ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1581.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1581/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce B., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému M. B. n. P., o určení trvání právního vztahu, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 1999, čj. 11 Co 408/99 - 37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací dne 26. 10. 1999, čj. 11 Co 408/99 - 37 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 4. 1999, čj. 17 C 130/98 - 20, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení trvání právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným založeného mezi nimi smlouvou ze dne 25. 11. 1996, a to po výpovědi ze dne 18. 6. 1998. Odvolací soud dále rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení a dále vyslovil, že se „navrhovateli přiznává právo dovolání\".
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že účastníci uzavřeli dne 25. 11. 1996 smlouvu, kterou se žalobce zavázal zajistit pro žalovaného plynulé a bezporuchové zásobování obyvatel a ostatních subjektů v oblasti katastrálního území B.n.P. pitnou vodou a dále odkanalizování odpadních a dešťových vod. Výpovědí ze dne 18. 6. 1998, která byla žalobci doručena dne 20. 6. 1998, žalovaný uvedenou smlouvou vypověděl dle ust. §582 obč. zákoníku.
Odvolací soud dále v odůvodnění uvedl, že v posuzovaném případě je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť se v této věci určovací žalobou vytvoří pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky a může se tak předejít žalobě o plnění, přesto, že by bylo též možné podat žalobu na plnění.
V otázce platnosti výpovědi smlouvy ze dne 25. 11. 1996 odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se zabýval tím, zda výpovědní důvod sjednaný v uvedené smlouvě v článku 8, bodu 3 byl sjednán jako výlučný výpovědní důvod a dospěl k závěru, že uvedené ujednání je „nejasné, neurčité ve svých důsledcích nesrozumitelné\". V bodě 1, článku 8 uvedené smlouvy bylo sjednáno, že „smlouva je uzavírána na dobu neurčitou\", pod bodem 3, článku 8 bylo však stanoveno, že „před uplynutím sjednané lhůty mohou smluvní strany smlouvu vypovědět v případě podstatného porušování smlouvy ze strany druhé\". V bodě 4, téhož článku smlouvy bylo sjednáno, že „výpovědní lhůta se pro tyto případy sjednává na dobu 3 měsíců a počíná běžet od prvního dne následujícího měsíce\".
Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená ujednání jsou ve vzájemném rozporu a trpí vadou projevu vůle a proto považoval ujednání o výpovědním důvodu sjednaném smlouvou za neplatné podle §37 odst. 1 obč. zákoníku.
Smlouva uzavřená mezi účastníky se podle odvolacího soudu týká obchodních závazkových vztahů, jde o smlouvu nepojmenovanou, blížící se smlouvě mandátní a proto lze na vztahy z ní vyplývající podpůrně použít ust. §566 a násl. obch. zákoníku a v případě výpovědi ust. §574 odst. 1 obch. zákoníku.
Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalovaný vypověděl předmětnou smlouvu bez uvedení důvodu, stalo se tak v souladu se zákonem. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobu o určení, že smluvní vztah trvá i po výpovědi z 18. 6. 1996, zamítl.
Odvolací soud na základě žádosti žalobce dále vyslovil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání, a to zejména k řešení vztahu „ust. §582 odst. 1 obč. zákoníku v návaznosti na ust. §574 odst. 1 obch. zákoníku\" a jde o otázku zásadního významu.
Dovoláním ze dne 22. 12. 1999 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle ust. §241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. d) o. s. ř.
V podrobnostech žalobce v dovolání uvedl, že dovolání směřuje proti nesprávnému použití §582 odst. 1 obč. zákoníku. Žalobce se domnívá, že toto ustanovení dává smluvním stranám volnost, pokud jde o způsoby výpovědi smlouvy uzavřené na dobu neurčitou.
Z článku 8 bodu 3, 4 smlouvy z 25. 11. 1996 podle dovolatele vyplývá, že podstatné porušování smlouvy druhou stranou je obligatorní podmínkou výpovědi a v žádném jiném případě smlouvu vypovědět nelze. V tomto ohledu má žalobce za to, že názor odvolacího soudu, že ujednání o výpovědním důvodu je „nejasné, neurčité a ve svých důsledcích nesrozumitelné\", je zcela neopodstatněný. Naopak z textu smlouvy jednoznačně vyplývá, že se smluvní strany dohodly na jediném výlučném výpovědním důvodu. Pokud odvolací soud spatřuje rozpor mezi prvním a třetím odstavcem osmého bodu smlouvy, jedná se podle názoru žalobce o výklad nesprávný. Žalobce je přesvědčen, že i dobu neurčitou je třeba považovat za sjednanou lhůtu trvání smlouvy. Opačný výklad je zcela mylný již proto, že v takovém případě by ust. odst. 3 a 4 osmého bodu smlouvy byla zcela nadbytečná, když výpovědní lhůta v případě podstatného porušování smlouvy je téměř identická s výpovědní lhůtou zákonnou.
Jak již žalobce uvedl ve svých předchozích vyjádřeních, ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu v tom smyslu, že se jedná o vztah řídící se obchodním zákoníkem (dále jen obch. zák.), přičemž se jedná o smlouvu nepojmenovanou, blížící se smlouvě mandátní podle §566 a násl. obch. zák. Z ust. §263 obch. zák. přitom vyplývá, že co se výpovědi týče, nejsou smluvní strany ustanovením §574 odst. 1 obch. zák. vázány. Mohou se tedy podmínky výpovědi sjednat jakýmkoliv způsobem.
Z uvedeného plyne, že výpověď mohla žalovaná dát toliko v případě podstatného porušení smlouvy ze strany žalobce. Žalovaná tak neučinila a podala výpověď bez udání jakéhokoliv důvodu. Mezi účastníky smlouvy bylo tedy nesporným, že podstatné porušení smlouvy je jediným v úvahu přicházejícím důvodem ze strany žalované pro vypovězení smlouvy.
54
Žalobce má za to, že projevy vůle účastníků smlouvy byly vyjádřeny ve smlouvě zcela jasně a srozumitelně a že názor odvolacího soudu, který spočívá v tom, že z tohoto důvodu je v této části smlouva neplatná, nemá oporu v zákoně, neboť ujednání účastníků ve smlouvě má přednost před ustanovením zákona. Z projevu účastníků smlouvy plyne, že měli vůli vytvořit stabilní obchodní vztah, který by bylo možno narušit výpovědí jen v případě, že by žalobce podstatným způsobem neplnil.
Z článku 6 smlouvy plyne, že za žalovaného mohl jednat pouze vedoucí odboru výstavby a životního prostředí nebo jím pověřený pracovník MěÚ v B.n.P. Výpověď ze smlouvy je podepsána právním zástupcem žalovaného, který k tomuto úkonu byl zmocněn starostou obce, který však k takovému úkonu zmocněn nebyl s ohledem na obsah čl. 6 citované smlouvy. Tudíž Dr. P. jako právní zástupce žalovaného nemohl na základě tohoto zmocnění výpověď učinit.
Vzhledem k uvedenému proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný, jak vyplývá ze spisu, se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\"), neboť podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. se toto dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalobce je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a bylo podáno z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Ze skutkových zjištění soudů učiněných v předchozích řízení, která nejsou dovoláním zpochybněna a z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 25. 11. 1996 nepojmenovanou smlouvu, kterou žalovaný výpovědí ze dne 18. 6. 1998 vypověděl podle §582 odst. 1 obč. zákoníku, a to bez udání důvodu s tím, že právní vztah založený uvedenou smlouvou bude považován za ukončený dnem 30. 9. 1998.
V předmětné smlouvě bylo mj. v článku 8, bodu 1 dohodnuto, že „Tato smlouva se uzavírá na dobu neurčitou\". V bodě 3 téhož článku smlouvy bylo sjednáno, že „Před uplynutím sjednané lhůty mohou smluvní strany smlouvu vypovědět v případě podstatného porušování smlouvy ze strany druhé, pouze však písemnou formou\". Nato bylo v bodě 4, článku 8 smlouvy sjednáno, že „Výpovědní lhůta se pro tyto případy sjednává na dobu 3 měsíců nebo po vzájemné dohodě obou smluvních stran a počíná běžet od prvního dne následujícího měsíce\".
Dovolací soud nejprve konstatoval, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že uvedená ujednání jsou neurčitá a vzájemně rozporná a podle §37 odst. 1 obč. zákoníku proto neplatná, neboť nelze přesně zjistit obsah těchto ujednání a tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem podle ust. §35 odst. 2 obč. zákoníku, popř. u obchodních závazkových vztahů podle §266 odst. 1 až 4 obch. zákoníku.
Pokud odvolací soud dále dovozoval, že jde o smlouvu nepojmenovanou, týkající se obchodnězávazkových vztahů, jde o závěr správný, který není dovoláním napadán.
Jestliže však dále odvolací soud konstatoval, že tato nepojmenovaná smlouva se svým obsahem blíží smlouvě mandátní a proto lze použít u této smlouvy podpůrně ustanovení §566 a násl. obch. zákoníku, zejména pak ust. §574 odst. 1 obch. zákoníku o výpovědi mandátní smlouvy mandantem, nelze s tímto závěrem souhlasit.
Z ust. §269 odst. 2 obch. zákoníku vyplývá, že účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která v něm není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle §1 odst. 2 obch. zákoníku nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského, nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník.
V posuzovaném případě je ve smlouvě z 25. 11. 1996 dostatečně určen předmět závazků stran smlouvy, které mají povahu závazků k nepřetržité činnosti. Jsou-li ujednání článku 8, bodů 3 a 4 o výpovědi smlouvy neplatná, resp. je-li ve vazbě na uvedené body neplatný i bod 1 téhož článku smlouvy, v němž je stanoveno, že smlouva se uzavírá na dobu neurčitou, tj. chybí-li za této situace ve smlouvě ujednání o době, na níž je smlouva uzavřena, je nutné vycházet z toho, že byla uzavřena na dobu neurčitou.
Z toho tedy vyplývá, že smlouva z 25. 11. 1996 je vypověditelná, neboť byla uzavřena na dobu neurčitou a jejím předmětem je nepřetržité plnění (činnost).
Výpověď lze v daném případě dát podle ust. §582 odst. 1 obč. zákoníku, což vyplývá z ust. §1 odst. 2 obch. zákoníku a slov „nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského\".
Pro úplnost je vhodné uvést, že obchodní zákoník obecně neupravuje výpověď smlouvy jako způsob zániku závazků, ale tuto možnost stanoví u jednotlivých smluvních typů upravených v obchodním zákoníku, přichází-li to v úvahu. I to je pak důvodem, že v případech takto neřešených, tj. zejména u nepojmenovaných smluv, jsou-li splněny i další předpoklady, se i v obchodních závazkových vztazích uplatní možnost výpovědi dle ust. §582 odst. 1 obč. zákoníku, není-li mj. stranami sjednáno něco jiného.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že i když odvolací soud na možnost výpovědi vztáhl nesprávně ust. §574 odst. 1 obch. zákoníku a nikoliv ust. §582 odst. 1 obč. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně, je jeho rozhodnutí správné, neboť potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně a uvedené pochybení nemělo vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí.
S ohledem na uvedené nezbylo dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobce není důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §37 odst. 1 a §582 odst. 1 obč. zákoníku, §1 odst. 1 a §269 odst. 2 obch. zákoníku, §239 odst. 1, §241 odst. 3 písm. d) a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
55
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl v dovolání úspěch a žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. května 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu
v