Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2013, sp. zn. 29 Cdo 1139/2011 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1139.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1139.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1139/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce F. H. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. T.P. , jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 152/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 166/2010-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného advokáta Mgr. Karla Volfa. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 196 Cm 152/2009-43, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) žalobu, kterou se žalobce (František Horelica) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) určení pravosti nepeněžité pohledávky žalobce na bezúplatný převod vlastnického práva k označeným bytovým jednotkám, k nebytové jednotce a k odpovídajícímu podílu ke společným částem domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“), podle již vyhotoveného avšak dosud nerealizovaného prohlášení vlastníka, jejíž hodnota činí 1.600.580,- Kč (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z ustanovení §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uváděje především, že neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury řešící problematiku uplatnění zákonného předkupního práva nájemců bytů a nebytových prostor v insolvenčním řízení. Posléze odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že k uspokojení předkupního práva žalobce k nemovitostem v průběhu konkursu vedeného na majetek (bytového) družstva může dojít jenom tak, že mu je žalovaný nabídne k bezplatnému převodu, a bude-li tato nabídka akceptována, provede všechny úkony, které jsou k jejich převodu potřebné s tím, že odpovídajícím právním prostředkem pro vymožení práv žalobce je žaloba proti žalovanému o uložení prohlášení vůle, případně žaloba o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví. Na podporu této argumentace poukázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2011, pod číslem 56, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), podotýkaje, že tento rozsudek se sice vyjadřoval k úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vzhledem ke shodě řešené problematiky se však jeho závěry uplatní i pro výklad insolvenčního zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolání je v rovině obou dovolacích důvodů polemikou se správností závěru odvolacího soudu o nemožnosti domáhat se zkoumaného práva přihláškou pohledávky (v rovině tvrzených vad řízení dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho nárok posuzoval jako vylučovací žalobu ve smyslu §225 insolvenčního zákona a nikoli podle ustanovení §198 insolvenčního zákona). Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na něž dovolatel potud také odkazuje (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když otázku, kterou mu dovolatel (posuzováno z obsahového hlediska) předkládá prostřednictvím argumentace snesené k oběma uplatněným dovolacím důvodům, již Nejvyšší soud zodpověděl (v jiném incidenčním sporu týkajícím se téhož dlužníka) v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněném pod číslem 137/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání v této věci) Nejvyšší soud uzavřel, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle ustanovení §285 odst. 4 insolvenčního zákona není pohledávkou, kterou lze úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení postupem dle §173 a násl. insolvenčního zákona. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto závěrem v souladu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. února 2012 ve výši 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Náhrada nákladů za dovolací řízení tedy s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 535,50 Kč celkem činí 3.085,50 Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 30. ledna 2013 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2013
Spisová značka:29 Cdo 1139/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1139.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Předkupní právo
Převod nemovitostí
Dotčené předpisy:§173 IZ.
§285 odst. 4 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26