ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1407.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1407/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadce PYRR, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, náměstí Hrdinů 1634/3, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25118960, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů správců konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 K 49/2000, o dovolání Ing. J. Š ., jako bývalého správce konkursní podstaty, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2014, č. j. 2 Ko 11/2014-2551, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 79 K 49/2000-2491, Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“):
1/ Schválil hotové výdaje Ing. J. Š., bývalého správce konkursní podstaty (dále též jen „bývalý správce konkursní podstaty“) ve výši 233 113,60 Kč (bod I. výroku).
2/ Schválil hotové výdaje správce konkursní podstaty Záveská a spol. v. o. s. (dále jen „současný správce konkursní podstaty“) ve výši 5 246,20 Kč (bod II. výroku).
3/ Schválil odměnu obou správců konkursní podstaty ve výši 11 206 654,05 Kč, kterou zvýšil o 20 %, tj. schválil celkovou odměnu ve výši 13 447 984,86 Kč (bez DPH) [bod III. výroku].
4/ Určil, že bývalému správci konkursní podstaty náleží podíl na odměně ve výši 4 706 794,70 Kč, přičemž tomuto správci již byla vyplacena na záloze odměna ve výši 4 600 000 Kč (bod IV. výroku).
5/ Určil, že současnému správci konkursní podstaty náleží podíl na odměně ve výši 10 576 840,09 Kč (8 741 190,16 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 835 649,93 Kč) [bod V. výroku].
6/ Schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty (dále též jen „konečná zpráva“), podle níž činí
– celkové příjmy konkursní podstaty 588 944 432,39 Kč,
– výdaje z konkursní podstaty 569 846 373,79 Kč,
– zůstatek k rozdělení věřitelům v rozvrhu 19 098 058,60 Kč (bod VI. výroku).
K odvolání bývalého správce konkursní podstaty odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí konkursního soudu potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal bývalý správce konkursní podstaty dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jehož znění cituje v podobě účinné v době vydání napadeného usnesení, uplatňuje dovolací důvod podle „§241a odst. 1 o. s. ř.“ (tj. opět v aktuálním znění), tedy nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněného pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Oproti mínění dovolatele se proto i pro toto dovolací řízení použije občanský soudní řád v jeho znění účinném do 31. prosince 2007, čemuž odpovídá i přiléhavé poučení odvolacího soudu o podmínkách přípustnosti dovolání.
Podle §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadně právně významným však Nejvyšší soud napadené rozhodnutí – jsa přitom vázán důvody uplatněnými v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – neshledává.
Tvrdí-li dovolatel, že narazil na obstrukční postup současného správce konkursní podstaty, v důsledku čehož byl nucen i po právní moci usnesení o zproštění funkce správce konat další činnosti správce konkursní podstaty, dále uvádí-li, že v první fázi konkursního řízení konal činnosti, jejichž bezprostřední efekt nebyl ihned patrný, zatímco současný správce těžil z jeho předchozí činnosti, pak podává vlastní verzi skutkového stavu a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Rovněž námitkou, že byl nesprávně posouzen rozsah jeho činnosti jako správce konkursní podstaty, neboť soudy vycházely toliko „z domněnek a spekulací“, vytýká soudu, že nesprávně zjistil skutkový stav.
Již v usnesení ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 74, přitom Nejvyšší soud vysvětlil, že námitkou, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, uplatňuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Obdobně pak v usnesení ze dne 31. října 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2006, pod číslem 6, Nejvyšší soud ozřejmil, že námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, uplatňuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. přímo dikci §241a odst. 3 o. s. ř.).
Tyto argumenty dovolatele jsou tudíž pro výsledek úvah o přípustnosti jeho dovolání právně bezcenné (skutkový stav věci nemůže být dovoláním účinně zpochybněn).
Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že mu odvolací soud dává k tíži, že využíval služeb právního poradenství. Přitom sám nemá právní vzdělání, o nákladech právních služeb řádně účtoval a byly odsouhlaseny zástupcem věřitelů i akceptovány v rámci dohledové činnosti soudu. Náklady tak považuje za přiměřené obtížnosti konkursního řízení.
Odvolací soud však nevytýkal dovolateli výši těchto výdajů (ostatně tyto výdaje konkursní soud v rámci konečné zprávy schválil, přičemž odvolací soud v napadeném rozhodnutí potvrdil i tento výrok rozhodnutí konkursního soudu), ale okolnost, že některé z činností, které zadal třetím osobám, měl vykonávat osobně. Tuto pak vzal do úvahy při posuzování rozsahu činnosti obou v řízení činných správců.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 13, na které přiléhavě odkázal odvolací soud (a dále též v usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 922/2013), při výkladu pojmu „rozsah činnosti“ podle §9 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, dovodil, že „rozsahem činnosti“ se rozumí množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle konkursu, které správce konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, vykonal v jednotlivých fázích konkursního řízení. Jde (vzhledem k tomu, že se na chodu konkursu podílel více než jeden správce konkursní podstaty) o podmnožinu těch úkonů, k jejichž výkonu v daném konkursu by byla povolána každá osoba vykonávající v něm funkci správce konkursní podstaty. Takovou činností tedy není jen činnost věnovaná zpeněžování majetku konkursní podstaty, nýbrž např. též činnost věnovaná sepisování majetku konkursní podstaty, vedení účetnictví, práci s přihláškami, včetně jejich přezkumu, plnění daňových povinností dlužníka, komunikaci s věřiteli a s konkursním soudem, zpracování konečné zprávy, přípravě rozvrhu a jeho plnění nebo činnost související se zrušením konkursu.
Prostřednictvím výrazu „rozsah činnosti“ se §9 odst. 1 označené vyhlášky řadí k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (zde ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, které ukazují na „rozsah činnosti“ správce konkursní podstaty v tom kterém konkursu).
Jestliže v dané věci odvolací soud při posuzování rozsahu činnosti obou správců konkursní podstaty (dovolatele a současného správce konkursní podstaty) neomezil své úvahy na pouhý výčet činností, které zajišťoval dovolatel, ale zabýval se i dalšími okolnostmi, jež rozsah činnosti vymezují, nijak se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přitom míra, jakou se dovolatel osobně podílel na plnění povinností správce konkursní podstaty, je nepochybně tou, jež na zkoumání rozsahu činnosti správce konkursní podstaty, v rámci určení jeho podílu na odměně, vliv má. K výčtu činností, k nimž je správce konkursní podstaty povinen ve smyslu §8 odst. 3 poslední věty ZKV, srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2015, pod číslem 129.
Namítá-li dovolatel dále, že míra zvýšení odměny správců není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jde pouze o obecnou výtku bez bližší konkretizace, která přípustnost dovolání založit nemůže (Nejvyšší soud sám na základě takové výtky nenalézá rozpor se svou judikaturou).
Pokud dovolatel vytýká konkursnímu soudu, že vůbec neměl „přistoupit k rozhodování ve věci“, neboť je zde objektivní překážka, kterou jsou „všechny probíhající řízení a vyšetřování orgánů činných v trestním řízení, jelikož výsledky těchto řízení, resp. vyšetřování mohou mít význam pro rozhodování soudu o této věci“, pak uplatňuje zcela nekonkrétní námitku. Blíže totiž nespecifikuje, o jaká řízení jde a jakým způsobem by tato řízení měla ovlivnit rozhodování o konečné zprávě či způsobu rozdělení odměny mezi správce.
Zbývá dodat, že výhradou, že se soud „řádně nevypořádal s námitkami podjatosti“ (směřující k prosazení závěru, že ve věci rozhodoval podjatý soudce), vystihuje dovolatel (posuzováno podle obsahu) zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost), a proto ani jejich prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu