ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1212.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1212/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně ECONTAX, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, U Pentlovky 466/7, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupené Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, PSČ 142 00, proti žalovaným 1) Mgr. R. D. , 2) Bc. P. N. , oběma zastoupeným Mgr. Klárou Nezkusilovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1963/6, PSČ 110 00, a 3) R. U. , zastoupenému JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, PSČ 301 00, o zaplacení 206.878,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 76/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2015, č. j. 6 Cmo 216/2015-206, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu a druhému žalovanému (každému z nich) na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.462 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupkyně.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 11.422,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 28 Cm 76/2014-180, zamítl žalobu o zaplacení 206.878,39 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaní byli v období od 15. prosince 2004 do 30. listopadu 2009 jednateli společnosti Atypfilm, s. r. o., identifikační číslo osoby 26381907 (dále též jen „společnost“). Jménem společnosti byli oprávněni jednat vždy dva jednatelé společně.
2) Dne 3. února 2010 bylo vůči společnosti zahájeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu věřitele BRICKBOX DIGITAL MEDIA s. r. o.
3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2010, č. j. MSPH 77 INS 957/2010-A-18, jež nabylo právní moci 26. května 2010, zjistil úpadek společnosti a prohlásil konkurs na její majetek.
4) Věřitelka EUROPLAKAT spol. s r. o., identifikační číslo osoby 40614832, přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 209.373,75 Kč, která byla uznána a podle rozvrhového usnesení ze dne 10. dubna 2012, č. j. MSPH 77 INS 957/2010-B-57, které nabylo právní moci 1. května 2012, byla uspokojena částkou 2.495,36 Kč.
5) Usnesením ze dne 3. září 2012, č. j. MSPH 77 INS 957/2010-B-61, jež nabylo právní moci 2. října 2012, zrušil Městský soud v Praze konkurs na majetek společnosti po splnění rozvrhového usnesení.
6) Společnost EUROPLAKAT spol. s r. o. převedla jako postupitelka smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. července 2014 na žalobkyni coby postupníka svou pohledávku za společností ve výši 206.878,39 Kč.
7) Žalobou podanou k soudu 30. září 2014 se žalobkyně domáhala vůči žalovaným náhrady škody ve výši rozdílu mezi výší pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení právní předchůdkyní žalobkyně (209.373,75 Kč) a výší uspokojení přiznaného jí rozvrhovým usnesením (2.495,36 Kč), jež měla žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) vzniknout tím, že žalovaní jako jednatelé společnosti porušili svou povinnost stanovenou §98 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podat jménem společnosti, jež se nacházela v úpadku, dlužnický insolvenční návrh.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovanými vznesenou námitkou promlčení tvrzeného práva žalobkyně na náhradu škody. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2014“), uzavřel, že porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (v projednávané věci insolvenční návrh) je obecnou občanskoprávní odpovědností, pročež se promlčení práva na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti řídí §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
V R 103/2014 Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle něhož má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007; dále též jen „ZKV“), pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Uvedené závěry soud prvního stupně přiměřeně vztáhl i na poměry insolvenčního zákona. Uzavřel, že právo žalobkyně na náhradu škody podle §99 odst. 1 insolvenčního zákona se promlčelo v souladu s §106 odst. 2 obč. zák. uplynutím objektivní tříleté promlčecí doby běžící od 3. února 2010, tj. ode dne, kdy byl podán insolvenční návrh v insolvenční věci společnosti, neboť projednávaná žaloba byla podána až 30. září 2014. Jelikož promlčené právo nelze přiznat, soud prvního stupně se dále nezabýval tím, zda byly splněny všechny předpoklady pro vznik práva žalobkyně (její právní předchůdkyně) na náhradu škody.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o občanskoprávní povaze odpovědnosti žalovaných za případnou škodu způsobenou porušením jejich povinnosti podat jménem společnosti nacházející se v úpadku insolvenční návrh, a ztotožnil se i se soudem prvního stupně stanoveným dnem počátku běhu objektivní tříleté promlčecí doby a se závěrem o jejím uplynutí. Jelikož ze skutkových tvrzení účastníků řízení nevyplynulo, že žalovaní jednali v úmyslu způsobit právní předchůdkyni žalobkyně škodu, nebylo možné aplikovat na projednávanou věc desetiletou objektivní promlčecí dobu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud zabýval pouze odvolacími důvody uvedenými v odvolání ze dne 6. června 2015; s odvolacími důvody předloženými mu v doplnění odvolání (ještě předtím, než se odebral k poradě) se však nijak nevypořádal.
V doplnění odvolání přitom dovolatelka poukazovala na to, že judikatura Nejvyššího soudu, o kterou opřel svou argumentaci soud prvního stupně (s níž se odvolací soud následně ztotožnil), byla přijata pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání, nikoli zákona insolvenčního; ten se od zákona o konkursu a vyrovnání liší v definici úpadku, ve vyvratitelných domněnkách svědčících o úpadku, v určení, kdy nastává odpovědnost statutárních orgánů právnických osob za opožděně podaný návrh na zahájení konkursního, resp. insolvenčního řízení a také v liberačních důvodech pro zproštění odpovědnosti. Soudem prvního stupně citovaná judikatura Nejvyššího soudu se dle názoru dovolatelky v projednávané věci neuplatní.
Za otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou dovolatelka považuje počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené opožděně podaným insolvenčním návrhem. Insolvenční zákon podle dovolatelky obsahuje vlastní úpravu počátku běhu promlčecí doby, která má přednost před obecnou úpravou v občanském zákoníku, a to v §100 odst. 2 insolvenčního zákona.
Uvedené ustanovení dovolatelka chápe tak, že promlčecí doba (subjektivní i objektivní) začne věřiteli, který podal návrh na nařízení předběžného opatření, běžet dnem, který mu při nařízení předběžného opatření určil soud, a nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení. V případě věřitele, který nepodal návrh na nařízení předběžného opatření, pak podle dovolatelky začne promlčecí doba (subjektivní i objektivní) běžet dnem, kdy skončilo insolvenční řízení.
První a druhý žalovaný ve svém společném vyjádření k dovolání mají dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka předložená v dovolání byla vyřešena v R 33/2008 a R 103/2014.
Třetí žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů, neboť závěry učiněné Nejvyšším soudem v R 33/2008 a R 103/2014 jsou aplikovatelné i za stávající právní úpravy. Dodal, že ačkoli se soudy nezabývaly otázkou běhu subjektivní promlčecí doby, tato v projednávané věci rovněž uplynula, neboť žalobkyně (její právní předchůdkyně) se o vzniku údajné škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději 8. února 2012, kdy nabyla právní moci konečná zpráva, ze které vyplývá, že částka určená k rozdělení mezi věřitele činí 175.419,09 Kč, přičemž podíl žalobkyně činí 1,42 %. Ustanovení §100 odst. 2 insolvenčního zákona se pak běhu promlčecí doby vůbec netýká. Třetí žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona, neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v dovolání předestřené otázky počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.
Dovolání není důvodné.
Podle §3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavců 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 4).
S ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužnice Atypfilm, s. r. o., je pro projednávanou věc rozhodné znění níže uvedených ustanovení insolvenčního zákona účinné k 3. únoru 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.
Podle §98 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník, který je právnickou osobou v likvidaci, je povinen podat insolvenční návrh také bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě předlužení. Povinnost podat insolvenční návrh má dlužník i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (odstavec 3).
Z §99 insolvenčního zákona se podává, že osoba, která v rozporu s ustanovením §98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3).
Podle §100 insolvenčního zákona je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit (odstavec 1). Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odstavec 2).
Dovolatelce je možno přitakat potud, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (k tomu viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014; tento rozsudek byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. června 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn (viz opět důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4269/2014), insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil. Ani insolvenční zákon neobsahuje vlastní speciální úpravu promlčení, pročež se nadále podpůrně použije úprava zakotvená v občanském zákoníku. Závěry formulované a odůvodněné Nejvyšším soudem v R 33/2008 a R 103/2014 o občanskoprávní povaze odpovědnosti osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV a o nejzazším možném dni vzniku škody (o počátku běhu objektivní promlčecí doby) se tudíž uplatní přiměřeně i v poměrech insolvenčního zákona.
Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.
Ustanovení §100 odst. 2 insolvenčního zákona neobsahuje v tomto směru (tj. co do určení počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona) žádnou zvláštní úpravu (a dovolatelka se mýlí, usuzuje li opačně). V projednávané věci navíc o případ, kdy by insolvenční soud nařídil předběžné opatření podle §100 insolvenčního zákona, nejde.
Právní úprava promlčení v občanském zákoníku nedoznala po 1. lednu 2008, kdy nabyl účinnosti insolvenční zákon, ani později (až do zrušení občanského zákoníku zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, k 31. prosinci 2013) žádných změn a v následujícím znění platila i k 3 únoru 2010, tj. k datu rozhodnému pro projednávanou věc:
Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavřel-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že právo dovolatelky na náhradu (tvrzené) škody se promlčelo (žalovanými vznesená námitka promlčení byla důvodná), neboť tříletá objektivní promlčecí doba stanovená §106 odst. 2 obč. zák. počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči společnosti (3. února 2010) a ke dni podání žaloby (30. září 2014) již uplynula, je jeho rozhodnutí zcela v souladu s výše uvedenými závěry a judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), zamítl dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají u prvního a druhého žalovaného z odměny za zastupování advokátkou, jež podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 7.312 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši jedné poloviny z 300 Kč za jeden společný úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak Nejvyšší soud přiznal prvnímu a druhému žalovanému (každému z nich) k tíži žalobkyně 7.462 Kč.
Náklady dovolacího řízení třetího žalovaného sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí 9.140 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Spolu s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.982,40 Kč tak Nejvyšší soud přiznal třetímu žalovanému k tíži žalobkyně celkem 11.422,40 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu