ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1088.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1088/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Jana Abrahámka , jako správce konkursní podstaty úpadce ”RAMIKO“, s. r. o., identifikační číslo osoby 48393002, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova 489/7, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. J. R. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem, se sídlem ve Frýdku - Místku, Zámecké náměstí 42, PSČ 738 01, o zaplacení částky 2.017.500,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 197/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 21/2011-301, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. února 2011, č. j. 9 Cm 197/2003-275, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též jen „konkursní soud“) o žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce ”RAMIKO“, s. r. o.) domáhal po žalovaném (Ing. J. R.) zaplacení částky 2.017.500,- Kč, tak, že:
1/ Určil, že nárok žalobce, aby žalovaný zaplatil do konkursní podstaty úpadce peněžité plnění za užívání nemovitosti za dobu od 4. prosince 2001 do 31. prosince 2003, je po právu (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.311.142,- Kč z titulu užívání nemovitosti za dobu od 26. ledna 1998 do 3. prosince 2001 (bod II. výroku).
3/ Určil, že o výši nároku uvedeného pod bodem I. výroku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (bod III. výroku).
Šlo v pořadí o druhý rozsudek konkursního soudu, když předchozí rozsudek ze dne 26. května 2006, č. j. 9 Cm 197/2003-49, jímž konkursní soud žalobu zamítl pro promlčení, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. dubna 2007, č. j. 9 Cmo 32/2006-68, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkursní soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Pozdější úpadce (jako pronajímatel) uzavřel dne 26. ledna 1998 se žalovaným (jako nájemcem) smlouvu o nájmu konkretizovaných nebytových prostor v označené budově (dále jen „nájemní smlouva“). Nájem byl sjednán na dobu určitou do 31. prosince 2003; nájemné bylo sjednáno částkou 700.000,- Kč za celou dobu nájmu a mělo být uhrazeno do 3 dnů od podpisu nájemní smlouvy. Nájemní smlouva obsahuje četné smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti nájemce; pro případ prodlení se zaplacením smluvní pokuty byla sjednána sankce ve výši 0,05 % denně z dlužné částky.
2/ Pozdější úpadce (jako vlastník budovy) uzavřel dne 26. ledna 1998 se žalovaným (jako oprávněným z věcného břemene) smlouvu o zřízení věcného břemene, kterou pro žalovaného zřídil bezplatně věcné břemeno užívání budovy v rozsahu specifikovaném obsahem nájemní smlouvy. Obsahem práva odpovídajícího věcnému břemenu bylo právo užívat označené nebytové prostory v přízemí budovy a právo na nepřetržitou nepřerušenou dodávku elektrické energie a studené vody do pronajatých podle smlouvy o poskytování služeb ze dne 26. ledna 1998. Podle článku VI. smlouvy o zřízení věcného břemene je nedílnou součástí této smlouvy nájemní smlouva a smlouva o poskytování služeb.
3/ Pozdější úpadce uzavřel dne 26. ledna 1998 se žalovaným smlouvu o poskytování a úhradě služeb spojených s užíváním nebytových prostor (dále jen „smlouva o poskytování služeb“) jako nedílnou součást smlouvy o zřízení věcného břemene, s tím, že má být plněna v návaznosti na obsah nájemní smlouvy a platí po celou dobu nájmu. Pozdější úpadce se ve smlouvě o poskytování služeb zavázal dodávat žalovanému (jako nájemci) elektrickou energii a studenou vodu včas a ve sjednaném množství a kvalitě odpovídající obvyklé potřebě pod sankcí smluvní pokuty.
4/ Rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 11 C 12/2004-103 (jenž nabyl právní moci dne 16. května 2008), určil Okresní soud ve Frýdku - Místku, že na budově nevázne věcné břemeno specifikované nájemní smlouvou, zřízené ve prospěch žalovaného. Okresní soud dovodil, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jelikož se příčí zákonu i dobrým mravům; platností nájemní smlouvy se nezabýval.
5/ Rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 51 Co 205/2007-169, potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu, když přitakal jeho závěru o rozporu smlouvy o zřízení věcného břemene s dobrými mravy. S odkazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 505/2002 (jde rozsudek ze dne 13. března 2003, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) odvolací soud tamtéž dovodil, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná též proto, že jejím uzavřením došlo k obcházení ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K tvrzení žalovaného, že úplatu za zřízení věcného břemene ve výši 700.000,- Kč uhradil pozdějšímu úpadci zápočtem ze dne 4. února 2008, odvolací soud uvedl, že jde o zápočet neexistující pohledávky, když věcné břemeno bylo zřízeno (dle článku IV. smlouvy o zřízení věcného břemene) bezúplatně. Odvolací soud rovněž uzavřel, že neplatná je i nájemní smlouva, pro absenci účelu nájmu, předchozího souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy a ujednání o způsobu úhrady nájemného.
6/ Pozdější úpadce uzavřel dne 4. prosince 1998 se žalovaným dohodu o započtení vzájemných pohledávek dle ustanovení §580 obč. zák. Předmětem započtení byly pohledávky pozdějšího úpadce z titulu úplaty za věcné břemeno podle smlouvy o zřízení věcného břemene ve výši 700.000,- Kč a pohledávky žalovaného z titulu půjčky sestávající z jistiny, úroku a úroku z prodlení ve výši 703.853,- Kč.
Na tomto základě dospěl konkursní soud k následujícím závěrům:
1/ K tomu, aby bylo možné uzavřít, že došlo k naplnění skutkové podstaty dle ustanovení §15 odst. 1 písm. f/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), musí být splněno a posléze prokázáno, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs, že dlužník uzavřel smlouvu o nájmu svého majetku nebo k tomuto majetku zřídil věcné břemeno za nápadně nevýhodných podmínek, že převod se uskutečnil v posledních 6 měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo po podání tohoto návrhu, že se tak stalo platným právním úkonem a že šlo o jednání, které poškozuje konkursní podstatu.
V dané věci není splněn předpoklad platného právního úkonu. Nájemní smlouva nebo smlouva o zřízení věcného břemene je (totiž) neplatná pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák. K důvodům neplatnosti odkazuje konkursní soud zcela na důvody rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 51 Co 205/2007-169.
2/ Žalobě sice nelze vyhovět z titulu neúčinného právního úkonu, došlo ale k naplnění skutkové podstaty dle §451 odst. 2 obč. zák., dle kterého je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. V dané věci uplatnil žalobce nárok na zaplacení peněžního plnění za užívání nemovitostí na základě právního úkonu, který byl absolutně neplatný. Soud tedy rozhodoval na základě stejného skutkového děje, tedy užívání nemovitostí, které s ohledem na výše uvedenou neplatnost smluv kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení.
3/ Identifikace skutku v žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z titulu bezdůvodného obohacení, když v průběhu řízení byla zjištěna neplatnost smlouvy. Jiná právní kvalifikace téhož skutku není změnou právního důvodu přihlášené pohledávky. Žaloba v dané věci nezaměnitelným způsobem identifikuje skutek (skutkový děj), na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok v peněžité formě (užívání věci v konkrétní době). Skutkový děj se vyznačuje i svým rozmístěním v čase (má určitý počátek i konec), v předmětné věci jde o dobu od 1. srpna 1998 do 31. prosince 2003. Pouze požadavek žalobce na peněžité plnění od 26. ledna 1998 byl změnou žaloby, o které bylo rozhodnuto u ústního jednání.
4/ Nárok je promlčen za dobu od 26. ledna 1998 do 3. prosince 2001, když potud byla žaloba (jež došla soudu 4. prosince 2003) podána po uplynutí subjektivní promlčecí doby (potud je důvodná námitka promlčení). Jde o 1407 dní, čemuž z částky 2.017.500,- Kč (za 2165 dní) odpovídá částka 1.311.142,- Kč.
5/ Aktivní legitimaci žalobce nezakládá soupis pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení v konkursní podstatě úpadce. Požadavek soupisu je splněn tím, že žalobce do něj zahrnul pohledávku z titulu neúčinného právního úkonu, byť se později projevilo, že šlo o neplatný právní úkon.
6/ Bez právního významu je námitka, že žalovaný nebyl vyzván k plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Za doručení výzvy lze považovat doručení žaloby (nebo je možné učinit ji v rámci jednání).
7/ K zániku žalované pohledávky započtením nedošlo. Šlo o zápočet neexistující pohledávky, když věcné břemeno bylo zřízeno jako bezúplatné.
8/ Námitky žalovaného ohledně zhodnocení užívané nemovitosti se vztahují k výši nároku a soud se s nimi vypořádá v konečném rozhodnutí; totéž platí o námitkách proti znaleckému posudku.
K odvolání žalovaného (jež se netýkalo bodu II. výroku rozsudku) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 21/2011-301, potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. a III. výroku.
S odvolacími námitkami žalobce se odvolací soud vypořádal následovně:
1/ Námitkou, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, se odvolací soud nezabýval s ohledem na usnesení ze dne 30. března 2010, č. j. Ncp 751/2009-217, jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Tím byla věcná příslušnost určena závazně pro účastníky i pro soudy; §11 odst. 1 věta třetí a §104a odst. 7 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2001“).
2/ Změnou žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. se rozumí také změna spočívající v tom, že žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě. Nejde (ovšem) o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností a žalobním petitu mění právní kvalifikaci svého nároku.
3/ Byl-li žalobou uplatněn nárok na vydání peněžitého plnění jako náhrady za užívání nebytových prostor v období od 26. ledna 1998 do 31. prosince 2003 s tvrzením, že byly užívány na základě neúčinných právních úkonů, avšak podle soudu jsou tyto právní úkony neplatné a není tvrzen jiný důvod užívání, pak není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud prvního stupně žalobcův nárok podle hmotně právních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
4/ Odvolatel nemohl být zaskočen jiným právním posouzením věci soudu prvního stupně; ten totiž u jednání konaného 13. května 2009 seznámil účastníky řízení s tím, že žalobcův právní názor je jiný než názor soudu, a zpřístupnil jim právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o tom, že žalobcův nárok lze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení.
5/ Podle ustálené judikatury platí, že vymáhá-li správce konkursní podstaty pohledávku úpadce do konkursní podstaty, není předpokladem jeho věcné legitimace v příslušném sporu to, zda ji zahrne do soupisu majetku konkursní podstaty. Úvahy odvolatele, že po soupisu pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) do konkursní podstaty úpadce měla být věc řešena vylučovací žalobou, nemá odvolací soud za přiléhavé též s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 180).
6/ Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem konkursního soudu o neplatnosti nájemní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene. Věcné břemeno a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát a smlouva, kterou by byly (opětovně) přenechány k užívání prostory, které již oprávněná osoba užívá z jiného právního titulu (z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni) by proto byla neplatná podle ustanovení §39 obč. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod číslem 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7/ Sama nájemní smlouva je podle §39 obč. zák. neplatná pro rozpor se zákonem pro absenci souhlasu dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (ve znění platném v době uzavření smlouvy) a z týchž příčin je pro obcházení zákona neplatná i smlouva o zřízení věcného břemene.
8/ Správné jsou též závěry konkursního soudu k tvrzenému započtení (jelikož věcné břemeno bylo zřízeno bezúplatně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel konkrétně namítá, že:
1/ Podle ustálené soudní praxe je plnění z důvodu neúčinného právního úkonu podle ustanovení §15 odst. l písm. f/ ZKV plněním na základě jiného skutkového stavu věci než plnění z důvodu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 172) nebo rozsudek uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 - dále jen „R 21/2003“). Žalobcem požadovanou náhradu (2.017.500,- Kč) přitom soudní znalec určil jako hodnotu věcného břemene (nikoli jako náhradu za bezdůvodné obohacení).
2/ Nesprávnost právního posouzení věci tak tkví v tom, že oba soudy dospěly k závěru, že nešlo o změnu žaloby. S přihlédnutím k ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. není možno z hlediska všech pro rozhodnutí věci významných skutečností dospět ani k závěru, že v dané věci došlo k naplnění soudem tvrzené skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, poněvadž žalobce netvrdí ani doposud neprokázal, že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním získáním majetkového prospěchu jedním subjektem (dovolatelem) a majetkovou újmou druhého subjektu (pozdějšího úpadce).
3/ Závěr obou soudů, že soupis pohledávky do konkursní podstaty není nutný pro úspěch žalobce v tomto sporu, nemá oporu v zákoně, ani v žádném rozhodnutí Nejvyššího soudu (potud dovolatel dále argumentuje ve prospěch požadavku soupisu s následným řešením účinků soupisu vylučovací žalobou dle §19 ZKV).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel tomu, že:
1/ Bylo vydáno v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 439/2002 a se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněným pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 52/1998“).
2/ Co do nutnosti soupisu pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení do konkursní podstaty úpadce jako nezbytného předpokladu pro aktivní věcnou legitimaci správce konkursní podstaty k jejímu vymáhání a co do věcné příslušnosti soudu k rozhodnutí o nároku na vydání bezdůvodného obohacení (v situaci, kdy změna právní kvalifikace nároku vede k tomu, že rozhoduje věcně nepříslušný soud) jde o otázky, které nebyly dosud jednoznačně řešeny judikaturou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání není přípustné proto, že právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí (k promlčení), jímž bylo první rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí) dovolatel nenapadá; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Dovolání v této věci tak může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posouzení otázky změny žaloby je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v R 21/2003 i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 439/2002. Používá-li dovolatel odkaz na posledně označený rozsudek k podpoře svého názoru, že šlo o změnu žaloby, pak přehlíží, že v onom rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že šlo o změnu žaloby (z požadavku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV na požadavek na vydání bezdůvodného obohacení) jen proto, že tam zkoumané žalobcovo podání nevedlo k požadavku na vydání peněžního ekvivalentu bezdůvodného obohacení nabytého právním úkonem, o jehož neúčinnost původně šlo. Srov. mutatis mutandis dále též závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Co do posouzení práva správce konkursní podstaty vymáhat pohledávku úpadce vůči jeho dlužníku z titulu bezdůvodného obohacení v době, kdy taková pohledávka není sepsána v konkursní podstatě úpadce, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65 (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011 a body XVI. a XIX. R 52/1998 ).
K posouzení situace, kdy změna právní kvalifikace nároku vede k tomu, že rozhoduje věcně nepříslušný soud, srov. především závěry obsažené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“). Tomu, aby se v takovém případě změnil věcně příslušný soud, nicméně pro danou věc brání (jak přiléhavě vystihl odvolací soud) usnesení ze dne 30. března 2010, č. j. Ncp 751/2009-217, jímž Vrchní soud v Olomouci založil věcnou příslušnost krajských soudů v prvním stupni (srov. R 22/2001 a R 68/2011). Ostatně, ve světle závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, platí, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena ani tehdy, připustí-li následně soud prvního stupně změnu žaloby (§95 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, jsou-li k projednání a rozhodnutí změněné žaloby věcně příslušné (podle ustanovení upravujících věcnou příslušnost, zejména §9 o. s. ř.) soudy jiného stupně.
Poukaz dovolatele na to, že soudní znalec určil požadovanou náhradu (2.017.500,- Kč) jako hodnotu věcného břemene nemá význam při přezkoumání mezitímního rozhodnutí (o výši nároku bude rozhodováno v konečném rozhodnutí).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu