ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1640.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1640/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně MVV Energie CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Kutvirtova 339/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49685490, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Ing. S. K. , 2/ G. K. , oběma zastoupeným Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, PSČ 110 00 a 3/ V. B. , zastoupenému JUDr. Janem Riedlem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638/35, PSČ 470 01, o zaplacení 3,766.666,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 102/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2013, č. j. 9 Cmo 336/2008-404, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 22.995,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 22.995,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 28.653,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2008, č. j. 28 Cm 102/2005-246, ve znění usnesení ze dne 17. července 2009, č. j. 28 Cm 102/2005-313, zamítl „požadavek žalobkyně, aby žalovaní č. 1, č. 2 a č. 3 byli zavázání každý k úhradě částky 3,766.666,- Kč s příslušenstvím“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů soudního řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož nemůže být žalobě na plnění ze synallagmatického závazku (zde vrácení kupní ceny zaplacené na základě kupní smlouvy, jež byla shledána relativně neplatnou) vyhověno, neváže-li žaloba sama požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu (vzájemnému) plnění (v projednávané věci vydání akcií), jestliže ke splnění vzájemné povinnosti žalobkyně dosud nedošlo, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2000, pod číslem 87, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 39, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na jeho webových stránkách).
Uvedený závěr se přitom prosadí i v případě žaloby o vrácení plnění z (relativně) neplatné smlouvy o převodu zaknihovaných akcií. Názor dovolatelky, že ke změně zápisu na majetkových účtech účastníků řízení může dojít pouze na základě rozhodnutí soudu o určení vlastnictví k akciím, neplyne ani z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 564/2006, ani ze zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (srov. zejm. ustanovení §98 odst. 1 písm. a/ označeného zákona).
Jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2524/98, nesprávným je i názor dovolatelky, podle něhož byl soud povinen ji poučit o tom, že žalobou uplatněný nárok neodpovídá hmotnému právu (synallagmatické povaze závazků) [obdobně srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, či nálezu Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu].
Odvolací soud, ačkoliv vycházel z toho, že odvolacímu přezkumu zůstal otevřen toliko nárok na slevu z kupní ceny akcií (dovozuje, že nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy představuje odlišný skutek), přezkoumal oprávněnost žalobou uplatněného nároku i z titulu plnění z relativně neplatné smlouvy (uzavíraje, že ani při takovém právním posouzení by žalobě nebylo možno z důvodu výše popsaného vyhovět). Za této situace nečiní dovolání přípustným ani další otázky předkládané dovolatelkou, jimiž se dovolatelka domáhá posouzení, zda nárok na slevu z kupní ceny a nárok na vrácení plnění z relativně neplatné smlouvy představují různé skutky či různá právní posouzení téhož skutku.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož k zamítnutí žaloby i v případě jejího posouzení jako nároku na vrácení plnění z relativně neplatné smlouvy vede již výše popsaný závěr odvolacího soudu, jehož zpochybnění nesplňuje předpoklady ustanovení §237 o. s. ř., nemůže se posouzení dalších otázek promítnout v právních poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím a tyto otázky tak dovolání nečiní přípustným (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Námitka, podle níž odvolací soud nerespektoval „režim ustanovení §200e o. s. ř.“, pak žádnou otázku procesního práva, na níž by spočívalo napadené rozhodnutí, neotevírá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 3. prosince 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu