ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1361.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1361/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně ESOLUS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kamzíková 1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 12 69 27, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, PSČ 115 02, proti žalovanému Ing. T. Z., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, PSČ 150 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 146/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, k odvolání žalovaného potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 28. května 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“).
Odvolací soud – odkazuje na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci a cituje ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, §16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, §338zn zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), §36 odst. 1 a §48 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách – shledal žalobou uplatněný nárok po právu.Přitom vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-127, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
2) Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobkyně, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporných nemovitostí, podala včas žalobu o jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty.
3) Žalobkyně nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem „na základě usnesení o příklepu“ (rozuměj na základě usnesení soudního exekutora ze dne 20. září 2005, č. j. 067 EX 957/04-431), s tím, že exekuce byla nařízena Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8415/2004 (jde o usnesení ze dne 27. dubna 2004, č. j. 19 Nc 8415/2004-19, jímž byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. března 2004, č. j. 14 C 149/2003-163, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 118,922.109,93 Kč s 20% úrokem z prodlení z částky 73,228.583,34 Kč od 15. října 2003 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení 1,198.065,- Kč a k úhradě nákladů exekuci a nákladů oprávněného, určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a jímž byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D.).
4) Usnesení o příklepu nabylo právní moci 6. října 2005 a 9. listopadu 2005 vydal soud usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty, jež nabylo právní moci 26. listopadu 2005, přičemž bylo splněno předtím než byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně.
5) Soudní exekutor vydal dne 4. května 2005 pod č. j. EX 957/04-294 exekuční příkaz prodejem podniku úpadkyně, přičemž následným usnesením ze dne 11. července 2005, č. j. 067 EX 957/04-321, tento exekuční příkaz zrušil.
6) Dne 5. května 2004 soudní exekutor vydal exekuční příkaz „na nařízení prodeje sporných nemovitostí“.
Odvolací soud zdůraznil, že „v případě exekučního příkazu o prodeji podniku se dosavadní probíhající exekuční řízení přerušuje, resp. nelze provést exekuci odděleně, nýbrž pouze v rámci exekuce prodejem podniku“. „V případě nerespektování účinků exekučního příkazu prodejem podniku na probíhající exekuce jinými způsoby, tj. přerušení těchto jiných exekucí, lze dovodit, že nastanou podobné účinky jako v případě nerespektování prohlášení konkursu na úpadcův majetek, pokud tomu nebrání zákon“.
K otázce platnosti dražby (rozuměj dražby dovršené shora zmíněným příklepem) pak uzavřel, že „každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby“, a to při splnění podmínek určených v odvolacím soudem citovaných ustanoveních zákona o veřejných dražbách. „Právo napadnout výsledek nedobrovolné dražby, jež proběhla i v projednávané věci, se uplynutím lhůty prekluduje a není tu místo pro úvahy o tom, zda dražba proběhla v souladu s právními předpisy, resp. i jí předcházející exekuční řízení tak, jak tomu je v případě institutu popření vykonatelné pohledávky přihlášené do konkursu“.
„V projednávané věci exekučním příkazem 294“ (tj. exekučním příkazem prodejem podniku) „byla přerušena exekuce prodejem sporných nemovitostí, tento příkaz nemohl být zrušen a k jeho odstranění bylo třeba exekuci prodejem podniku zastavit, k čemuž nedošlo“. „Je možné, že exekuční řízení a následná dražba byly provedeny v rozporu se zákonem, ale je třeba připomenout, že rozhodnutí exekutora mají povahu a účinky rozhodnutí soudu podle občanského soudního řádu a nelze proto úkony státního orgánu přičítat k tíži žalobkyně jako vydražitele. Lze souhlasit se žalovaným, že neměl možnost se zúčastnit exekuce a dražby, kde by procesně vystupoval jinak než úpadkyně, která mohla mít zájem na tom, aby při exekuci byl uspokojen pouze jeden z jejích věřitelů, avšak právní úprava neumožňuje přezkum těchto řízení tak, jak tomu je v konkursu při popření přihlášené vykonatelné pohledávky; přisvědčit námitce žalovaného, že rozhodnutí státních orgánů v řízeních, jichž se účastnila úpadkyně a nikoliv on sám, pro něho nejsou závazná, by ve svých důsledcích znamenalo připustit v zákoně neupravenou výjimku z ustanovení §48 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a porušit tak rovnost subjektů právních vztahů“.
Proto odvolací soud „shrnul, že nelze již přezkoumávat postup státního orgánu v exekuci či při dražbě, neboť tomu brání výše uvedené ustanovení zákona o veřejných dražbách, a že se žalobkyně stala vlastníkem sporných nemovitostí ještě dříve, než byl prohlášen na úpadkynin majetek konkurs, neboť se tak stalo nikoliv na základě smlouvy, a proto k nabytí práva není třeba jeho vkladu do katastru nemovitostí, když změna vlastnictví se v něm vyznačuje pouze záznamem“. „V případě, že žalovaný utrpěl nesprávným úředním postupem újmu, nelze ji uplatňovat vůči vydražiteli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel akcentuje, že „dražba proběhla za zcela nestandardních, jedinečných a zřejmě již neopakovatelných podmínek, kdy na rychlosti a zjevné nezákonnosti finančně zainteresovaný soudní exekutor provedl exekuci prodejem nemovitostí v rozporu se zákonem a přesto, že tomu bránila nařízená exekuce prodejem podniku, a to aniž jednotlivá na sebe navazující rozhodnutí podle občanského soudního řádu (usnesení o ceně, dražební vyhláška apod.) byla řádně a v souladu se zákonem doručena, mohla tak vůbec nabýt právní moci a způsobit právní následky s ním spojené“.
Odvolací soud – pokračuje dovolatel – „použil nepatřičnou právní úpravu provedenou zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách“ a „záměrně a svévolně zvolil obecně závazný právní předpis, který mu zdánlivě umožnil rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, byť si byl vědom toho, že tak učinil ke škodě úpadkyně a jejích konkursních věřitelů, neboť soudní exekutor není osobou oprávněnou vystupovat jako dražebník a organizovat a provádět dražbu podle zákona o veřejných dražbách“. „Pokud by totiž odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, musel by konstatovat, že dražba proběhla podle občanského soudního řádu“ (k tomu srov. ustanovení §69 exekučního řádu, z něhož plyne, že „provedení exekuce podle zákona o veřejných dražbách je vyloučeno a exekutor byl povinen důsledně postupovat podle občanského soudního řádu“).
„Vzhledem k tomu, že povinné (úpadkyni) poté co soudní exekutor účelově vydal exekuční příkaz prodejem podniku, nebyla jednotlivá rozhodnutí řádně doručena, nemohla tato na sebe navazující rozhodnutí upravující postup při provádění exekuce nabýt právní moci a způsobit tak zamyšlené právní následky“.
„Žalovaný má za to, že pokud soudní exekutor, veden snahou získat za každou cenu smluvní odměnu v řádu milionů korun, vědomě porušil zákon, když provedl exekuci prodejem nemovitosti přesto, že tato exekuce byla ze zákona přerušena, v exekučním řízení nebylo povinné řádně doručováno a z tohoto důvodu rozhodnutí soudu ani soudního exekutora nenabyla právní moci, nelze úkony státního orgánu přičítat k tíži úpadkyně, jejích konkursních věřitelů a v neposlední řadě i daňových poplatníků, ale toliko k tíži žalobkyně, která se soudním exekutorem jednala ve shodě a byla si vědoma toho, že pokud má získat předmětné nemovitosti, je v tomto konkrétním případě třeba k vědomému porušení zákona motivovat soudního exekutora nezanedbatelnou částkou Kč 7,000.000,- “.
„S přihlédnutím k tomu, že podle kogentního ustanovení §336l odst. 2 o. s. ř. se vydražitel stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím pouze za předpokladu, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni usnesení o příklepu, přičemž splněny musí být obě podmínky, má za to, že jelikož žalovaný v řízení prokázal, že usnesení o příklepu z časových důvodů (hrozba prohlášení konkursu) nebylo povinné (úpadkyni) do dnešního dne řádně doručeno, nemohla se žalobkyně stát vlastníkem předmětných nemovitostí“, kteroužto „skutečnost soud prvního stupně odmítl respektovat a odvolací soud překlenul odvoláním se na ustanovení §48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách“.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud především předesílá, že v projednávané věci žalobkyně měla nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě příklepu exekutora (§336j o. s. ř.), uděleného při dražbě konané dne 20. září 2005 (srov. usnesení ze dne 20. září 2005, č. j. 067 EX 957/04-431) a splnění podmínek určených ustanovením §336l odst. 2 o. s. ř.
Jakkoli šlo o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí podle ustanovení §66 a násl. exekučního řádu, není pochyb o tom, že ve smyslu ustanovení §69 exekučního řádu se na její provádění, nestanoví-li tento zákon jinak (viz jeho ustanovení §66 až §68), přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, tj. ustanovení §336 a násl. o. s. ř. K tomu, že provádění exekuce, resp. soudního výkonu rozhodnutí prodejem (nemovitých) věcí formou dražby a dražbu realizovanou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nelze ztotožňovat, když jde o rozdílné instituty, při nichž dochází ke zpeněžení nemovitostí a uspokojení pohledávky věřitele, viz např. mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 13/2008 a 11/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poměřoval-li odvolací soud regulérnost provádění exekuce prodejem nemovitých věcí a vznik vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem ustanoveními §36 odst. 1 a §48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, nutno přisvědčit námitkám dovolatele, že věc posoudil podle právního předpisu, který na danou věc nedopadá a již proto nelze dovolání upřít důvodnosti.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost procesní obrany žalovaného v intencích ustanovení §69 exekučního řádu, tj. přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu o provádění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, a to včetně námitek směřujících proti závěru o vzniku vlastnického práva žalobkyně, ve vazbě na zaplacení nejvyššího podání a právní moc usnesení o příklepu (§336l odst. 3 o. s. ř.). Přitom nepřehlédne ani závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1 a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu