ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1171.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1171/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. V. Ř. , zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem v Lounech, Československé armády 2168, PSČ 440 01, za účasti Zemědělského družstva Lišany , se sídlem v Lišanech 10, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 121622, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, PSČ 440 01, o zaplacení 394.174,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1113/97, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2013, č. j. 12 Co 445/2012-500, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2013, č. j. 12 Co 445/2012-500, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 12 C 1113/97-472, ve znění usnesení ze dne 12. dubna 2012, č. j. 12 C 1113/97-478, uložil Zemědělskému družstvu Lišany (dále jen „družstvo“) zaplatit navrhovateli 177.609,- Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným v tomto výroku (výrok I.), zamítl návrh na zaplacení 216.565,50 Kč s úrokem z prodlení v tomto výroku dále specifikovaným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť mezitímní rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. listopadu 1998, č. j. 12 C 1113/97-33, jímž soud určil, že nárok navrhovatele na vyplacení vypořádacího podílu je důvodný, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. července 2000, č. j. 10 Co 46/99-75, ve kterém odvolací soud vyjádřil názor, podle něhož „je nepochybné, že navrhovateli vznikl nárok na vyplacení vypořádacího podílu podle §232 odst. 3 obch. zák., dle tvrzení odpůrce však již byl tento nárok uspokojen vyplacením částky 19.040,- Kč. (…) Dokazování bude tedy třeba zaměřit na to, zda se skutečně jedná o vypořádací podíl, který svou výší odpovídá ust. 233 odst. 3 obch. zák. (…) V dalším řízení bude tedy nutné zabývat se otázkou výše členského vkladu otce navrhovatele do družstva, neboť od toho se odvíjí výše vypořádacího podílu.“
Následně v průběhu řízení soud prvního stupně předložil spis Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2008, č. j. Ncp 2346/2008-347, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1113/97 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, uzavíraje, že „žalobce (coby dědic člena družstva) požaduje v řízení zahájeném 25. červenci 1997 vypořádání majetkového podílu, jehož celková výše byla stanovena jednak podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. a jednak podílem z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb.“
Nato Okresní soud v Lounech rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. února 2010, č. j. 12 C 1113/97-414, jímž zavázal družstvo zaplatit navrhovateli 291.162,60 Kč s příslušenstvím a „žalobu“ o zaplacení 103.011,90 Kč s příslušenstvím zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2011, č. j. 12 Co 514/2010-451.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V. Ř., otec navrhovatele (dále jen „V. Ř.“) byl členem družstva i před jeho transformací. Podle transformačního projektu družstva z prosince 1992 činil majetkový podíl V. Ř. 719.787,- Kč.
2) V. Ř. zůstal členem družstva i po jeho transformaci.
3) Dne 10. října 1994 V. Ř. zemřel. Dle sdělení družstva ze dne 7. února 1995 činil majetkový podíl V. Ř. ke dni jeho úmrtí 649.174,60 Kč.
4) Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 3. dubna 1995, č. j. D 1068/94-21, které nabylo právní moci 13. května 1995, soud schválil dohodu o vypořádání dědictví po zemřelém V. Ř., podle níž navrhovatel přijal jako dědictví mimo jiné též „zbytek majetkového podílu ZD Lišany v částce 394.174,50 Kč a polovinu členského podílu ZD Lišany ve výši 22.450,- Kč“.
5) Navrhovatel oznámil družstvu, že nehodlá být jeho členem, a vyzval je k zaplacení vypořádacího podílu. Dne 19. prosince 1997 družstvo zaplatilo navrhovateli z titulu vypořádacího podílu 19.040,- Kč. V průběhu řízení v projednávané věci pak družstvo zaplatilo navrhovateli dalších 22.450,- Kč.
Soud prvního stupně uvedl, že předmět řízení je od počátku řízení v projednávané věci zřejmý, neboť navrhovatel již v „žalobě“ dostatečně specifikoval svůj nárok jak po stránce skutkové, tak i právní, když uvedl, že požaduje úhradu vypořádacího podílu podle §232 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s tím, že dědictvím po svém otci nabyl majetkový podíl v družstvu v částce 394.174,50 Kč a polovinu členského podílu v družstvu ve výši 22.450,- Kč a členem družstva se nestal. Jelikož neměl podklady pro výpočet přesné výše vypořádacího podílu, požaduje částku, která odpovídá výši majetkového podílu.
Podání navrhovatele ze dne 29. července 2008 soud prvního stupně nepovažoval za návrh na připuštění změny „žaloby“ (neboť navrhovatel v něm opírá svůj nárok o tentýž skutkový děj, který popsal v „žalobě“ a pouze doplňuje některé další údaje rozhodné pro posouzení věci), a proto o něm nijak nerozhodl.
Soud prvního stupně uzavřel, že smrtí V. Ř. zaniklo jeho členství v družstvu a navrhovateli, jakožto dědici V. Ř., který se odmítl stát členem družstva, vzniklo právo na vypořádací podíl, jenž mu družstvem dosud zcela zaplacen nebyl. Vycházeje ze závěrů znaleckého posudku, soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel má z vypořádacího podílu V. Ř. (určeného částkou 291.162,60 Kč) nárok na 177.609,- Kč (neboť zdědil 61 % majetkového podílu zemřelého V. Ř.).
K odvoláním navrhovatele i družstva Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. února 2012, č. j. 12 C 1113/97-472, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud uzavřel, že v řízení není „postaven najisto“ nárok, jehož se navrhovatel domáhá, když přichází v úvahu jak nárok na vyplacení vypořádacího podílu podle §232 odst. 3 obch. zák., tak nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. Podáním ze dne 29. července 2008 pak navrhovatel dle názoru odvolacího soudu změnil svá skutková tvrzení, když nyní požaduje vypořádací podíl podle §232 odst. 3 obch. zák., čímž - posuzováno dle obsahu - navrhl připuštění změny žaloby, soud prvního stupně však o této změně žaloby nijak nerozhodl. Nadto, k rozhodnutí o nároku na vypořádací podíl nebyl soud prvního stupně věcně příslušný.
Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že neposoudil podání navrhovatele ze dne 29. července 2008 podle jeho obsahu, ale podle významu, jaký mu navrhovatel přisoudil později v průběhu řízení. Jelikož bylo před tímto podáním sporné, jakého nároku se navrhovatel v projednávané věci domáhá, neboť skutková tvrzení navrhovatele byla nejednoznačná, „směřující více k nároku na úhradu vypořádacího podílu“, nelze dle názoru odvolacího soudu předmětné podání posoudit jinak, než jako návrh na připuštění změny žaloby, o němž však soud prvního stupně - přesto, že byl k tomuto postupu zavázán názorem odvolacího soudu vysloveným v již předchozím rozhodnutí odvolacího soudu - dosud nerozhodl.
Soud prvního stupně podle odvolacího soudu „nevzal v úvahu všechna podání a tvrzení žalobce, a pokud rozhodoval o nároku na úhradu vypořádacího podílu podle §232 odst. 3 obch. zák., opětovně vybočil z mezí své věcné příslušnosti a rozhodoval jako soud věcně nepříslušný.“
Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení rozhodl o návrhu na připuštění změny žaloby ze dne 29. července 2008 a v případě jejího připuštění posoudil zachování své věcné příslušnosti; shledá-li, že není soudem věcně příslušným, předloží věc po pravomocném připuštění změny žaloby opětovně vrchnímu soudu k vydání rozhodnutí podle §104a odst. 2 o. s. ř.
Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o §237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň přikázána k projednání jinému senátu odvolacího soudu.
Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání blíže specifikované) týkající se právního posouzení otázky věcné příslušnosti soudu a změny žaloby.
Namítá, že od počátku řízení v projednávané věci je jasně vymezen nárok, kterého se domáhá - tj. úhrada vypořádacího podílu, nikoliv zaplacení majetkového podílu podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. Podání ze dne 29. července 2008 podle jeho názoru není změnou žaloby, jde pouze o doplnění žalobních tvrzení, které navrhovatel učinil k výzvě soudu. O změnu žaloby by šlo dle jeho názoru tehdy, kdyby požadoval jiné plnění, než „plnění ve prospěch dědice, který se nestal členem družstva“, či kdyby uplatňoval nové skutkové okolnosti v žalobě neuvedené „a těmito měnil právní důvod založený okolnostmi tvrzenými v žalobě“, což se však v projednávané věci nestalo.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by měl soud prvního stupně, dospěje-li k závěru, že předmětem řízení je vypořádací podíl, věc postoupit Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Poukazuje na to, že o věcné příslušnosti okresních soudů v prvním stupni v projednávané věci již Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. prosince 2008, sp. zn. Ncp 2346/2008; toto rozhodnutí je konečné a závazné. Má proto za to, že otázka věcné příslušnosti nemůže být v dalším řízení znovu důvodně nastolena.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení otázky určení věcné příslušnosti soudu a otázky změny žaloby odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Podle §95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odstavec 2).
Z §104a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.
Podle §104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány. To znamená, že po určení věcné příslušnosti nemůže být v projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení (za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod čísly 22/2001 a 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [dále jen „R 68/2011“], či usnesení ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu).
V usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, pak Nejvyšší soud doplnil, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena ani tehdy, připustí-li následně soud prvního stupně změnu návrhu na zahájení řízení (§95 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, jsou-li k projednání a rozhodnutí změněného návrhu věcně příslušné (podle ustanovení upravujících věcnou příslušnost, zejména §9 o. s. ř.) soudy jiného stupně. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné.
Z obsahu spisu je zřejmé, že o věcné příslušnosti v projednávané věci Vrchní soud v Praze postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. již rozhodl, a to usnesením ze dne 29. prosince 2008, č. j. Ncp 2346/2008-347, které nabylo právní moci dne 3. února 2009 (č. l. 348 p. v. spisu). Tím byla určena věcná příslušnost Okresního soudu v Lounech pro celé řízení v projednávané věci a tato otázka nemůže být posuzována znovu.
Ani právní kvalifikace podání navrhovatele z 29. července 2008 a z ní vyplývající závěr, podle něhož je předmětem řízení nárok na zaplacení vypořádacího podílu navrhovatele v družstvu, přičemž k projednání a rozhodnutí této tzv. družstevní věci je podle §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. (jinak) věcně příslušný krajský soud, tak na závěru o věcné příslušnosti Okresního soudu v Lounech v projednávané věci nemůže ničeho změnit.
V rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
V rozsudku ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, pak dovolací soud uzavřel, že oproti tomu uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž doplněním o žalobní tvrzení.
Přitom dále platí, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 248/99, uveřejněných pod čísly 60/2001 a 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo R 68/2011).
Z obsahu návrhu na zahájení řízení v projednávané věci plyne, že navrhovatel se domáhal zaplacení částky 416.624,50 Kč, poukazuje mimo jiné na to, že „usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. D 1068/94, ze dne 3. dubna 1995, které nabylo právní moci dne 13. května 1995, jsem nabyl z dědictví po svém otci majetkový podíl ZD Lišany ve výši Kč 394.174,50 a polovinu členského podílu v ZD Lišany ve výši Kč 22.450,-. Od tohoto data jsem se snažil se ZD Lišany dohodnout o majetkovém vypořádání, neboť po smrti otce jsem se nestal členem zemědělského družstva (…) Vzhledem k tomu, že jsem se nestal členem družstva, vznikl mi nárok na úhradu vypořádacího podílu, a to dle §232 odst. 3 obch. zák.“
U jednání před soudem prvního stupně dne 10. září 1998 (č. l. 26 p. v.) pak zástupkyně navrhovatele dále uvedla: „když otci navrhovatele byl majetkový podíl vyčíslen, zůstal v družstvu, navrhovatel je dědicem oprávněné osoby a přísluší mu tedy vypořádací podíl dle obchodního zákoníku.“
Navrhovatel sám u téhož jednání (v rámci svého účastnického výslechu) uvedl: „můj otec vstoupil na základě transformačního projektu do družstva v r. 1992. Vložil tam svůj majetkový podíl.“
K tomu Nejvyšší soud podotýká, že i když výslech účastníka jakožto jeden z důkazních prostředků zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení, doplní-li (v důsledku nesprávného procesního postupu soudu) účastník fakticky svá tvrzení prostřednictvím výslechu - jako se tomu stalo v projednávané věci - nelze pouze z toho, že účastník rozhodující žalobní skutečnosti doplnil v režimu §131 o. s. ř. (při výslechu), dovozovat, že k takto zjištěným skutečnostem nelze v dalším průběhu řízení přihlédnout.
V podání označeném jako „doplnění žaloby“, doručeném soudu prvního stupně faxem 28. července 2008 a následně podaném osobně u tohoto soudu 29. července 2008 (č. l. 336 a násl. spisu), dovolatel mimo jiné uvádí:
„Usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. D 1068/94, ze dne 3. dubna 1995, které nabylo právní moci dne 13. května 1995, jsem převzal z dědictví po zemřelém otci V. Ř., mimo jiné, majetkový podíl ZD Lišany v částce 394.174,50 Kč a polovinu členského podílu v ZD Lišany ve výši 22.450,- Kč (…) Po ukončení dědického řízení jsem opakovaně žádal žalovaného o řádné vyčíslení vypořádacího podílu, a to dopisy ze dne 27. června 1995 a ze dne 21. dubna 1997, neboť jsem v souladu s článkem 3 písm. f) platných stanov družstvu sdělil, že nechci být členem družstva (…) Valná hromada oprávněných osob dne 27. listopadu 1992 schválila transformační projekt družstva a členská schůze dne 10. prosince 1992 schválila nové stanovy družstva přizpůsobené úpravě v obchodním zákoníku. Zemřelý V. Ř. se stal členem transformovaného družstva (…) Zemřelý byl členem družstva „Zemědělské družstvo“ se sídlem Strkovice. Toto družstvo prošlo transformací a dle schválených členských stanov ze dne 10. prosince 1992 se změnil název na „Zemědělské družstvo Lišany“, jehož byl zemřelý nadále členem…“
V tomtéž podání pak navrhovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 209/2001 (jde o rozsudek ze dne 20. listopadu 2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 58), jehož závěry dopadají dle jeho názoru též na projednávanou věc, namítaje, že „podíl z transformace připadající na zemřelého musí být při určení výše vypořádacího podílu považován za součást základního jmění družstva a s touto částkou musí být takto počítáno při určení výše vypořádacího podílu.“
S ohledem na výše citovaná skutková tvrzení Nejvyšší soud sdílí závěr soudu prvního stupně, podle něhož podání ze dne 29. července 2008 není návrhem na připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř., ale doplněním rozhodných skutečností uvedených v návrhu na zahájení řízení, neboť navrhovatel v něm opírá požadovaný nárok o tentýž skutkový děj, jako v návrhu na zahájení řízení (totožnost skutku je zachována).
Navrhovatel tak již v průběhu řízení před soudem prvního stupně vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, které opravňovaly soud k právní kvalifikaci nároku jakožto vypořádacího podílu podle §232 odst. 3 obch. zák. Nelze přitom přehlédnout, že ke stejnému závěru dospěl též odvolací soud již v usnesení ze dne ze dne 18. července 2000 (č. l. 75 spisu). Otázka, zda navrhovatel má na požadovanou částku skutečně nárok z titulu vypořádacího podílu (nebo z titulu majetkového podílu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb.), je otázkou právní kvalifikace skutkových závěrů, k nimž soud dospěje hodnocením provedených důkazů (výše vkladu V. Ř. do transformovaného družstva), nikoliv otázkou vylíčení všech rozhodných skutečností.
Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 29. prosince 2008, č. j. Ncp 2346/2008-347, jímž rozhodl o věcné příslušnosti soudů v projednávané věci, uplatněný nárok kvalifikoval jako majetkový podíl ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb., neboť právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného soudu soud rozhodující o věci samé vázán není.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat námitkami, které odvolatelé vznesli ohledně věci samé.
Nad rámec důvodů, jež vedly ke zrušení napadených usnesení, Nejvyšší soud pouze podotýká, že jelikož jde v projednávané věci o řízení dle §200e a násl. o. s. ř., neoznačují se jeho účastníci jako „žalobce“ a „žalovaný“, nýbrž jako „navrhovatel“ a „účastník“, resp. odvozeně od jejich hmotněprávního postavení (např. „družstvo“) - srov. §200e odst. 3 ve spojení s §94 odst. 1 o. s. ř. Řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací (§120 odst. 2 o. s. ř.), přičemž ve věci samé se rozhoduje usnesením (§200e odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu