ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1015.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1015/2018-323
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Z. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) R. H. , narozenému XY, bytem v XY, 2) J. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Praze 1, Na poříčí 1041/12, PSČ 110 00, a 3) K. B. , narozené XY, bytem v XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 634/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2016, č. j. 7 Cmo 310/2015-199, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. dubna 2015, č. j. 32 Cm 634/2011-149, k námitkám druhého žalovaného (J. K.) zrušil „vůči“ druhému žalovanému směnečný platební rozkaz ze dne 31. ledna 2012, č. j. 32 Cm 634/2011-16, jímž původně uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 60.000,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 200,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 3.010,- Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Další žalovaní (R. H. a K. B. – dále jen „K. B.“) námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodali; ve vztahu ke K. B. nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 6. dubna 2012 (výrok ve věci samé), respektive 18. dubna 2012 (výrok o nákladech řízení).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. března 2016, č. j. 7 Cmo 310/2015-199, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, podle něhož druhý žalovaný prokázal existenci dohody s žalobcem, v níž se žalobce zavázal „nevymáhat“ po druhém žalovaném zaplacení směnky.
Jakkoli vytknul soudu prvního stupně, že pochybil, když vyslechl K. B. jako svědkyni (§126 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), ač „byla v postavení účastnice řízení“, měl zjištění, která z její výpovědi učinil soud prvního stupně, za „relevantní“, když jmenovaná byla „poučena v přísnějším režimu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud pochybil, když na straně jedné shledal opodstatněnou výhradu žalobce, podle níž soud prvního stupně nesprávně vyslechl K. B. jako svědkyni (a nikoli účastnici řízení), a na straně druhé dovodil, že tato nesprávnost nemá zásadní vliv na skutková zjištění (a výsledek sporu). Přitom otázku „relevance“ takto provedeného důkazu měl za dosud Nejvyšším soudem nezodpovězenou.
Dále dovolatel „otevírá“ právní otázku „důkazního břemene“ a „setrvává na svém přesvědčení, že skutkový závěr o existenci dohody o nevymáhání směnky nemá oporu v provedeném dokazování“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilá založit výhrada týkající se „důkazního břemene“, když v tomto směru– posuzováno podle obsahu dovolání – dovolatel ve skutečnosti polemizuje (jak ostatně i sám v dovolání připouští) se skutkovým závěrem odvolacího soudu ohledně svého závazku nevymáhat zaplacení směnky po druhém žalovaném. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Současně zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přitom ani Nejvyšší soud neshledává zmíněný závěr soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřeným.
Dovolání však má Nejvyšší soud za přípustné k řešení otázky, zda v poměrech dané věci měla být K. B. vyslechnuta jako svědkyně (§126 o. s. ř.) nebo jako účastnice řízení (§131 o. s. ř.).
Podle ustanovení §126 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud (odstavec 1). Na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Dále je třeba poučit svědka o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi (odstavec 2). Předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Klást otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo je-li zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá; nepořizuje-li se o výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu důvody, pro které otázka nebyla připuštěna (odstavec 3). Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle §131 (odstavec 4).
Podle ustanovení §131 o. s. ř. (ve znění účinném k datu výslechu K. B. soudem prvního stupně – 13. dubna 2015) důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut (odstavec 1). Nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu. Při svém výslechu mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat; o tom musí být poučeni (odstavec 2). Ustanovení §126 odst. 3 se zde použije obdobně (odstavec 3).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých účastník řízení na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by mohl být za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán; tomu odpovídá i rozdílný obsah poučení, které účastníku řízení a svědku poskytne soud před započetím jejich výslechu a pod jejichž vlivem účastník a svědek vypovídají. Okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti (§132 o. s. ř.). Vyslechnul-li soud účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi, z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 1862/2015, uveřejněného pod číslem 53/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. prosince 2011, přičemž žalobce požadoval, aby soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem uložil žalovaným (R. H., J. K. a K. B.) zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz 60.000,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 200,- Kč a náklady řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a K. B. nabyl směnečný platební rozkaz právní moci (K. B. proti němu nepodala „opravný“ prostředek) dne 6. dubna 2012 (výrok ve věci samé), respektive 18. dubna 2012 (výrok o nákladech řízení). Přitom žalovaní byli tzv. samostatnými společníky v řízení (§91 odst. 1 o. s. ř.).
Za popsaného stavu soud prvního stupně postupoval správně, vyslechl-li K. B. jako svědkyni; skutečnost, že odvolací soud následně „přisoudil“ tomuto důkazu (jen) „hodnotu“ účastnického výslechu, je tak za stavu, kdy dospěl na základě hodnocení provedených důkazů (§132 o. s. ř.) ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, nevýznamná.
Konečně nelze přehlédnout, že postavení K. B. (posuzováno z hlediska její povinnosti plnit na směnku) se v důsledku její svědecké výpovědi „ve prospěch“ druhého žalovaného nezlepšilo.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 3 o. s. ř.) správné, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu