ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1606.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1606/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Investiční fond Dialog-Invest, a. s. "v likvidaci" , se sídlem v Praze 7, V Závětří 4, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45245266, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. P. R. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, a 2) Ing. P. P. , zastoupenému JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 4, PSČ 120 00, o zaplacení 17,655.952,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 64/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 7 Cmo 244/2009-406, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 52 Cm 64/2001-364, zamítl Městský soud v Praze žalobu o zaplacení částky Kč 17,655.952,- (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc naplnění dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Je tomu tak proto, že otázku, v jejímž zodpovězení dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 20. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2139/2011 (dostupném, stejně jako ostatní rozhodnutí dále citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že nehospodařil-li investiční fond se svým majetkem sám, ale uzavřel-li obhospodařovatelskou smlouvu s investiční společností, členové jeho představenstva nebyli povinni jednat s odbornou péčí ve smyslu §17a zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ale byli povinni jednat (pouze) s náležitou péčí ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“). Povinnost odborné péče při obhospodařování majetku investičního fondu pak měla obhospodařovatelská společnost. Z uvedeného je patrno, že zákon o investičních společnostech a investičních fondech počítal s tím, že členové představenstva investičního fondu nemusí mít potřebné znalosti k obhospodařování jeho majetku – v takovém případě však nesměli obhospodařovat majetek fondu sami, ale museli svěřit jeho obhospodařování investiční společnosti. Při výběru investiční společnosti, při vytváření předpokladů pro její činnost, při (případném) udělování pokynů a při kontrole jejich dodržování pak byli povinni postupovat s náležitou péčí. Napadené rozhodnutí je přitom s uvedenými závěry v souladu.
K námitce dovolatelky, podle níž do rámce náležité péče spadá „ověření, zda majetek není zcizován za nepřiměřeně nízkou cenu či nabýván za nepřiměřeně vysokou cenu“, dovolací soud uvádí, že zásadně tomu tak je (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008). V projednávané věci však byla cena akcií, nabývaných dovolatelkou, stanovena na základě posudků zpracovaných soudním znalcem. Jestliže v řízení nebylo zjištěno, že žalovaní (jakožto členové představenstva dovolatelky) nepřípustným způsobem ovlivnili závěry znalce, nelze závěru odvolacího soudu, podle něhož jednání žalovaných nebylo v rozporu s povinností náležité péče podle §194 odst. 5 obch. zák., nic vytýkat (srov. k tomu obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4356/2009).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu