkoliv je přitom účelem přestupkového řízení zajištění ochrany společenských zájmů prostřednictvím ukládání trestně-správních sankcí (takže se obsahově blíží řízení trestnímu), v českém právním řádu je chápáno jako zvláštní druh správního řízení (srov. Prášková, H. In Hendrych, D. a kol. Správní právo . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 460-462). Tomu odpovídá i dikce §51 zákona č. 200/1990 Sb., které pro řízení o přestupcích odkazuje na subsidiární použití obecných předpisů o správním řízení, kterými jsou zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), resp. zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „d. ř.“). V případě výkonu správního rozhodnutí je přitom správnímu orgánu umožněno (vedle klasické správní či daňové exekuce) v souladu s §105 odst. 2 s. ř., resp. §175 odst. 1 d. ř. požádat o provedení exekuce soud či soudního exekutora. Na základě předeslaného Nejvyšší soud uvádí, že sama skutečnost, že v souzené věci bylo postupováno podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen „ex. ř.“), nezbavuje předmětné exekuční řízení jeho veřejnoprávního charakteru založeného původním řízením o přestupku. Jak vyplývá ze shora uvedeného, v souzené věci se nejedná o soukromoprávní vztah mezi účastníky řízení, který by bylo možné podřadit pod výčet obsažený v §1 ZMPS ve spojení s §7 odst. 1 o. s. ř., a proto také je vyloučena i aplikace části II., oddílu 1 ZMPS.
Aplikace vnitrostátního práva
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že exekuční řízení, jímž má být vykonáno správní rozhodnutí o uložení pokuty, má veřejnoprávní povahu, přestože v něm orgány postupují podle předpisů, které jsou formálně označeny za občanskoprávní. V takovém případě vychází pravomoc soudů České republiky z ústavněprávního principu územní výsosti ( pars in parem non habet iurisdictionem) , který se projevuje ve výlučné svrchovanosti státní moci (kompetence) nad státním územím a těmi, kdo se na takovém území nachází bez ohledu na jejich státní příslušnost (srov. Rozhodnutí PCIJ ze dne 7. 9. 1927, ve věci S. S. Lotus, Série A., č. 10, 1927; příp. Filip, J. Ústavní právo. Díl 1. 1. vyd. Brno: Právnická fakulta Masarykovy university, 1993. s. 63-64). Vzhledem k tomu, že státní moc může být v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (lex fori) , je zřejmé, že princip územní výsosti umožňuje v případě výkonu veřejné moci zakládat pravomoc (jurisdikci) orgánů příslušného státu podle vnitrostátního zákona i ve vztahu k cizincům nebo osobám s bydlištěm v cizině. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že v souzené věci je pravomoc soudů České republiky s ohledem na princip územní výsosti dána (jak vyžaduje ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř.), a to právě s ohledem na skutečnost, že exekučním titulem je rozhodnutí správního orgánu České republiky, konkrétně Městského úřadu v Břeclavi ze dne 9. 1. 2007, č. j. MUBR 1743/2007, kterým byla uložena pokuta za dopravní přestupek spáchaný na území České republiky, přičemž i činnost pověřeného exekutora může být s ohledem na teritoriální působnost realizována výlučně na území České republiky.
Podle §45 odst. 2 ex. ř., je místně příslušným exekučním soudem „soud, v jehož obvodu má bydliště povinný, je-li fyzickou osobou, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje,“ přičemž „[n]emá-li povinný, který je fyzickou osobou, bydliště v České republice, ani se v ní nezdržuje, […] je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek.“
Z návrhu na zahájení řízení i obsahu spisu nelze dovodit, že by se povinný na území České republiky zdržoval nebo měl na území České republiky lokalizován majetek, který by mohl být v rámci exekuce postižen. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná závěr rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, podle něhož „s ohledem na účel exekučního řízení není [ani] případné, aby již v rámci posuzování místní příslušnosti exekuční soud zjišťoval, zda a případně na jakém místě v České republice má povinný majetek.“ Z uvedeného důvodu nelze zjistit podmínky místní příslušnosti, jak vyžaduje výše citované ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř.
V citovaném rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, bylo dále rozvedeno, že „Nejvyšší soud přitom v obdobných situacích vychází při určení místní příslušnosti exekučního soudu ze zásady hospodárnosti řízení zakotvené v §6 o. s. ř. Z této zásady pak vyvozuje pravidla pro určení místní příslušnosti podle sídla soudního exekutora, nebo určuje místně příslušným ten soud, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno. Není ovšem vyloučeno, aby se místní příslušnost exekučního soudu odvíjela v konkrétním případě i od jiné skutečnosti vyhovující zásadě hospodárnosti řízení (např. od místa vzniku pohledávky).“ K porušení práva povinným (tj. spáchání uvedeného dopravního přestupku) a tím vzniku sankční povinnosti k plnění ve prospěch oprávněného došlo v obvodu Okresního soudu v Břeclavi, když i rozhodnutí, které je v posuzované věci exekučním titulem, vydal Městský úřad Břeclav. Okresní soud v Břeclavi, u něhož byl podán předmětný návrh oprávněného, se již s věcí seznámil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je Nejvyšší soud toho názoru, že se zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení bude nejvhodnější, aby daná věc byla projednána a rozhodnuta právě tímto soudem. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud podle §11 odst. 3 o. s. ř. určil, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Okresní soud v Břeclavi.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu