ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.1053.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1053/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobkyně Z. a B., v. o s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně T. a. s., proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. M. N., advokátem o zaplacení 5,000.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 18/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 340/2005 – 250, takto:
I. Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. dubna 2005, č. j. 33 Cm 18/2002-212 tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 5,000.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 20. října 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ustanovení §196 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném k datu uzavření smlouvy ze dne 31. března 2000, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „smlouva“), upravuje omezení člena představenstva (zákaz konkurence) a rovněž možnost, aby akciová společnost stanovila v rozhodnutí valné hromady nebo ve stanovách další omezení. Smluvní omezení, přijatá členem představenstva nad rámec zákonného omezení, zákon neupravuje. Takové ujednání nespadá pod §196 obch. zák. Právní předpis takové ujednání nezakazuje a podle odvolacího soudu není ani žádný jiný rozumný důvod, proč by se žalovaný, jako člen představenstva T. a. s., nemohl zavázat zdržet se účasti v jiných společnostech [jak to učinil v článku II bodu 1 písm. c) smlouvy].
Odvolací soud zjistil z článku III bodu 2 smlouvy, že účastníci, vzhledem k závažným negativním důsledkům, které by porušení povinností, které na sebe žalovaný ve smlouvě převzal, způsobilo společnosti, dohodli, že v případě takového porušení zaplatí žalovaný žalobkyni smluvní pokutu ve výši 5,000.000,- Kč. Odvolací soud posoudil ujednání podle článku II bodu 1 písm. c) smlouvy jako platné a uzavřel, že je žalovaný porušil tím, že se stal společníkem A. A., s. r. o. a akcionářem R. G., a. s.
Tvrzení žalovaného, že založením R.G., a. s. smlouvu neporušil, ale že jednal v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě o převodu licence k televiznímu vysílání, podle odvolacího soudu neobstojí. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v dodatku smlouvy bylo ujednáno, že dojde-li k takové změně právních předpisů, která po určitou dobu umožní převod licencí k televiznímu vysílání, zavázal se žalovaný neprodleně po vstupu takového předpisu v účinnost požádat R. Č. r. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) o převod veškerých licencí na společnost K., S. a r. l. založenou podle práva L. v., kterou pro tento účel založil (založí) a v níž má 100% majetkovou účast, a učinit vše pro to, aby Rada žádosti vyhověla. Pro případ, že Rada této žádosti nevyhoví, zavázal se žalovaný podat žádost o povolení převodu licencí na českou společnost, kterou po předchozím souhlasu a podle instrukcí společnosti E. M. V., S. A. sám založí nebo v níž získá 100% účast. Protože takový souhlas nebyl udělen, nelze R. G., a. s. považovat za náhradní českou společnost podle smlouvy.
Podle odvolacího soudu neobstojí ani tvrzení žalovaného, že nebyl naplněn článek III. bod 1 smlouvy, neboť nebyla uzavřena dohoda o poskytnutí přiměřené náhrady v penězích či jiné formě kompenzace za omezení vyplývající z dohody. Odvolací soud zjistil, že podmínky takové náhrady nebo kompenzace měly být stanoveny ve zvláštní smlouvě (dále též jen „kompenzační smlouva“), včetně kompenzace formou majetkové účasti žalovaného na podnikání žalobkyně nebo jejích „spřízněných osob“. Podmínky takového ujednání měly záviset na době působení žalovaného v úpadkyni a na jeho pracovním zařazení. Kompenzační smlouva měla být uzavřena před nebo po podpisu smlouvy nebo v souvislosti se skončením pracovního poměru žalovaného u úpadkyně.
Odvolací soud zjistil, že kompenzační smlouva uzavřena nebyla. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný „byl kompenzován“ jiným způsobem; to však prokázáno nebylo.
Odvolací soud uzavřel, že povinnost zaplatit smluvní pokutu dle článku III bodu 2 smlouvy nebyla podmíněna uzavřením kompenzační smlouvy. Ta navíc mohla být uzavřena až při skončení působení žalovaného u žalobkyně, tedy až poté, co mu vznikla povinnost platit smluvní pokutu. Žalovaný přes výzvu úpadkyně smluvní pokutu nezaplatil a dostal se s jejím zaplacením do prodlení. Proto odvolací soud žalobě vyhověl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kritizuje právní posouzení věci, na kterém spočívá napadené rozhodnutí [a uplatňuje tak dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel poukazuje na to, že ujednání podle článku II bodu 1 písm. c) smlouvy jde nad rámec omezení členů statutárních orgánů vyjádřeného v §196 obch. zák. Toto ustanovení určuje podle dovolatele pro rozšíření zákazu konkurence „speciální postup“, kterým je úprava ve stanovách či usnesení valné hromady. K tomu v projednávané věci nedošlo. Podle dovolatele nelze „pouze uzavřením smlouvy“ zavazovat člena statutárního orgánu akciové společnosti nad rámec §196 obch. zák. a jakkoli jej na základě údajného porušení takového závazku sankcionovat. Kromě toho jsou podle žalovaného sankce za porušení zákazu konkurence upraveny v §65 obch. zák., a proto se nelze za jeho porušení domáhat smluvní pokuty, kterou uvedené ustanovení neupravuje.
Dovolatel dovozuje, že ustanovení §196 obch. zák. je mimo jiné zaměřeno i na ochranu ústavně zaručeného práva na svobodu podnikání a výklad podaný odvolacím soudem považuje za jeho obcházení. Dále pak dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2001 (jde o rozsudek ze dne 11. dubna 2002, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 132) a tvrdí, že omezení statutárního orgánu musí odpovídat určitá kompenzace, která mu poskytnuta nebyla.
Dovolatel se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že jeho postup v řízení o postoupení licence k televiznímu vysílání není pro posouzení věci významný a nadto byl v souladu s převzatými závazky. Proto, i kdyby byla konkurenční doložka platná, úpadkyni by nevznikl nárok na smluvní pokutu, resp. by vymáhání takové pokuty bylo v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatel napadá dovoláním i výrok, kterým odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Tento výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž dovolání proti nim nepřipouští žádné z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu výroku, kterým odvolací soud rozhodl ve věci samé je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je dalším dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti žaloby na tom, že žalovaný, jako člen statutárního orgánu žalobkyně, porušil ujednání smlouvy zakazující mu, aby se stal po jejím uzavření společníkem (akcionářem) jiné společnosti.
K závěrům odvolacího soudu ohledně toho, zda bylo možno v projednávané věci platně sjednat mezi společností a členem jejího statutárního orgánu na dobu tří let od ukončení funkce omezení jeho následných účastí v jiných společnostech, Nejvyšší soud uzavřel, že takové ujednání bylo přípustné.
Jak správně dovodil odvolací soud, možnost dohody o omezeních stíhajících člena statutárního orgánu akciové společnosti obchodní zákoník ani jiný právní předpis neupravuje. Poukazuje-li dovolatel na to, že k rozšíření zákazu konkurence je podle ustanovení §196 obch. zák. třeba úprava ve stanovách anebo rozhodnutí valné hromady společnosti, a nelze je tudíž sjednat ve smlouvě mezi společností a členem jejího statutárního orgánu, není tato jeho námitka přiléhavá. Ustanovení §196 obch. zák. se vztahuje jen na ty případy, kdy určuje rozsah zákazu konkurence zákon anebo, na základě zákonného zmocnění, stanovy či valná hromada; a jen pro ně stanoví zákon důsledky jeho porušení. Rozšíření rozsahu zákazu konkurence nad rámec stanovený zákonem ve stanovách či v usnesení valné hromady přitom zákon nepodmiňuje souhlasem osob, které mají být v budoucnu tomuto zákazu podrobeny.
Připouští-li zákon, aby k rozšíření zákazu konkurence nad zákonem stanovený rozsah došlo usnesením valné hromady či stanovami, tím spíše je možná (za situace, kdy to obchodní zákoník ani jiný právní předpis nezakazuje) dohoda společnosti a jejího statutárního orgánu o takovém rozšíření. V tom směru se lze též odvolat na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 1995 svazek 4, pod číslem 73, ve kterém Ústavní soud uzavřel (pro případ obdobné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem), že pro takové ujednání platí obecně princip autonomie vůle smluvních stran vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky.
Na porušení povinností člena statutárního orgánu převzatých nad rozsah zákazu konkurence upravený obchodním zákoníkem a konstituovaných smlouvou mezi společností a členem jejího statutárního orgánu, se pak nebude vztahovat úprava důsledků porušení zákazu konkurence v §65 obch. zák. (neboť nejde o porušení tohoto zákazu, ale o porušení smluvně převzatých povinností); důsledky tohoto porušení však mohou smluvní strany upravit ve smlouvě, jak se také v projednávané věci stalo.
K poukazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ujednání o tzv. konkurenční doložce je svojí povahou vzájemným závazkem, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují navzájem hospodářský prospěch a závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu musí odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje, Nejvyšší soud uzavřel, že není v projednávané věci případný, neboť skutkové okolnosti, na kterých založil dovolací soud v odkazované věci své rozhodnutí, byly diametrálně odlišné.
Především je třeba uvést, že v projednávané věci nepřiznal odvolací soud požadované plnění na základě porušení povinností z pracovněprávního vztahu, jak tomu bylo v odkazovaném rozhodnutí, ale na základě porušení povinností ve vztahu mezi společností a jejím statutárním orgánem. V odkazované věci přitom založil Nejvyšší soud své rozhodnutí na tom, že dojde-li tzv. konkurenční doložkou k porušení rovnosti účastníků v jejich právu podnikat poté, co pracovněprávní vztah mezi nimi skončil, je nezbytná odpovídající kompenzace takového omezení. V projednávané věci přitom nedošlo k posuzovanému porušení po skončení vztahu, na který se omezení vztahovalo, ale v jeho průběhu. A konečně je – jen pro úplnost – třeba uvést i to, že mezi účastníky, jak patrno ze smlouvy, měla být sjednána smlouva kompenzující žalovanému dohodnuté omezení. To, že ke sjednání takové smlouvy nedošlo, přitom mohlo být, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, právě důsledkem porušení povinností žalovaného ze smlouvy. Přitom žalovanému nic nebránilo, měl-li zato, že splnil podmínky pro uzavření „kompenzační smlouvy“, aby se jejího uzavření domáhal, a to třeba i soudní cestou.
K tvrzení dovolatele, že jeho postup v řízení o postoupení licence k televiznímu vysílání byl v souladu s převzatými závazky, a proto je vymáhání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, dovolací soud uzavírá, že postup dovolatele v řízení o postoupení licence není v projednávané věci významný, neboť k němu se sjednaná smluvní pokuta nevázala.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, v němž bylo přípustné, podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 (co do odmítnutí) a §142 odst. 1 (co do zamítnutí) o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu