ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.114.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 114/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 10/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 353/2008-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 353/2008-355, potvrdil rozsudek ze dne 5. května 2008, č. j. 45 Cm 10/2007-226, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. ledna 2007, č. j. 53 Sm 176/2006-18, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4,000.000,- Kč s 6% úrokem od 28. dubna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 13.333,33 Kč a náklady řízení.
Výše zmiňované rozhodnutí přitom bylo vydáno poté, co rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Cdo 5257/2009-327, Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. května 2009, č. j. 9 Cmo 353/2008-270, kterým Vrchní soud v Praze původně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud – poukazuje na obsah včasných námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu a na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci, jakož i na ustanovení §127 odst. 1 a §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „námitky žalovaného nejsou důvodné“.
Zdůraznil, že pravost podpisu žalovaného na směnce „byla zcela prokázána závěrem znaleckého posudku znalkyně z oboru písmoznalectví a obsahem její výpovědi před soudem“. K tomuto závěru znalkyně dospěla „po bedlivé úvaze a po zhodnocení dostatečného množství srovnávacího materiálu, a to v rovině pravděpodobnosti, jež je v souladu se soudní praxí a s odbornými kritérii dané problematiky dostatečná pro vyhodnocení této námitky“.
Výhradu, podle níž „žalobce nesplnil kauzu směnky“, shledal nepřezkoumatelnou, když žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu „kauzu směnky nevylíčil“, přičemž „s ohledem na zásadu koncentrace směnečného řízení je bez významu dodatečné vylíčení kauzy učiněné žalovaným po uplynutí lhůty pro podání námitek, dle jeho podání ze dne 6. února 2007 s odkazem na dohodu o narovnání, jakož i vylíčení kauzy žalobcem, obsažené v jeho vyjádření z 6. února 2007 (č. l. 44 - 46)“. Jestliže žalovaný ve včas podaných námitkách neuvedl „dostatečně popsaný důvod vystavení sporné směnky (proč tuto směnku podepsal), nemůže se následně domáhat zániku tohoto důvodu“.
Konečně odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy v řízení bylo prokázáno, „že směnka, jejíž podepsání žalovaný nepopírá, byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 53 Sm 294/2005, které bylo ukončeno rozhodnutím o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby a následným vrácením této směnky žalovanému, nelze přihlížet k výhradám stran zániku závazku žalovaného ze směnky, té, která není žalobcem v daném řízení uplatněna“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů co do pravosti podpisu žalovaného na směnce, zdůrazňuje, že „z žádného soudy provedeného důkazu nelze s určitostí dospět k závěru, že podpis žalovaného na sporné směnce je pravý“. Odmítá názor odvolacího soudu, podle něhož „postačí, lze-li podpis žalovaného na směnce označit jako pravděpodobně náležící žalovanému“, akcentuje přitom, že soudy obou stupňů „neposuzovaly míru uvedené pravděpodobnosti, tj. např. zda se v daném případě jedná o nízkou či naopak vysokou míru pravděpodobnosti“. V této souvislosti zároveň soudům rovněž vytýká, že „fakticky“ přesunuly důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti podpisu žalovaného na směnce na žalovaného.
Pochybení odvolacího soudu dále spatřuje v tom, že „nepřihlédl k námitkám žalovaného, dle nichž kauza předmětné směnky zanikla“, a že považoval za nevýznamné „vylíčení kauzy předmětné směnky provedené žalobcem v podání ze dne 6. února 2007“. „Pokud žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu namítl nedostatek, resp. zánik kauzy sporné směnky a žalobce na to reagoval vylíčením kauzy směnky v podobě půjčky, bylo povinností soudu se tímto vylíčením kauzy směnky provedeným žalobcem zabývat a názor odvolacího soudu o tom, že toto vylíčení kauzy je bez významu, je nesprávný“. Podle dovolatele je vyjádření ze dne 6. února 2007 „doplněním, upřesněním jeho námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu týkajících se neexistence kauzy předmětné směnky a odvolací soud se řídil nesprávným právním názorem, jestliže tomuto vyjádření žalovaného nepřiznal žádnou relevanci“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jakkoli Nejvyšší soud zcela setrvává na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok (k němuž se opakovaně ve své rozhodovací činnosti přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, jež jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), důvod připustit dovolání v poměrech dané věci nemá.
Odvolací soud totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl na základě vyhodnocení provedených důkazů k závěru, podle něhož je podpis žalovaného na směnce jeho pravým podpisem. Byť dovolatel co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., polemikou s výše zmíněným závěrem ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z námitky dovolatele, podle níž odvolací soud nepřihlédl k podáním žalobce a žalovaného, učiněným po uplynutí lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
O tom, že námitky žalovaného směřují dílem ke kauze směnky, jejíž zaplacení bylo předmětem jiného řízení (rozuměj směnky, která byla žalovanému vrácena po té, kdy na základě dohody o narovnání „zaplatil dohodnutou cenu směnky“) a dílem (jen) k „údajně“ remitentem (J. F.) tvrzené kauze směnky, vztahující se k vybudování benzínové stanice, kteroužto kauzu žalobce (jež tvrdil kauzu jinou – založenou smlouvou o půjčce) i sám žalovaný popírají, pochybnosti nejsou. Závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá, pak není v rozporu ani s důvody formulovanými v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5257/2009, když věcné řešení otázky (ne)existence závazku žalovaného, souvisejícího s vybudováním benzínové stanice, by přicházelo v úvahu (jen) tehdy, bylo-li by prokázáno, že směnka byla vskutku z tohoto důvodu vystavena (což žalovaný sám popřel) a že předpokládaná (budoucí) skutečnost, na základě které měla žalovanému vzniknout povinnost, jejíž splnění bylo směnkou zajištěno, následně nevznikla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. března 2012 (dovolací řízení v této věci bylo zahájeno 6. listopadu 2012), která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 12.463,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu