ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1088.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1088/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. R. F. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně AO Invest, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25590936, proti žalované Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44848943, zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, PSČ 150 00, o zaplacení 137.882.640,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 67/2002, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 5 Cmo 141/2009-274, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 18. října 2008, č. j. 11 Cm 67/2002-237, jímž Městský soud v Praze postupem podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce (JUDr. P. M.) vstoupila společnost MISORA HOLDINGS LIMITED, se sídlem Trust Offices, 197 Main Street, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1046782 (dále jen „společnost“).
Odvolací soud shledal, že předpoklady pro připuštění procesního nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. jsou splněny. Zdůraznil, že při rozhodování o procesním nástupnictví podle označeného ustanovení soud zkoumá, zda žalobcem tvrzená právní skutečnost nastala. Nezabývá se však již otázkami, zda tu právo nebo povinnost (o které v řízení jde) ve skutečnosti byly nebo zda k jejich „přechodu“ opravdu došlo. Tyto otázky se již týkají merita věci a budou posouzeny až v rozhodnutí o věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňujíc dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř.) a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož při rozhodování podle ustanovení §107a o. s. ř. se mají soudy zabývat pouze formálními náležitostmi úkonu, jenž je označován jako právní skutečnost, na základě které došlo k přechodu práv a povinností žalobce (v posuzovaném případě smlouvy o postoupení pohledávky) a nikoli samotnou právní podstatou a ve svém důsledku tedy ani platností právního úkonu. Za otázku zásadního právního významu považuje vymezení podmínek, za nichž má soud zamítnout návrh na „záměnu účastníků“ v případě, kdy jde o návrh účelový, opírající se o právní úkon zneužívající zákon.
K tomu dovolatelka namítá, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena účelově, proto, aby se původní žalobce vyhnul povinnosti hradit nemalé náklady řízení pro případ, že nebude ve věci samé úspěšný. Společnost sídlí na území jednoho z tzv. daňových rájů, v němž je vyloučena aplikace nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a Česká republika nemá s Britskými Panenskými ostrovy uzavřenou smlouvu o vzájemné právní pomoci týkající se výkonu rozhodnutí. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje i na cenu za postoupení pohledávky, jež činila pouze 50.000,-Kč, ačkoliv žalobce původně v řízení uplatňoval pohledávku ve výši 237,882.640,- Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12, části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po vydání napadeného usnesení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty úpadce, když usnesením ze dne 20. srpna 2009, č. j. 46 K 33/2002-916, jež nabylo právní moci dne 30. září 2009, zprostil Krajský soud v Brně výkonu funkce JUDr. P. M. a novým správcem konkursní podstaty ustanovil Mgr. R. F.. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení dále jako se žalobcem bez dalšího jednal s Mgr. R. F.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., není však důvodné.
Již v usnesení uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek nezabývá, neboť ta se týká posouzení věci samé, k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé. K témuž závěru se pak přihlásil i v usnesení uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž výslovně potvrdil, že skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení ve smyslu ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., je i smlouva o postoupení pohledávky.
Na uvedených závěrech, s nimiž je napadené usnesení v souladu, pak v projednávané věci nemohou ničeho změnit ani námitky dovolatelky, podle nichž byla pohledávka postoupena jen proto, aby žalovaná nemohla v případě svého úspěchu ve věci dosáhnout uspokojení svého nároku na náhradu nákladů řízení. Z hlediska vymahatelnosti případných nákladů řízení není totiž rozdílu mezi situací, kdy dochází k postoupení pohledávky v průběhu soudního řízení o jejím zaplacení, a postoupením pohledávky před zahájením řízení a podáním žaloby o její zaplacení přímo postupníkem. V obou případech může být platnost postupní smlouvy přezkoumávána pouze při rozhodování o věci samé, a to pouze jsou-li splněny podmínky formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněném pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Uvedené námitky by - v obecné rovině - pro posouzení správnosti rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. mohly být relevantní pouze tehdy, pokud by žalovaný postupem podle ustanovení §51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v rozhodném znění (dále též jen „ZMPS“), navrhl, aby právnické osobě se sídlem v zahraničí, jejíž vstup do řízení na místo dosavadního žalobce je navrhován, byla uložena povinnost složit jistotu v soudem určené výši na náklady řízení.
Podle označeného ustanovení cizinci (a tedy i právnické osobě se sídlem v zahraničí), který se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, uloží soud na návrh žalovaného, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení s tím, že nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví.
Ač uvedené ustanovení není aplikovatelné vůči osobám se sídlem v některém členském státu Evropské unie, neboť je v rozporu s článkem 12 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. článkem 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. k tomu rozsudek Soudního dvora ze dne 26. září 1996 ve věci Data Delecta Aktiebolag and Ronny Forsberg v. MSL Dynamics Ltd., C-43/95, Sb. SD 1996, s. I 04661), vůči osobám se sídlem mimo teritoriální působnost práva Evropské unie je lze - nebrání-li tomu úprava obsažená v §51 odst. 2 ZMPS - uplatnit.
S ohledem na jeho účel (jímž je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu) lze přitom ustanovení §51 ZMPS přiměřeně aplikovat i v případě, že osoba se sídlem v cizině má vstoupit do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle ustanovení §107a o. s. ř. Žalovaný i v takové procesní situaci může navrhnout, aby soud této osobě uložil složit jím určenou jistotu na náklady řízení. Důsledkem nesložení jistoty však není zastavení řízení, ale - za přiměřené aplikace ustanovení §51 odst. 1 ZMPS - pouze zamítnutí návrhu na vstup této osoby do řízení na místo původního žalobce. V důsledku takového postupu nebude - v souladu s citovaným ustanovením - pokračováno v řízení s osobou se sídlem v cizině.
Je-li návrh na složení jistoty podán až společně s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo návrhu na procesní nástupnictví vyhověno, a nesloží-li osoba, jejíž vstup do řízení je navrhován, k výzvě soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě určenou jistotu, odvolací soud - nejde-li v intencích §51 odst. 2 ZMPS o návrh opožděný nebo o situaci, kdy jistotu nelze uložit z jiných, tímto ustanovením vymezených, důvodů - změní usnesení soudu prvního stupně tak, že se procesní nástupnictví na straně žalobce nepřipouští.
Opačný výklad (podle něhož ustanovení §51 ZMPS není možno aplikovat na osoby, které do řízení hodlají vstoupit teprve po jeho zahájení) by umožnil obcházení uvedeného ustanovení (podáním žaloby tuzemcem a poté postoupením práva cizinci) a vedl by k neodůvodněnému zhoršení postavení žalovaného v takovém řízení (ve srovnání se situací, kdy je žaloba podána přímo cizincem).
V projednávané věci však dovolatelka návrh podle tohoto ustanovení nepodala; její námitky tudíž důvodem pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví na straně žalobce být nemohou.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu