ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1201.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1201/99-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce T. I. a. s., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 43/97, o dovolání D., spol. s r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 1998, č.j. 4 Ko 567/98-295, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. listopadu 1998, č.j. 18 K 43/97276, zrušil konkurs na majetek úpadce T. I. a. s. (do 31. května 1999 podnikajícího pod obchodním jménem Š. L., a. s.), prohlášený usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. října 1998, č.j. 18 K 43/97 - 264. Zrušení konkursu soud odůvodnil tím, že pro něj nebyly dány předpoklady; přitom vzal za prokázané, že úpadce se sice nachází ve složité ekonomické situaci, nikoliv však v předlužení a je tedy schopen plnit své splatné závazky.
Odvolání obchodní společnosti D., spol. s r.o. (č.l. 280-282) odvolací soud - odkazuje na ustanovení §3, §7 a §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV”) a dále na ustanovení §201 a §218 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”) - odmítl v záhlaví označeným usnesením, maje za to, že bylo podáno někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn. Odvolatelka se totiž - ve smyslu §7 ZKV - nestala účastnicí konkursního řízení, poněvadž nepřihlásila svou pohledávku do konkursu, jak jí to ukládá §20 ZKV.
Proti usnesení odvolacího soudu podala odvolatelka (jednající jednatelem vybaveným právnickým vzděláním) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítajíc, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost úsudku o tom, že není osobou k odvolání oprávněnou. Pohledávka akcionáře odvozená z jeho práva na likvidační zůstatek je jeho právem vyplývajícím přímo ze zákona. Jak vyplývá již ze samotného názvu odvolání, pohledávku přihlásila.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se tedy v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním nejprve zabýval správností závěru odvolacího soudu o tom, že dovolatelka nebyla oprávněna k podání odvolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání usnesení o prohlášení konkursu, usnesení o zrušení konkursu a usnesení o odmítnutí odvolání je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Podle ustanovení §7 ZKV účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky (dále jen „konkursní věřitelé”) a dlužník.
Dle ustanovení §20 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Přihlášky se podávají u soudu dvojmo. V přihlášce musí být uvedena výše pohledávky, její příslušenství, skutečnosti, na nichž se zakládá, a důkazy, jimiž může být prokázána. Pokud se pohledávka opírá o písemný právní úkon, je třeba připojit i listinu o něm. Je-li přihlašována pohledávka v cizí měně nebo pohledávka nepeněžitá, musí být uvedena její hodnota v české měně. Jde-li o pohledávku, o níž probíhá řízení, anebo pohledávku vykonatelnou, je třeba to prokázat listinou (odstavec 2). Jestliže podanou přihlášku nelze pro neúplnost nebo jiné vady přezkoumat, vyzve soud na návrh správce věřitele, aby přihlášku doplnil nebo opravil; současně jej poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. K přihlášce, která nebyla ve stanovené lhůtě doplněna nebo opravena, se nepřihlíží; o tomto následku věřitel musí být poučen (odstavec 3).
Ustanovení §20 ZKV ukládá konkursním věřitelům povinnost přihlásit pohledávky do konkursu, když - jak Nejvyšší soud vysvětlil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”), na jehož argumentaci v podrobnostech odkazuje - v té fází konkursního řízení, která počíná prohlášením konkursu na majetek dlužníka, jsou účastníky konkursního řízení úpadce a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do konkursu. Konkursní věřitelé se účastníky konkursního řízení stávají dnem, kdy jejich přihláška došla soudu (srov. bod XVIII. stanoviska, str. 183-184 /359-360/). Dovolatelkou udávanou „pohledávku na likvidačním zůstatku úpadce” (včetně v odvolání zmíněné náhrady škody) pak zákon o konkursu a vyrovnání neřadí mezi pohledávky, jež nemusí být přihlášeny do konkursu a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně. Skutečnost, že věřitel je akcionářem úpadce nemá na jeho povinnost přihlásit pohledávku do konkursu postupem dle §20 ZKV žádného vlivu.
Ze spisu se dále podává, že v době od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (od 16. října 1998), do 18. listopadu 1998, kdy dovolatelka podala na poštu k přepravě odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zrušení konkursu (srov. obálku u č.l. 290), dovolatelka tvrzenou pohledávku za úpadcem do konkursu nepřihlásila. Oproti mínění dovolatelky nedošlo k přihlášení tvrzené pohledávky ani později (konkrétně coby součást podaného odvolání). Podání z č.l. 280-282 je sice na titulní straně označeno jako “odvolání proti usnesení soudu o zrušení konkursu - přihláška pohledávky”, nicméně podle obsahu (srov. ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., přiměřeně /dle §3 odst. 1 ZKV/ použitelné i v konkursním řízení) jde pouze o odvolání proti usnesení o zrušení konkursu. Ke své „pohledávce” se dovolatelka v tomto podání vyjadřuje (srov. č.l. 281, bod II.) toliko větou, podle které „podíl na likvidačním zůstatku a náhrada škody z titulu zdržení výplaty podílu věřitele jako akcionáře společnosti úpadce na likvidačním zůstatku v důsledku porušení povinnosti úpadcem je i právním titulem, o nějž věřitel opírá svůj nárok”. Onen „nárok” (pohledávka) však podáním přihlášen není (k odvolání jsou pouze připojeny výpis z účtu majitele cenných papírů, výpisy z obchodního rejstříku týkající se věřitelky a úpadce a tabulka vyjadřující výsledek hospodaření úpadce - srov. č.l. 283-290).
Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 1. listopadu 1997, sp.zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, formuloval a odůvodnil závěr, od nějž nemá důvodu odchýlit se ani v této věci, podle kterého každý procesní úkon (jímž je i odvolání a přihláška pohledávky do konkursu) je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost vliv.
Dovolatelka nadto přehlédla, že podle §44 odst. 5 ZKV pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu; jinak řečeno, že účinky zrušení nastaly (ve shodě s §13 odst. 3 a 4 ZKV) vyvěšením usnesení o zrušení konkursu na úřední desce konkursního soudu (srov. opět cit. stanovisko, bod XXXVIII, str. 208 /384/). Po tomto datu tedy již nebylo možné založit účastenství úpadcova věřitele ani přihláškou pohledávky do konkursu, jelikož pohledávku lze účinně přihlásit do konkursu jen trvají-li jeho účinky (k přihlášce pohledávky do konkursu podané v době po účinnosti usnesení o zrušení konkursu, avšak ještě před jeho právní mocí, by bylo lze přihlédnout jen za předpokladu pozdějšího odklizení usnesení o zrušení konkursu /za předpokladu, že je odvolací soud zrušil a věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení/).
Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka se nestala účastnicí konkursního řízení, jelikož pohledávku za úpadcem nepřihlásila do konkursu, je proto správný.
Pro úplnost se dodává, že obchodní zákoník v rozhodném znění, to jest ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., 264/1992 Sb., 591/1992 Sb., 286/1993 Sb., 156/1994 Sb., 84/1995 Sb., 94/1996 Sb., 142/1996 Sb., 77/1997 Sb. a č. 15/1998 Sb. (dále též jen „obch. zák.”) spojoval (a i dnes spojuje) právo akcionáře na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku akciové společnosti výhradně se situací, kdy došlo ke zrušení obchodní společnost s likvidací (§179 odst. 3 obch. zák.), přičemž ke zrušení akciové společnosti dosud nedošlo (prohlášením konkursu na majetek akciové společnosti se tato společnost nezrušuje).
Vzhledem k tomu, že na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. neuplatnila dovolatelka jiné argumenty než ty, s nimiž se dovolací soud vypořádal již v mezích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., lze uzavřít, že se jí prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu