ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1645.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1645/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce I. B., zastoupeného advokátem, proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1070/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 487/98-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000 č. j. 19 Co 487/98-50 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou na žalované, aby mu zaplatila částku 300 000 Kč. Žalobce uvedl, že předmětná částka představuje tři splátky po 100 000 Kč k úhradě poměrné části nákladů vynaložených žalobcem na stavební úpravy nemovitosti v L. Žalovaná měla uvedené splátky žalobci uhradit v termínech do 30. 6. 1994, do 30. 6. 1995 a do 30. 6. 1996 podle dohody ze dne 17. 6. 1991. Touto dohodou došlo k zániku nájemního vztahu podle smlouvy ze dne 3. 1. 1991, kterou žalovaná přenechala žalobci do užívání nebytové prostory v nemovitosti v L.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 2. února 1998 č. j. 6 C 1070/97-34 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že právo žalobce je již promlčeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. ledna 2000 č. j. 19 Co 487/98-50 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal žalovanou, aby zaplatila žalobci částku 300 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nahradila mu náklady řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 3. 1. 1991 smlouvu, kterou žalovaná přenechala žalobci do užívání nebytové prostory v L. a zavázala se umožnit žalobci provedení stavebních úprav. Současně se zavázala pro případ ukončení nájemního vztahu před sjednanou dobou 15 let k úhradě poměrné části vynaložených nákladů. Žalovaná projevila zájem pronajaté nebytové prostory sama užívat a tak došlo mezi účastníky dne 17. 6. 1991 k dohodě, ve které se žalovaná zavázala zaplatit žalobci náklady vynaložené na rekonstrukci objektu ke dni 30. 6. 1991, které činily 586 188 Kč, přičemž bylo dohodnuto, že první splátka ve výši 100 000 Kč bude uhrazena ke dni 30. 6. 1992 a další splátky ve stejné výši až do zaplacení nákladů na rekonstrukci budou placeny vždy k 30. červnu příslušného roku. Pro případ nedodržení termínů splátek si strany sjednaly ztrátu výhody splátek tak, že žalovaná byla povinna uhradit celou částku jednorázově do jednoho měsíce od termínu splátky, se kterou je v prodlení. Žalovaná splátky neplatila, první dvě splátky ve výši 200 000 Kč byly žalobci přiznány rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 5. 1995 č. j. 6 C 400/94-38, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 1996 č. j. 19 Co 695/95-75. Z tohoto skutkového stavu však odvolací soud učinil odlišné právní závěry. Odvolací soud posoudil dohodu mezi účastníky ze dne 17. 6. 1991 jako uznání dluhu ze strany žalované co do důvodu i výše. Prohlášení žalované v uvedené smlouvě má podle mínění odvolacího soudu všechny potřebné náležitosti (písemná forma, vyjádření příslibu žalované zaplatit ve splátkách žalobci dluh i částku dluhu ve výši 586188 Kč, dále též uvedení důvodu dluhu), a je ho proto třeba vykládat podle §110 tehdejšího znění občanského zákoníku jako uznání práva. Z toho pak odvolací soud dovodil, že se nárok žalobce nepromlčel.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci / dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./. Dovolatelka namítla, že uznání dluhu je jednostranný právní úkon, který sice může být učiněn i v rámci úkonu dvoustranného, avšak v posuzovaném případě neobsahuje dohoda účastníků z 17. 6. 1991 žádné ustanovení, z něhož by bylo možno i jen velmi volným výkladem dovodit závěr, že žalovaná činí projev vůle směřující k uznání dluhu. Na rozdíl od odvolacího soudu považuje dovolatelka dohodu z 17. 6. 1991 za dvoustranný právní úkon, v němž žalovaná vyjádřila vůli zaplatit částku stanovenou v této smlouvě a sjednala s žalobcem i způsob placení. Bez tohoto projevu vůle by zmíněná dohoda jako dvoustranný právní úkon vůbec nemohla vzniknout. Odvolací soud se proto podle názoru dovolatelky mýlí, posuzuje-li zmíněný právní úkon současně jako jednostranné uznání dluhu žalovanou. Dovolatelka dále uvedla, že uznání dluhu nemůže vést k založení právního vztahu a jeho účinky směřují k prodloužení promlčecí lhůty. Lze proto uznat jen závazek již existující. V posuzovaném případě však dohodou z 17. 6. 1991 byl zrušen závazek, který opravňoval žalobce k dočasnému užívání nemovitosti žalované, a dohodou o výši a splácení částky představující investice žalobce do této nemovitosti bylo upraveno majetkové vypořádání účastníků uvedené dohody. Zánik původního závazku a vznik nového, spočívajícího v povinnosti žalované zaplatit částku představující vložené investice, určili účastníci k 30. 6. 1991, tedy ke dni, který následoval po uzavření předmětné smlouvy. Dovolatelka rovněž uplatnila námitku, že odvolací soud ve svém rozsudku neuvedl, kterou část a kterou formulaci dohody z 17. 6. 1991 považuje za uznávací prohlášení. Z tohoto důvodu považuje dovolatelka rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Ze spisu se tyto vady nepodávají. Pokud dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, není tato námitka opodstatněná, neboť z textu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud posoudil celou dohodu účastníků z 17. 6. 1991 jako právní úkon uznání dluhu ze strany žalované.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Institut uznání práva upravený v §110 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 nebyl systematicky zařazen do rámce zajišťovacích závazků jako je tomu dnes (§558 občanského zákoníku) a nebyla s ním spojena vyvratitelná domněnka existence dluhu v době uznání. Uznání práva mělo význam jen pro délku promlčecí doby - s uznávacím prohlášením byl spojen účinek přetržení dosud běžící promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby, která však byla na rozdíl od obecné promlčecí doby desetiletá. Z uvedeného účinku je možno dovodit, že uznávací prohlášení nebylo úkonem, který by zakládal, měnil či rušil právní vztahy, a že se vždy musel vázat k právu již existujícímu. Z tohoto hlediska proto nemůže právní posouzení smlouvy z 17. 6. 1991 odvolacím soudem obstát. V dohodě ze dne 17. 6. 1991 se totiž účastníci dohodli, že dohoda o dočasném užívání nemovitosti ze dne 3. 1. 1991 se ruší ke dni 30. 6. 1991, přičemž současně vyčíslili náklady na rekonstrukci nemovitosti, které je k okamžiku zániku dočasného užívání podle článku IV dohody ze dne 3. 1. 1991 žalovaná povinna uhradit, přičemž strany se současně dohodly, že odsouhlasenou částku bude žalovaná povinna uhradit ve splátkách, jejichž termíny v dohodě stanovily. Podle dohody ze dne 3. 1. 1991 však závazek žalované vznikl až zánikem závazkového vztahu podle dohody o dočasném užívání ze dne 3. 1. 1991, tedy až dnem 30. 6. 1991. Dne 17. 6. 1991 tento závazek tedy ještě neexistoval a dohodu z tohoto data tedy nelze v žádném případě interpretovat jako uznání práva. Je proto třeba uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož byla smlouva ze dne 17. 6. 1991 současně uznáním závazku ze strany žalované, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová