ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1314.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1314/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele F. C., o neplatnost usnesení valné hromady J. p., a. s., V., o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2000, č.j. 7 Cmo 710/99-268, takto:
I. Dovolání se v rozsahu připuštěných dovolacích otázek zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Navrhovatel je povinen uhradit J. p., a.s. V., náklady řízení ve výši 1075,- Kč do rukou právního zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 1999, č. j. 13 Cm 649/98-229, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady J. p., a. s. V. (dále jen „společnost\") konané dne 30. 6. 1998, která mj. rozhodla o sloučení společnosti s B. a. s.
Odvolací soud se zabýval především námitkou pojatosti soudce, kterou, jak uvedl, navrhovatel založil na tom, že soudce neprovedl bez jakéhokoli odůvodnění některé navržené důkazy a že v odůvodnění rozhodnutí použil citaci z přednesu žalovaného. Z toho navrhovatel dovodil, že „soudce musel být při svém rozhodování ovlivněn ekonomickou poptávkou ze strany osob, ovládajících společnost\" a nebyl tedy při rozhodování nezávislý a způsobilý spor rozhodnout.
K tomu odvolací soud uzavřel, že okolnosti, z nichž navrhovatel dovozuje podjatost soudce, spočívají v jeho postupu při vedení řízení a jednání a pod ustanovení §14 o. s. ř. je podřadit nelze. To platí i o navrhovatelem konstruovaném dohadu o ovlivnění soudce.
Ve věci samé odvolací soud především uzavřel, že skutkové okolnosti, z nichž vycházel soud prvního stupně mají oporu v obsahu spisu a nejsou mezi účastníky sporné.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K tomu uvedl, že dovolatel namítá čtyři důvody neplatnosti napadaného usnesení. Především dovozuje, že zastoupení akcionáře B. a.s. na valné hromadě bylo neplatné. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že na valné hromadě jednal za uvedeného akcionáře člen představenstva I. K. na základě řádného pověření ze dne 17. 10. 1997, vystaveného představenstvem, resp. jeho dalšími šesti členy. Protože se nejednalo o zastoupení na základě plné moci, není v rozporu s §184 odst. 1 obch. zák., že jmenovaný byl současně předsedou dozorčí rady společnosti.
Navrhovatel dále tvrdil, že K. jednal na základě neplatného pověření, neboť v době konání valné hromady již mělo představenstvo akcionáře jiné složení a v době, kdy bylo uděleno pověření, B. a. s. ještě nebyla akcionářem společnosti. Oba soudy dospěly k závěru, že změna ve složení představenstva nemá vliv na udělené pověření, když pro takový závěr nelze najít oporu ani v zákoně ani ve stanovách společnosti. Udělené pověření založené na č. l. 124 spisu znělo na samostatné jednání a podepisování za B. a. s. ve všech záležitostech, patřících do působnosti představenstva. Zahrnovalo tedy i jednání jménem této společnosti na valné hromadě jiné společnosti.
Dále navrhovatel namítal porušení ustanovení §69a obch. zák. spočívající v nedostatečném počtu znalců přezkoumávajících projekt sloučení. Oba soudy dospěly k závěru, že z ustanovení §69a odst. 4 obch. zák. nevyplývá, že projekt za každou ze slučovaných společností musejí posuzovat dva různí znalci. Znalci přezkoumávající projekt sloučení za slučované společnosti musejí být podle citovaného ustanovení nezávislí na společnosti, pro níž projekt přezkoumávají. Tím, že přezkoumají projekt pro jednu ze slučovaných společností, se nestávají závislými na druhé z nich.
Třetí námitkou dovolatele byl nedostatek povolení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v jehož důsledku podle navrhovatele nenabyla smlouva, kterou nabyl B. a. s. akcie společnosti, účinnosti. Navrhovatel též namítal, že dosud chybí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o tom, zda se společnost může sloučit s B. a. s.
K tomu oba soudy dospěly k závěru, že B. a. s. podala návrh podle ustanovení §8 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže až za tři měsíce od nabytí 49,8 % podílu na základním jmění společnosti, když tento podíl nabyla 15. 12. 1997 a návrh podala 13. 3. 1998 Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ačkoliv tak měla učinit podle §8a odst. 3 písm. b) cit. zákona do jednoho týdne od uzavření smlouvy o koupi akcií. Tato smlouva se tak stala účinnou až v okamžiku vyhovujícího rozhodnutí uvedeného Úřadu, tj. 11. 5. 1998. Dále oba soudy dospěly k závěru, že pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 11. 5. 1998, které nabylo právní moci 3. 6. 1998, tj. ještě před konáním napadané valné hromady (30. 6. 1998), spojení obou subjektů povolil, jsou splněny zákonem č. 63/1991 Sb. stanovené podmínky spojení.
Poslední námitkou navrhovatele bylo jednání ve shodě B. a. s. a I. a p. b. a. s. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na napadané valné hromadě dva největší akcionáři, B. a. s. (1,219.000 akcií, tj. 49,88 % podíl na základním jmění) a I. a p. b. a. s. (734.898 akcií, tj. 30,06 % podíl na základním jmění) hlasovali shodně. V době konání valné hromady byla I. a p. b. 10,48 % majitelkou veřejně obchodovatelných akcií B. a. s., B. a. s. nabyla akcie společnosti až v roce 1998, a to tak, že ke dni 3. 2. 1998 měla 13,7 % veřejně obchodovatelných akcií společnosti, ke dni 19. 2. 1998 měla 18,99 % akcií a ke dni 18. 3. 1998 měla 30,06 % akcií. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že k jednání ve shodě nedošlo.
Odvolací soud pak dospěl k závěru, že touto námitkou není třeba se zabývat, neboť i kdyby u obou jmenovaných společností šlo o jednání ve shodě a vznikla jim povinnost podle §183b odst. 1, popř. §183d odst. 1 obch. zák., při jejímž nesplnění by je stíhaly důsledky podle §186c odst. 2 písm. d) a e) obch. zák., neovlivnilo by to výsledek hlasování na napadané valné hromadě. O jednání ve shodě se (případně) mohlo jednat až po 3. 2. 1998, kdy se I. a p. b. stala akcionářem společnosti a zákaz výkonu hlasovacích práv by se mohl nanejvýš vztahovat na hlasovací práva spojená s akciemi, které představovaly 30,06 % podíl na základním jmění společnosti. I po odečtení těchto hlasů by usnesení napadané valné hromady bylo přijato potřebnou většinou hlasů přítomných akcionářů, když na valné hromadě byli přítomni akcionáři s akciemi představujícími 81 % podíl na základním jmění a usnesení byla schválena 98 % hlasů přítomných akcionářů. I po odečtení hlasovacích práv spojených a akciemi představujícími 30 % podíl na základním jmění (zbývá 50 %) by usnesení bylo přijato potřebnou většinou hlasů.
Návrhu na připuštění dovolání pro otázky
1. zda mají oznamovací povinnost podle ustanovení §183d obch. zák. pouze ty společnosti, které získají majoritní podíl jednáním ve shodě nebo všechny společnosti, které jednají ve shodě a mají zákonem stanovený podíl na společnosti,
2. zda mají povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení §183b obch. zák. pouze ty společnosti, které získaly majoritní podíl jednáním ve shodě nebo všechny společnosti, které jednají ve shodě a mají zákonem stanovený podíl na společnosti. Je jednání ve shodě objektivní nebo subjektivní kategorií,
3. zda se stává smlouva o koupi akcií, která podléhá souhlasu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podle ustanovení §8a odst. 3 písm. b) zákona č. 63/1991 Sb., účinnou dnem pravomocného rozhodnutí úřadu, ačkoli byla žádost o povolení podána po zákonem stanovené lhůtě i za situace, kdy takové zmocnění citovaný zákon pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neobsahuje,
4. musí vydat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nové rozhodnutí, byť i negativní, jestliže se jedná o sloučení společností podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb., bylo-li vydáno rozhodnutí za účelem sloučení podle ustanovení §8 odst. 1 písm. b) cit. zákona,
5. lze rozhodnutí o spojení podniků podle §8 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 63/1991 Sb. ztotožnit,
6. zda může samosoudce rozhodnout předběžnou otázku týkající se ochrany hospodářské soutěže a může tak učinit, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vůbec nerozhodoval,
7. zda mohou vystavit ostatní členové statutárního orgánu jednomu jeho členovi tzv. generální plnou moc a může takový člen zastupovat společnost na valné hromadě jiné společnosti,
8. zda je stále platná generální plná moc vystavená všemi členy představenstva, když jeden z nich byl odvolán,
9. zda mohou titíž znalci vypracovávat zprávy pro akcionáře ovládající i ovládané společnosti podle ustanovení §69a odst. 4 a 5 obch. zák.,
odvolací soud nevyhověl, přičemž o otázkách ad 1, 2 a 9 uvedl, že nebyly v projednávané věci řešeny a o ostatních otázkách, že nejde o otázky zásadního právního významu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
K jednotlivým důvodům dovolání navrhovatel především uvedl, že se domnívá, že není podstatné, zda je zmocnění I. K. označeno jako pověření nebo plná moc, a že není možno nahradit plnou moc pověřením a tím obejít kogentní ustanovení §184 odst. 1 obch. zák., podle kterého je zakázáno, aby byl zástupcem akcionáře člen představenstva nebo dozorčí rady společnosti. Ve věci muselo jít zcela evidentně o plnou moc, když byl K. zmocněn ostatními členy představenstva B. a. s. aby za společnost samostatně jednal a podepisoval ve všech záležitostech, které patří do pravomoci představenstva. Přitom pověření bylo datováno 17. 10. 1997, tedy v době, kdy B. a.s. dosud nebyl akcionářem společnosti. Odvolací soud rovněž nevzal v potaz, že v mezidobí od udělení plné moci došlo ke změně členů představenstva. Dovolatel soudí, že představenstvo není oprávněno udělit komukoli plnou moc ke všem úkonům za společnost, neboť to je obcházení zákona a porušením náležité péče podle ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. Jestliže pak je ve stanovách a obchodním rejstříku uveden způsob jednání jménem společnosti tak, že společnost zastupuje vůči třetím osobám v celém rozsahu představenstvo, a to buď společně všichni členové představenstva anebo samostatně člen představenstva, který k tomu byl písemně pověřen, nemůže na tomto pověření, resp. plné mocí absentovat podpis osoby, jíž je plná moc udělována, neboť představenstvo je kolektivním orgánem, tudíž musí pověřovat všichni členové představenstva. Podpis K. však na zmocňovací listině chybí.
Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že K. nebyl na valné hromadě jako zástupce B. a. s., ale jednal jejím jménem a společnost tedy nezastupoval, ale reprezentoval její osobní účast. Podle dovolatele mhou jednotliví členové představenstva společnost pouze zastupovat, nikoli jednat jejím jménem. K. však jako člen dozorčí rady společnosti, na jejíž valnou hromadu byl vyslán, k takové účasti nemohl být zmocněn.
Dovolatel se neztotožňuje ani se závěrem, že skutečnost, že znalci zkoumající projekt sloučení, mohou tuto činnost vykonávat pro obě slučované společnosti aniž by tím byla ohrožena jejich nezávislost. Žalobce přitom poukázal na formální i obsahovou identitu obou znaleckých zpráv. Žalobce dovozuje, že zájmy akcionářů slučovaných společností jsou rozdílné a zpracovávají-li pro zúčastněné společnosti zprávy titíž znalci, nejde o znalce nezávislé, neboť shodný objednatel, kterým byla společnost E. a Y., spol. s r. o., má zájem na tom, aby se společnosti sloučily a nikoli na tom, aby znalci upozornili akcionáře jedné společnosti na nevýhodnost sloučení pro ně.
Dovolatel dále namítl procesní pochybení soudu prvního stupně, který o otázce hospodářské soutěže nerozhodoval v senátu, jak to ukládá ustanovení §36b odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolací soud se tímto pochybením vůbec nezabýval. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká též, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ačkoliv B. a. s. podala návrh ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb. až za tři měsíce, když zákon pod sankcí neúčinnosti ukládá subjektům podat žádost do jednoho týdně po uzavření smlouvy, považuje za podstatnou pouze skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povolil spojení obou podniků rozhodnutím ze dne 11. 5. 1998, které nabylo právní moci 3. 6. 1998 aniž se zabýval tím, že soud prvního stupně „přisoudil nabytí účinnosti předmětné smlouvy k okamžiku vydání nepravomocného rozhodnutí správního orgánu, tedy k 11. 5. 1998, aniž by se vypořádal s absencí úpravy nabytí účinnosti předmětné smlouvy. Je třeba uvést, že k neúčinnosti předmětné smlouvy, tedy i k nemožnosti v praxi podle této smlouvy jakkoli postupovat, došlo nesplněním zákonem aprobovaných požadavků ze zákona.\" Navíc společnost do dne podání dovolání nepožádala Úřad pro hospodářskou soutěž o povolení spojení podniků podle ustanovení §8a odst. 3 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb.
Velmi vágně podle dovolatele rozhodl odvolací soud o jednání ve shodě mezi B. a. s. a I. a p. b. a.s. když uvedl, že je nadbytečné se touto otázkou zabývat, neboť i kdyby šlo o jednání ve shodě dle ustanovení §66b odst. 1 písm. a) a c) obch. zák. neovlivnilo by to výsledek hlasování, když o jednání ve shodě by se mohlo jednat až od 3. 2. 1998, kdy se I. a p. b. a. s. stala akcionářem společnosti a zákaz výkonu hlasovacích práv by se mohl týkat nanejvýš hlasovacích práv spojených s akciemi, které představovaly 30,06 % podílu na základním jmění společnosti, což odpovídá počtu akcií, které získala I. a p. b. a. s.
Jestliže byla I. a p. b. a.s. akcionářem B. a. s. a tyto obě společnosti pak byly akcionáři společnosti, usnesení jejíž valné hromady dovolatel napadá, s podílem větším než 50 % na základním jmění, naplnily plně ustanovení §66b odst. 1 písm. a) a c) obch. zák. Proto jim ze zákona vznikla jednak informační povinnost podle §183d obch. zák., jednak odkupová povinnost podle §183b obch. zák., které do dne podání dovolání nesplnily, takže se na ně vztahují sankce podle §183d a §186c obch. zák.
Dovolatel dovozuje, že pokud podle ustanovení §186c odst. 1 a 2 písm. d) nemůže akcionář, který porušil odkupovou povinnost podle §183b, vykonávat hlasovací právo v rozsahu, o který nabyté akcie přesahují podíl, jež zakládá uvedenou povinnost a při jednání ve shodě není zřejmé, o které konkrétní akcie se jedná, je nepřípustný závěr, že i po odečtení těchto hlasů by usnesení napadané valné hromady byla schválena potřebnou většinou. Jestliže pak zákon zakazuje hlasovat určitými hlasy, je nutno literu zákona dodržovat a nikoli zkoumat, zda by takovým hlasováním byl ovlivněn výsledek hlasování valné hromady či nikoli.
V ustanovení §183d pak již zákon ze zákazu výkonu hlasovacího práva žádné akcie nevylučuje a zákaz se vztahuje na všechny akcie B. a. s. a I. a p. b. a. s. Dovolatel též tvrdí, že v důsledku tohoto zákazu nebyla valná hromada vůbec usnášení schopná.
Společnost ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky a tvrzení dovolatele proti usnesení odvolacího soudu jsou nesprávné a nejsou ničím nové ani po skutkové ani po právní stránce. Tento svůj závěr pak dále rozvedla ve vztahu k jednotlivým posuzovaným právním otázkám.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., když dovolací soud dospěl k závěru, že otázky povahy pověření člena představenstva jednáním jménem společnosti, účinnosti rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž podle §8 a 8a zákona č. 63/1991 Sb. ve vztahu ke smlouvě o koupi akcií společnosti, včetně složení soudu při rozhodování o ní, a nezávislosti znalců přezkoumávajících projekt sloučení, je třeba považovat za otázky zásadního právního významu, když dosud nebyly řešeny v judikatuře soudů vyšších stupňů. O otázce usnášení schopnosti valné hromady a porušení zákazu výkonu hlasovacích práv v důsledku jednání ve shodě tak, jak je namítá v dovolání, dovolatel nepožádal o připuštění dovolání, ačkoliv se jí odvolací soud v rámci rozhodování zabýval, když požadoval připuštění dovolání pouze o otázce, komu svědčí povinnost podle §183b a 183d obch. zák.; proto není o této otázce dovolání přípustné.
První posuzovanou otázkou je otázka, zda mohou členové představenstva pověřit jednoho člena představenstva jednáním jménem společnosti, či zda jej k takovému jednání mohou pouze zmocnit řádně udělenou plnou mocí.
Podle ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. jedná za představenstvo, jako statuární orgán akciové společnosti, navenek jménem společnosti každý člen představenstva, neurčují-li stanovy něco jiného. V projednávané věci je mezi účastníky nesporné, že stanovy společnosti v rozhodné době, tj. v době vydání posuzovaného pověření, určovaly, že jménem společnosti jedná předseda představenstva nebo místopředseda spolu s dalším členem představenstva. Samostatně jedná jménem společnosti člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen. Stanovy společnosti tedy určují jednak přímo osoby oprávněné jednat za představenstvo, jednak způsob výběru dalších osob oprávněných za představenstvo jednat V obou případech jde podle stanov o jednání za představenstvo jménem společnosti, tj. o jednání jako statutární orgán, nikoli o zastupování společnosti. V ustanovení, kterým zákon zmocňuje stanovy k odchylné úpravě jednání za představenstvo, není žádné omezení v tom směru, zda musí stanovy výslovně vyjmenovat osoby s jednatelským oprávněním nebo zda postačí, jestliže vymezí způsob jejich výběru. Protože způsob, jakým stanovy vymezily oprávnění jednat za představenstvo jménem společnosti, není v rozporu se zákonem ani se zásadami, na kterých je založen obchodní zákoník, lze uzavřít, že určený způsob vymezení je platný.
Pokud jde o samotné určení člena představenstva, oprávněného jednat za představenstvo jménem společnosti, určují stanovy, že k takovému jednání musí být představenstvem písemně pověřen. Protože představenstvo jako kolektivní orgán přijímá, neurčují-li stanovy něco jiného, rozhodnutí podle ustanovení §194 odst. 3 obch. zák. většinou hlasů svých členů určenou stanovami, jinak většinou hlasů všech členů, postačí k pověření člena představenstva k jednání jménem společnosti rozhodnutí představenstva přijaté potřebnou většinou hlasů, přičemž rozhodnutí musí být podle stanov písemně vyhotoveno (když stanovy požadují písemné pověření k jednání jménem společnosti), nikoli však již všemi členy představenstva podepsáno, neboť takovou podmínku stanovy neurčují. V tom směru zaměňuje dovolatel pověření jednat jménem společnosti s udělením plné moci - kterým pověření jak shora uvedeno není - kde musí být plná moc, resp. dohoda o plné moci podepsána všemi osobami jednajícími jménem společnosti společně. Jestliže tedy představenstvo přijalo rozhodnutí o pověření K. jednat jménem společnosti potřebnou většinou hlasů - a nedostatek takové většiny dovolatel nenamítá - nemá to, že na písemném vyhotovení usnesení o tomto pověření nejsou podpisy všech členů představenstva žádný vliv na platnost takového pověření. Na tom nic nemění ani to, že se v mezidobí změnilo složení představenstva, neboť k zániku pověření by mohlo dojít pouze jeho odvoláním potřebnou většinou hlasů členů představenstva anebo změnou stanov či zákona, se kterou by pověření nebylo v souladu.
Další námitkou dovolatele je, že B. a. s. podala žádost ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 a §8a zákona č. 63/1991 Sb. až za tři měsíce od nabytí 49,8 % podílu na základním jmění společnosti, když smlouvu uzavřela 15. 12. 1997 a návrh podala až 13. 3. 1998, takže smlouva o nabytí akcií nenabyla účinnosti a B. a. s. se nestala majitelem akcií, a proto nebyla oprávněna na valné hromadě konané dne 30. 6. 1998 hlasovat. Přitom Úřad pro hospodářskou soutěž povolil spojení podniků rozhodnutím ze dne 11. 5. 1998, které nabylo právní moci 3. 6. 1998. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, že jestliže Úřad pro hospodářskou soutěž udělil na základě byť opožděné žádosti potřebný souhlas, nabyla smlouva o koupi akcií účinnosti, neboť zákonem stanovená lhůta pro podání žádosti není formulována jako lhůta prekluzívní, ale pouze jako lhůta pořádková. Přitom námitka dovolatele, že společnost do dne podání dovolání nepožádala Úřad pro hospodářskou soutěž o povolení ke spojení podniků ve smyslu ustanovení §8a odst. 3 písm. a) zákona č. 63/1991 není pro projednávanou věc relevantní, neboť nepodání této žádosti nemůže mít vliv na platnost usnesení valné hromady.
Důvodná není ani námitka dovolatele o chybném složení soudu, neboť soud v projednávané věci nerozhodoval o právním vztahu upraveném předpisem o hospodářské soutěži, ale o neplatnosti usnesení valné hromady a otázkou upravenou předpisem o hospodářské soutěži se zabýval pouze jako otázkou předběžnou.
O námitce dovolatele, že projekt sloučení nemohou zkoumat pro obě slučované společnosti stejní znalci, aniž by tím byla ohrožena jejich nezávislost, dovolací soud uzavřel, že tato námitka nemá opodstatnění. Nezávislost znalců na společnosti ve smyslu ustanovení §69a odst. 4 obch. zák. je třeba posuzovat pouze ve vztahu mezi znalcem a společností. O znalce nezávislé nepůjde zejména tehdy, jestliže budou zaměstnanci, společníky či orgány společnosti. Závislost znalce na společnosti však nelze odvozovat z toho, že zpracovával zprávu pro jinou ze zúčastněných společností, neboť takovým postupem se se společností, vzhledem ke které se závislost posuzuje, do žádného vztahu nedostal a nemůže to proto způsobit stav jeho závislosti na ní.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, ve kterém shledal jeho přípustnost podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl, ve zbývajícím rozsahu pak je pro nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal společnosti, která měla ve věci plný úspěch, náklady právního zastoupení za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání a paušální náhradu nákladů, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25.října 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová