ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1259.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1259/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele M. S. , zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, za účasti 1) L. G. , zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Ruská 87/11, PSČ 703 00, 2) Bytového družstva Fifejdy , se sídlem v Ostravě, Ahepjukova 2812/5, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25889800, a 3) M. H. , zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 14/2011, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 360/2012-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele potvrdil usnesení ze dne 24. dubna 2012, č. j. 29 Cm 14/2011-101, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na určení, že navrhovatel je členem Bytového družstva Fifejdy (dále jen „družstvo“) [první výrok], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [druhý až čtvrtý výrok].
Proti usnesení odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky II. až IV. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému až čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl zajišťovací převod členských práv a povinností sjednaný „komplexem smluv“ uzavřených dne 5. června 2008 mezi navrhovatelem a L. G. sjednán neplatně – jednak pro neurčitost smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 5. června 2008 (v níž absentovalo ujednání o podmínkách, za nichž měla být uzavřena budoucí smlouva), jednak proto, že byl sjednán jako převod fiduciární – a navrhovatel tudíž členská práva a povinnosti v družstvu nenabyl, je plně v souladu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněného pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), a z něj vycházející judikaturou Nejvyššího soudu (za mnohá rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2067/2012, obsahující výčet řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež přitakávají R 45/2009, a odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu odmítající ústavní stížnost v obdobných věcech, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012; obě rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná – stejně jako ostatní rozhodnutí přijatá Nejvyšším soudem po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Namítá-li dovolatel v této souvislosti, že odvolací soud měl uzavřené smlouvy posuzovat jako smlouvy inominátní, nikoli typové, nečiní tím napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť přehlíží, že v usnesení velkého senátu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010 (uveřejněném pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 31/2012“), v němž se vyjádřil k náležitostem dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil i závěr, podle něhož dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není v obchodním zákoníku jako smluvní typ upravena, a jde tedy právě o smlouvu nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z čehož vychází i výše uvedená (odvolacím soudem citovaná) judikatura. Ostatně zcela zjevný závěr, že určitost a srozumitelnost je podmínkou platnosti nejen smlouvy typové, ale i inominátní (srov. §269 odst. 2 obch. zák.), se podává třeba i z dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007.
Při posuzování náležitostí uzavřených smluv o převodu členských práv a povinností v družstvu přitom soudy správně vycházely z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, nikoli z judikatury existující v době jejich uzavření, jež byla právě R 31/2012 překonána.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož závěr o neplatnosti sjednání zajišťovacího převodu členských práv a povinností obstojí jako samostatný důvod zamítnutí návrhu, nečiní dovolání přípustným ani posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož navrhovatel členská práva a povinnosti v družstvu nenabyl i z toho důvodu, že je L. G převedla již 5. září 2007 na M. H., a proto je později nemohla převést podruhé.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, ostatním účastníkům řízení však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu