ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1654.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1654/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Ing. M. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. J. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00, o zaplacení 1.293.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 55/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 55 Co 365/2011-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 16.698,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2011, č. j. 30 C 55/2008-237, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.293.524,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.) [výrok první], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok druhý].
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, pročež žalobci za škodu neodpovídá. I v opačném případě (při porušení právní povinnosti) by však odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu nebyla dána „s ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi eventuálním protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou.“
Proti rozsudku odvolacího soudu („do všech jeho výroků“) podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, a rozhodnutí v něm citovaná, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – též na webových stránkách tohoto soudu).
I v projednávané věci se tak uplatní závěr, podle něhož příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i závěr, že příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k porušení označené povinnosti (k tomu dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010).
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož závěr, podle něhož mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou není příčinná souvislost, obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, nečiní dovolání přípustným ani posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neporušil žádnou právní povinnost.
I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
A konečně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil procesními vadami (neprovedením dovolatelem navržených důkazů a nevypořádáním se s některými odvolacími námitkami), uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 – jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí 13.500,- Kč, a z náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.898,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 16.698,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 16. dubna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu