ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1209.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1209/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně BUSINESS TREND s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Sokolská 572/25, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 63469642, proti žalovanému Ing. P. P. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Mojmírovců 805/41, PSČ 709 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 29/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 5 Cmo 427/2012-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. října 2008, č. j. 50 Cm 29/2008-19, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. srpna 2008, č. j. 23 Sm 114/2008-9, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1.024.343 Kč s 6% úrokem od 4. září 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.414,47 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na čl. I. §33 odst. 1, §34 odst. 1 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož námitka žalovaného, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (dále též jen „sporná směnka“), je neplatná pro nepřípustný způsob stanovení data její splatnosti, není důvodná.
Přitom zdůraznil, že sporná směnka je směnkou vlastní splatnou na viděnou, přičemž doložka „nejpozději však do 31. prosince 2009“ (navazující v textu směnky na údaj „na viděnou“) vyjadřuje jen prodloužení zákonné roční prezentační lhůty ve smyslu ustanovení čl. I. §34 odst. 1 směnečného zákona. Vyznačení této doložky podle odvolacího soudu nevede k vnitřní rozpornosti směnky, jež by měla za následek její neplatnost a nenavozuje ani situaci, kdy by na směnce byly nepřípustně vymezeny dva různé způsoby určení splatnosti směnky.
Směnka splatná na viděnou je podle čl. I. §34 odst. 1 směnečného zákona splatná při jejím předložení k placení, a to i v případě, je-li lhůta k předložení prodloužena (příp. zkrácena). Prodloužením (příp. zkrácením) prezentační lhůty tedy nedochází k určení konkrétního období, v němž je směnka splatná, ale k vymezení lhůty, ve které může být směnka předložena k placení. Údaj „na viděnou“ současně neposkytuje žádný prostor k pochybnostem, že jde o směnku splatnou při jejím předložení, nikoli v určitém čase po tomto okamžiku, v určitém čase po dni vystavení nebo v určitém dni.
Jelikož zákonem není předepsáno znění doložky měnící prezentační lhůtu, nelze podle odvolacího soudu vyloučit ani podobu doložky zvolenou výstavcem sporné směnky.
Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky žalovaného, odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle kterého z údaje na směnce „na viděnou – nejpozději však do 31. prosince 2009“ plyne, že jde o směnku splatnou na viděnou s prodlouženou lhůtou k předložení směnky k placení. Uvedené znění doložky (bez dalšího prohlášení výstavce, že vyznačený údaj určuje lhůtu k předložení směnky) neumožňuje podle dovolatele takový závěr přijmout, když z textu směnky není zřejmé, zda se jedná o vistasměnku, lhůtní vistasměnku nebo datosměnku. Jelikož nelze stanovit konkrétní den splatnosti sporné směnky, je směnka podle čl. I. §33 odst. 2 směnečného zákona neplatná.
Soudům obou stupňů dovolatel rovněž vytýká, že svůj závěr o významu uvedené doložky dostatečně neodůvodnily a oba rozsudky tak „trpí vadou nepřezkoumatelnosti“.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, popř. zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam ve výkladu ustanovení čl. I. §33 a §34 odst. 1 směnečného zákona a v řešení otázky (ne)platnosti směnky obsahující u údaje splatnosti text „na viděnou – nejpozději však do 31. prosince 2009“. Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Předně Nejvyšší soud poznamenává, že vytýkanou vadou (nepřezkoumatelností) rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí, když z odůvodnění obou rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se soudy při posuzování důvodnosti námitek žalovaného řídily a z jakých důvodů rozhodly o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) [dále jen „R 100/2013“], Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích výše citovaných závěrů formulovaných v R 100/2013.
Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §75 bodu 3. směnečného zákona směnka vlastní obsahuje (mimo jiné) údaj splatnosti.
Podle ustanovení čl. I. §77 odst. 1 směnečného zákona, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o (…) splatnosti (§33 až 37).
Podle ustanovení čl. I. §33 směnečného zákona směnka může být vystavena: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den (odstavec 1). Směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné (odstavec 2).
Konečně podle ustanovení č. I. §34 odst. 1 směnečného zákona platí, že směnka na viděnou je splatná při předložení. Musí být předložena k placení do jednoho roku od data vystavení. Výstavce může tuto lhůtu zkrátit nebo určit lhůtu delší. Indosanti mohou tyto lhůty zkrátit.
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje její splatnosti se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3361/2010, uveřejněném pod číslem 147/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v obecné rovině na dané téma uzavřel, že shora citované ustanovení čl. I. §33 směnečného zákona, jež platí i pro vlastní směnku (viz čl. I. §77 odst. 1 směnečného zákona), taxativně určuje způsoby, jakými může být na směnce stanovena splatnost, přičemž směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou výslovně prohlašuje za neplatné. Je-li doba splatnosti na směnce vyznačena způsobem, který požadavkům ustanovení čl. I. §33 odst. 1 směnečného zákona neodpovídá, neznamená to, že by se k takovému údaji nepřihlíželo (a uplatnila se zásada obsažená v ustanovení čl. I. §76 odst. 2 směnečného zákona, podle něhož o vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou), ale existence takového údaje na směnce by byla důvodem její neplatnosti.
O naposledy uvedený případ však v posuzované věci podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejde. Jak správně dovodily soudy obou stupňů, údajem „na viděnou“ byla splatnost sporné směnky určena způsobem, který ustanovení čl. I. §33 odst. 1 směnečného zákona výslovně připouští a který současně nezavdává důvod k jakýmkoliv pochybnostem o tom, jakou konkrétní variantu (co se týče splatnosti směnky) výstavce sporné směnky z (v úvahu přicházejících) možností vypočtených v ustanovení čl. I. §33 odst. 1 směnečného zákona zvolil.
Na uvedeném závěru přitom nic nemění ani umístění údaje „nejpozději do 31. prosince 2009“ v dalším (na vymezený způsob splatnosti směnky bezprostředně navazujícím) textu směnky. Vzhledem k umístění obou údajů na směnce a jejich zřetelné vzájemné vazbě (kdy údaje o splatnosti směnky „na viděnou“ a o lhůtě „do 31. prosince 2009“ jsou součástí jedné a téže doložky, přičemž vymezení lhůty navazuje na text určující, že směnka bude splatná při jejím předložení) totiž vskutku nelze než dovodit, že smyslem uvedeného zápisu na směnce bylo (v souladu s ustanovením čl. I. §34 odst. 1 směnečného zákona) prodloužit zákonnou lhůtu k předložení směnky k placení (od udaného dne vystavení směnky, tj. od 22. listopadu 2005) do 31. prosince 2009.
Jinak řečeno, v situaci, kdy zákon výslovně nepředepisuje přesné znění doložky, jejímž prostřednictvím lze v souladu s ustanovením čl. I. §34 odst. 1 směnečného zákona určit jinou než zákonnou lhůtu k předložení směnky splatné na viděnou k placení, lze na změnu prezentační lhůty usuzovat i z výstavcova prohlášení, že směnku zaplatí „na viděnou – nejpozději však do …“, s uvedením konkrétního data, kdy tato lhůta končí. Z takto formulované doložky je totiž zřejmý jak způsob, kterým byla určena splatnost směnky (tedy že jde o směnku se splatností na viděnou), tak výstavcem zvolená lhůta, v níž má být taková směnka k placení předložena (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněného pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož směnka, obsahující u údaje splatnosti text „na viděnou – nejpozději však do 31. prosince 2009“, není neplatná pro nepřípustný způsob stanovení data její splatnosti, je tudíž správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu