ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1356.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1356/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. d. B. - v likvidaci, proti žalovaným 1) M. b. v. o. d. M. - v likvidaci, 2) Ing. J. J. a 3) I. – A. I. C. s. r. o., obou zastoupených JUDr. E. R., advokátem, o určení neplatnosti zrušení družstva a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 136/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 54 Co 412/2003-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 20. února 2003, č. j. 14 C 136/2001-150, zamítl žalobu o určení, že zrušení V. n., prodejního a výrobního družstva, zapsaného společenstva s ručením omezeným v B. (dále též jen „družstvo“) splynutím s V. n. a p. d. v P., zapsaného společenství s ručením omezeným výměrem Ministerstva zemědělství podle vládních nařízení č. 259/39, 74/41 a 8/44 Sb., je neplatné, a dále o určení, že vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „předmětné nemovitosti“) je žalobce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 30. listopadu 1949 byly převedeny do vlastnictví družstva předmětné nemovitosti. Na základě výměru Ministerstva zemědělství z 23. prosince (správně 23. února) 1951 družstvo splynulo s V. d.- společenstvem s ručením omezeným v P. (dále jen „V. d.v P.“), na něhož přešla práva a závazky družstva. Do vlastnictví V. d. v P. přešly i předmětné nemovitosti. V. d. v P. bylo podle zákona č. 53/1954 Sb., o lidových družstvech a o družstevních organizacích, přeměněno na V. v.l. d. v P. Dne 30. prosince 1955 se vytvořilo samostatné družstvo V., lidové družstvo v B., jež v roce 1956 změnilo název na V. a ch. v.l. d. v B. a na základě kupní smlouvy z 13. července 1956 uzavřené s V. v. l. d. v P. se stalo vlastníkem předmětných nemovitostí. V. a ch. v. l. d. v B. bylo k 1. lednu 1964 sloučeno s prvním žalovaným, na něhož přešla práva i závazky zanikajícího družstva včetně vlastnictví k předmětným nemovitostem. Kupní smlouvou z 28. listopadu 1991 prodal první žalovaný předmětné nemovitosti druhé žalované. K dalšímu převodu předmětných nemovitostí došlo v roce 1998, a to na třetího žalovaného. Na základě zákona č. 176/1999 (správně č. 176/1990) Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, bylo 8. prosince 1990 založeno V. v. a o. d. v B. (žalobce), jenž dopisem z 13. února 1991 požádalo prvního žalovaného o navrácení majetku, především předmětných nemovitostí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby. Tuto opíral pouze o tvrzení, že V. v. a o. d. v B. (tedy žalobce) založené 8. prosince 1990 je skutečným právním nástupcem družstva zrušeného sloučením v roce 1951 s argumentací, že jiná družstva, vzniklá v době totalitního režimu, byla tzv. družstva lidová, proto nemohla být právním nástupcem zrušeného družstva, jež bylo družstvem kapitalistickým. Zdůraznil, že družstvo V., lidové družstvo v B., založené v roce 1955, bylo pokračovatelem družstva „přinejmenším předmětem své činnosti“ a kupní smlouvou z 13. července 1956 získalo zpět předmětné nemovitosti. Došlo-li v roce 1964 ke sloučení tohoto družstva s prvním žalovaným, přešlo na něho vlastnictví předmětných nemovitostí nikoli protiprávně. Následující převody vlastnictví k předmětným nemovitostem byly rovněž v souladu se zákonem. Vedle toho druhá a třetí žalovaní nejsou pasivně legitimováni v řízení o určení neplatnosti zrušení družstva a první a druhá žalovaní v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť není právní nástupcem družstva. Žalobce je nově vzniklým subjektem na základě zákona č. 176/1990 Sb., zapsaným do obchodního rejstříku 13. února 1991, a tento den je dnem vzniku žalobce podle ustanovení §225 odst. 1 obchodního zákoníku. Se zaniklým Včelařským nákupním, prodejním a výrobním družstvem založeným v roce 1938 může mít žalobce částečně společnou členskou základnu, organizační principy či předmět činnosti, a v tomto smyslu navazovat na zaniklé družstvo, ale tyto skutečnosti nejsou právním důvodem, na jehož základě by bylo možno učinit závěr, že je právním nástupcem zaniklého družstva. Nelze-li žalobce považovat za vlastníka předmětných nemovitostí v důsledku právního nástupnictví po vlastníku původním, je nadbytečné zabývat se tvrzenými důvody neplatnosti zrušení družstva.
Zabývaje se otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, odvolací soud dovodil, že první a druhá žalovaní nejsou pasivně věcně legitimováni, pokud jde o určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť nejsou zapsáni jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí, a nejsou věcně legitimováni ani ve vztahu k požadavku na určení neplatnosti zrušení družstva. Na určení neplatnosti zrušení družstva není dán ani naléhavý právní zájem, neboť požadovaným určením se v postavení účastníků nic nezmění a takové soudní rozhodnutí by nemělo žádné právní následky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel popisuje okolnosti spojené se zrušením družstva v roce 1951, uvádí právní předpisy, jimiž bylo postavení družstev upraveno od roku 1939 a má za to, že soudy „nevycházely správně z těchto zákonných ustanovení o družstevnictví“. Považuje zrušení družstva a „zbavení nemovitosti domu“ za nezákonné, bez vůle členů, v rozporu se stanovami a zákonem o společenstvech. V další části dovolání se obsáhle zabývá historií včelařských družstev. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není aktivně věcně legitimován k podání určovací žaloby ani se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je bez významu dovolací námitka, podle níž odvolací soud - i soud prvního stupně - nesprávně posoudily otázku aktivní věcné legitimace žalobce a pasivní věcné legitimace žalovaných, protože jde o závěr významný jen pro projednávanou věc. V řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., má věcnou legitimaci ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Závěr o věcné legitimaci účastníků řízení tak vychází z konkrétních zjištění a okolností dané věci. Zásadně právně významná by se otázka (aktivní či pasivní) věcné legitimace mohla stát jen tehdy, pokud by její řešení mělo význam pro případy stejného druhu. V projednávané věci tomu tak není.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu