ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1306.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1306/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce I. T. , zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 151/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2015, č. j. 2 Cmo 492/2014-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 19. září 2011, č. j. 45 Cm 151/2011-9, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 900.000,- Kč s 6% úrokem od 1. července 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.000,- Kč a náhradu nákladů řízení.
K námitkám žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-99, ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 45 Cm 151/2011-141, Krajský soud v Plzni k návrhu žalovaného ze dne 26. února 2014 (srov. č. l. 116), rozhodl, že „doručení předvolání ze dne 16. září 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-87, s výzvou ze dne 16. září 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-88, je neúčinné“ (výrok I.) a zrušil rozsudek ze dne 22. října 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-99 (výrok II.).
Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §50d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), shledal návrh žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení důvodným a současně uzavřel, že „jednání, kdy byl vydán napadený rozsudek, vůbec nemělo proběhnout“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. března 2015, č. j. 2 Cmo 492/2014-153, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. (tj. ve výroku, jímž soud prvního stupně zrušil rozsudek ze dne 22. října 2013) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu k napadenému výroku II. neobsahuje usnesení soudu prvního stupně žádné odůvodnění a není z něj zřejmé, z jakého důvodu a dle jakého zákonného ustanovení soud prvního stupně „přistoupil“ ke zrušení rozsudku ze dne 22. října 2014, v důsledku čehož jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navíc − pokračoval odvolací soud − soud prvního stupně nebyl k vydání usnesení o zrušení rozsudku funkčně příslušný, neboť podle ustanovení §10 odst. 2 o. s. ř. přísluší rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně vrchnímu soudu. Současně nejde o žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení §210a o. s. ř., které „soudu prvního stupně umožňuje (za předpokladu, že odvolání v celém rozsahu vyhoví) změnit rozhodnutí tam taxativně vyjmenovaná“.
Dále doplnil, že na podání žalovaného ze dne 26. února 2014 „v té jeho části, jíž se žalovaný domáhá zrušení rozsudku ve věci vydaného“, je třeba pohlížet (podle ustanovení §201 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §41 odst. 2 o. s. ř.) jako na odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku, když žalovaný tímto úkonem „jasně vyjádřil svůj nesouhlas s vydaným rozsudkem“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí „č. j. 2 Cdo 1646/96“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69), podle něhož „každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jako byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas“ a podle něhož „ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil podání žalovaného ze dne 26. února 2014 jako odvolání a zdůrazňuje, že „zrušení rozsudku je navrhováno v procesním režimu neúčinnosti doručení a nikoli v režimu odvolacího přezkumu“.
Konečně žalobce nesouhlasí s posouzením otázky „doručení rozsudku ze dne 22. října 2003“, maje za to, že v poměrech dané věci pro opětovné doručování rozsudku není důvod.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a návrh žalovaného na zrušení rozsudku odmítl nebo zamítl, in eventum, aby tento návrh vyloučil jako žalobu na obnovu řízení k samostatnému projednání.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jelikož co do výkladu úkonu žalovaného ze dne 26. února 2014 odpovídá závěrům formovaným Nejvyšším soudem v rozhodnutí (usnesení) ze dne 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustavení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (výklad podání žalovaného ze dne 26. února 2014) Nejvyšší soud shledává (oproti mínění dovolatele) souladné jak s dovolatelem označeným usnesením sp. zn. 2 Cdo 1646/96, tak s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011 a s důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015.
Přitom úvaha, podle níž, domáhal-li se žalovaný (podáním ze dne 26. února 2014) zrušení rozsudku ze dne 22. října 2013 proto, že doručení předvolání k jednání, které proběhlo dne 22. října 2013 a v jehož rámci po provedení dokazování soud prvního stupně vydal rozsudek, jímž směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, bylo neúčinné, pročež toto podání není jen návrhem na určení neúčinnosti doručení, nýbrž i odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, není ani zjevně nepřiměřená.
Dovolací námitky žalobce vztahující se k dalším právním otázkám neobsahují nic ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud se pro tuto − po uplynutí lhůty k podání dovolání již nezhojitelnou − vadu dovolání těmito otázkami nezabýval (k tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně nelze přehlédnout, že závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti výroku II. usnesení soudu prvního stupně, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nebyl dovoláním zpochybněn. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08), věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu