ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1693.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1693/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Autoklub Bohemia Assistance, a. s., se sídlem v Praze 4 - Krči, Na Strži 1837/9, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 61859559, zastoupené Mgr. Lukášem Tvrdíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, PSČ 110 00, proti žalované BPA sport marketing a. s., se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25069764, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, PSČ 110 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 125/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 28 Co 481/2008-507, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 28 Co 481/2008-507, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 7 C 125/2006-352, zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 16. března 2005, kterou žalobkyně prodala žalované pozemky v katastrálních územích Čestlice a Průhonice (dále též jen „sporné pozemky“ a „kupní smlouva“), je neplatná.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 28 Co 481/2008-507, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil neplatnost kupní smlouvy (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1) Sporné pozemky byly v roce 1995 pro účely jejich vložení jakožto nepeněžitého vkladu do žalobkyně oceněny znalcem Miroslavem Riegrem na částku 89,237.000,- Kč. V roce 2000 ocenil sporné pozemky k žádosti žalobkyně znalecký ústav YBN-CONSULT – Znalecký ústav, s. r. o. částkou 71,000.000,- Kč.
2) Smlouvou č. 1080-99-084/ZSI ze dne 22. července 1999, uzavřenou mezi žalobkyní jakožto zástavkyní a Investiční a poštovní bankou, a. s. jakožto zástavní věřitelkou, bylo zřízeno zástavní právo k části sporných pozemků k zajištění pohledávky zástavní věřitelky za společností auto I. S. R., a. s., vyplývající ze smlouvy o převzetí směnečného rukojemství ze dne 22. července 1999 (dále jen „zajištěná pohledávka“).
3) Sporné pozemky žalobkyně pronajala společnosti auto I. S. R., a. s., a to nejprve smlouvou ze dne 23. září 1999 za roční nájemné ve výši 7,600.000,- Kč (bez DPH), a poté smlouvou ze dne 27. prosince 2001 za roční nájemné ve výši 3,500.000,- Kč (bez DPH). Smlouva obsahovala i ujednání o předkupním právu nájemce.
4) Zajištěná pohledávka i zástavní právo k části sporných pozemků byly převedeny na Českou konsolidační agenturu a posléze na společnost ACT Investment B. V. se sídlem v Nizozemsku, založenou v roce 2003, jejímž jednatelem byl J. R. S. a jediným společníkem společnost Yelda Corporation N. V. se sídlem v Nizozemských Antilách.
5) V době uzavření kupní smlouvy byla ACT Investment, B. V. akcionářkou žalobkyně s podílem 20,9 % na základním kapitálu. Současně J. R. S. byl osobou ovládající žalovanou a společnost auto I. S. R., a. s. byla ovládána stejnou osobou jako žalovaná.
6) Další akcionářkou žalobkyně byla Česká konsolidační agentura, a to s podílem 69 % na základním kapitálu. Česká konsolidační agentura akcie žalobkyně převedla smlouvou ze dne 3. listopadu 2004 společnosti ÚAMK, a. s.
7) Akcionářem žalobkyně byl i Ing. A. Ch., s podílem 0,1 % na základním kapitálu. Ing. A. Ch. byl v letech 2002 a 2003 také jediným akcionářem žalované.
8) Znalecký ústav NOVOTA, a. s. ocenil dne 13. prosince 2004 na žádost žalobkyně sporné pozemky částkou 32,280.000,- Kč.
9) ACT Investment, B. V. v říjnu 2004 sdělila žalobkyni, že má v úmyslu realizovat zástavní právo váznoucí na sporných pozemcích.
10) J. R. S. dopisem ze dne 24. ledna 2005 sdělil žalobkyni, že je osobou ovládající žalovanou a navrhl, že žalovaná koupí sporné pozemky za cenu stanovenou znaleckým ústavem NOVOTA, a. s. v roce 2004, tj. za cenu ve výši 32,280.000,- Kč, a současně „koupí“ i pohledávku žalobkyně za auto I. S. R., a. s. z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem sporných pozemků. Neakceptuje-li žalobkyně tuto nabídku, bude ACT Investment, B. V. pokračovat v realizaci zástavního práva.
11) Dozorčí rada žalobkyně dne 2. února 2005 schválila prodej sporných pozemků za cenu ve výši 32,280.000,- Kč.
12) Městský soud v Praze jmenoval dne 4. února 2005 k návrhu žalobkyně postupem podle ustanovení §59 odst. 3 a §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) znalecký ústav NOVOTA, a. s. znalcem k ocenění sporných pozemků za účelem jejich převodu na žalovanou. Znalecký ústav NOVOTA, a. s. ve znaleckém posudku ze dne 17. února 2005 stanovil cenu sporných pozemků ve výši 32,280.000,- Kč.
13) Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. března 2005 kupní smlouvu, jíž žalobkyně převedla vlastnické právo ke sporným pozemkům na žalovanou za kupní cenu ve výši 32,280.000,- Kč.
14) Vlastnické právo žalované k části sporných pozemků (v katastrálním území Průhonice) nebylo vloženo do katastru nemovitostí (návrh na vklad byl s ohledem na předběžné opatření, zakazující žalobkyni dispozici s pozemky, katastrálním úřadem zamítnut).
15) Podle znaleckého posudku zpracovaného Vysokou školou ekonomickou, Institutem oceňování majetku, znaleckým ústavem ustanoveným soudem prvního stupně, činila cena sporných pozemků v roce 2005 částku 48,900.000,- Kč. Posudku vypracovanému znaleckým ústavem NOVOTA, a. s. vytkl znalecký ústav ustanovený soudem prvního stupně „nedostatečné šetření“ pro vypracování znaleckého posudku, absenci dokumentace porovnávací hodnoty použitými zdroji, nerozlišování a nesprávné užití některých koeficientů.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož s ohledem na zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva žalované k části sporných pozemků svědčí žalobkyni v souladu s ustanovením §80 písmeno c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Proto žalobu věcně posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
1) Jelikož byl J. R. S. „vlastníkem“ a jednatelem společnosti ACT Investment B. V., akcionářky žalobkyně, a současně ovládal žalovanou, byly společnost ACT Investment B. V. a žalovaná osobami jednající ve shodě ve smyslu ustanovení §66b odst. 2 písm. c/ obch. zák. a převod sporných pozemků na žalovanou podléhal omezením upraveným v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. Právní domněnka jednání ve shodě pak svědčí i žalované a Ing. A. Ch., který byl akcionářem žalobkyně a současně členem představenstva žalované.
Odvolací soud konstatoval nesprávnost závěrů znaleckého posudku zpracovaného podle označeného ustanovení, zdůraznil, že i při zohlednění desetiprocentní korekce činila cena sporných pozemků v roce 2005 minimálně 44,010.000,- Kč a poukázal na propojení mezi žalovanou (jakožto nabyvatelkou pozemků) a společností ACT Investment, B. V. (které jsou ovládány stejnou osobou, a to J. R. S.). Cituje důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000, na webových stránkách Nejvyššího soudu), odvolací soud dovodil, že přes formální dodržení postupu podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. je kupní smlouva neplatná, neboť znalecký ústav NOVOTA, a. s. neměl od žalobkyně dostatek podkladů, jež mohly mít vliv na stanovení ceny sporných pozemků, a to nájemní smlouvu z roku 1999 (v níž bylo nájemné vyšší než v následné nájemní smlouvě) a předcházející znalecké posudky z roku 1995 a 2000.
2) Odvolací soud dále spatřoval souvislost mezi prodejem sporných pozemků za výrazně nižší než tržní cenu, prodejem 69 % akcií žalobkyně společnosti ÚAMK, a. s. (tedy osobě „nespojené se skupinou J. R. S. a A. Ch.“), předcházející „dohody o výši ceny, kterou by měl znalec stanovit“ a propojení žalované a žalobkyně (prostřednictvím společnosti ACT Investment, B. V.) a uzavřel, že „to vše nemůže vést k jinému závěru, než že kupní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatným právním úkonem podle §39 občanského zákoníku“ (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“).
3) Cituje ustanovení §178 odst. 13 obch. zák., ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy, odvolací soud vyložil, že zvýhodnění akcionáře ve smyslu označeného ustanovení nemusí být přímé, ale může být pouze zprostředkované. Zdůraznil, že kupní smlouvou, jíž byly převedeny sporné pozemky za cenu nejméně o 11,730.000,- Kč nižší než činila cena tržní, byli zvýhodněni akcionáři žalobkyně ACT Investment, B. V. a Ing. Ch., neboť ACT Investment, B. V. je ovládána stejnou osobou jako žalovaná (nabyvatelka pozemků) a Ing. Ch. byl členem představenstva žalované. I na takový převod tudíž dopadá ustanovení §178 odst. 13 obch. zák. a kupní smlouva je i z tohoto důvodu neplatná.
4) Dalším důvodem neplatnosti kupní smlouvy je podle odvolacího soudu její rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Dlužnicí zajištěné pohledávky byla společnost ze skupiny společností propojených osobami J. R. S. a Ing. Ch., a po převodu zajištěné pohledávky společnosti ACT Investment, B. V. „došlo vlastně ke splynutí osoby dlužníka a věřitele v jedné a téže podnikatelské skupině“. Ačkoliv ACT Investment, B. V. měla k dispozici řadu jiných zajišťovacích prostředků, obrátila se na žalobkyni. Ta „pod hrozbou realizace zástavního práva formou veřejné a nedobrovolné dražby“ prodala sporné pozemky (tedy jak pozemky zatížené zástavním právem, tak i další, nezatížené pozemky) žalované, „ovládané majitelem ACT Investment, B. V.“ „Dochází tedy k situaci, kdy podnikatelská skupina spojená osobami J. R. S. a Ing. Ch. nezaplatila své dluhy v řádu desítek milionů…, koupila je od České konsolidační agentury a nyní je vymáhá od žalobkyně formou hrozby realizace zástavního práva“.
Ačkoliv „obecně lze souhlasit se žalovanou i soudem prvního stupně, že ACT Investment B. V. má jako zástavní věřitel právo se rozhodnout, jakým způsobem bude realizovat uspokojení své pohledávky, tedy i tak, jak využije svého zástavního práva k pozemkům žalobkyně, s ohledem na souvislosti daného případu lze takové jednání považovat za jednání odporující dobrým mravům. To i s přihlédnutím k tomu, že ostatní zajišťovací prostředky na ochranu pohledávky koupené ACT Investment B. V., zajištěné zástavním právem k pozemkům žalobkyně, byly ve vztahu k dalším subjektům … spojeným s touto podnikatelskou skupinou.“ Takové jednání, podle odvolacího soudu, „nezasluhuje soudní ochranu“.
„Realizace zajištění přitom neproběhla formou plnění za dlužníka, ale dobrovolným prodejem pozemků, takže žalobkyně jako poskytovatel zajištění nemá regresní právo vůči osobnímu dlužníkovi (auto I.S.R. a.s.), tedy subjektu z podnikatelské skupiny ovládané J. R. S. a A. Ch., domáhat se toho, co za něho plnila. To všechno vede k závěru, že uvedená podnikatelská skupina nejen, že získala úvěry, které nikdy nesplatila, ale navíc ještě získává prostředky ze zajištění a nebude povinna je komukoli vracet“.
5) Konečně odvolací soud shledal kupní smlouvu neplatnou i pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., a to konkrétně pro obcházení ustanovení §169 písm. c/ obč. zák. „V projednávané věci ACT Investment B. V. jako zástavní věřitel nerealizovala své zástavní právo k pozemkům žalobkyně v katastrálním území Čestlice zákonem stanoveným způsobem, ale toto zákonné ustanovení (§169 písm. c/ obč. zák.) obešla nepřípustným způsobem. Tedy tím, že přiměla žalobkyni, která nebyla osobním dlužníkem, aby realizace zástavního práva proběhla tím způsobem, že žalobkyně předmětné pozemky spolu s dalšími pozemky v katastrálním území Průhonice, které s pozemky v katastrálním území Čestlice tvoří jeden funkční celek, převedla kupní smlouvou na žalovanou. Tedy na společnost, jež měla stejnou ovládající osobu jako ACT Investment B. V., jíž byl J. R. S.. Cílem takového postupu obcházejícího zákon bylo dosáhnout toho, aby předmětné pozemky byly vyvedeny z majetku žalobkyně, která již nebyla ovládána A. Ch., jehož většinový podíl na základním kapitálu měl v krátké době získat naprosto odlišný subjekt (ÚAMK a. s.) na základě kupní smlouvy uzavřené s dosavadním největším akcionářem Českou konsolidační agenturou, na společnost spřátelenou s propojenými osobami J. R. S. a A. Ch..“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Dovolatelka předně namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu o výši tržní ceny sporných pozemků v roce 2005 nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje, že veškeré znalecké posudky, které neberou v úvahu zástavní právo váznoucí na části sporných pozemků, nejsou pro účely tohoto řízení použitelné. Ani námitky, podle nichž měl mít znalecký ústav NOVOTA, a. s. k dispozici dřívější znalecké posudky, jakož i nájemní smlouvu z roku 1999, nepovažuje za správné, a uzavírá, že ocenění sporných pozemků částkou 32,280.000,- Kč bylo adekvátní.
Oporu v provedeném dokazování pak nemají ani závěry o propojení společnosti ACT Investment B. V., žalované a dalších osob. Zejména poukazuje na nepodloženost závěru, podle něhož byl J. R. S. „vlastníkem“ ACT Investment B. V. a jí ovládající osobou.
V rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy, majíc jej za nesprávný a podrobně rozebírajíc jednotlivé důvody, jež odvolací soud k tomuto závěru vedly.
Dovolatelka zdůrazňuje, že k porušení ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. nedošlo, znalci jmenovanému soudem byl poskytnut dostatek podkladů a závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 nejsou aplikovatelné. Ani „okolnosti, za jakých byl jmenován znalec“, nelze považovat za „podivné“, jak uvedl odvolací soud. Jednak byl znalec jmenován výlučně na návrh žalobkyně a jednak na tom, že žalobkyně navrhla znalce, s nímž měla zkušenosti a jenž dokonce již ocenění sporných pozemků prováděl, nelze shledávat nic podivného.
Souhlasit nelze podle dovolatelky ani se závěrem, že úmyslem stran při uzavření kupní smlouvy bylo zkrátit ostatní akcionáře žalobkyně, a to již proto, že není zřejmé, čí úmysl by to měl být. Navíc by se mohlo jednat pouze o rozpor s ustanovením §178 odst. 13 obch. zák., jenž odvolací soud (nesprávně) dovodil na jiném místě svého odůvodnění.
Ustanovení §178 odst. 13 obch. zák. nemohlo být porušeno již proto, že upravuje pouze zákaz zvýhodnění akcionáře, a nikoliv dalších osob. Tím dovolatelka nebyla, nehledě k tomu, že k jejímu zvýhodnění ani nedošlo. Označené ustanovení pak na kupní smlouvu nedopadá i proto, že jejím účelem zvýhodnění jednoho akcionáře na úkor ostatních nebylo. Její jediný nedostatek je spatřován ve výši kupní ceny, ta však byla stanovena na základě znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem, jenž byl jmenován soudem na návrh žalobkyně. Dovolatelka na vypracování znaleckého posudku žádný vliv neměla. V tomto směru nelze akceptovat ani „můstek“ konstruovaný odvolacím soudem, podle něhož ACT Investment B. V. „pod pohrůžkou veřejné dražby pozemků (….) prosadila, aby předmětné pozemky (….) byly převedeny na žalovanou“. Je tomu tak již proto, že oznámení zástavní věřitelky, že hodlá realizovat své zástavní právo, nelze považovat za pohrůžku, tím méně bezprávnou.
Kupní smlouva nemůže být neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy. Nesprávným dovolatelka shledává již úvahy odvolacího soudu o „splynutí“ dlužníka a věřitele v jednom podnikatelském seskupení, zdůrazňujíc, že ani příslušnost věřitele a dlužníka k témuž podnikatelskému seskupení nezbavuje dlužníka jeho závazku. Nehledě k tomu případnou realizaci zástavního práva k části sporných pozemků zástavní věřitelkou nelze považovat za porušení dobrých mravů. Nebránilo-li nic realizaci zástavního práva, tím méně lze považovat za odporující dobrým mravům ujednání, podle něhož žalobkyně své pozemky prodala a získala za ně kupní cenu a navíc i částku 2,650.360,50 Kč za postoupení pohledávky z titulu dlužného nájemného za auto I.S.R. a. s. Konečně poslední důvod, jenž vylučuje neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, spatřuje dovolatelka v tom, že za rozporné s dobrými mravy odvolací soud považuje faktické jednání společnosti ACT Investment B. V., tedy osoby odlišné od smluvních stran kupní smlouvy. Důvodem je patrně skutkově i právně nesprávná představa, že uvedená společnost byla osobou jednající ve shodě s dovolatelkou. Jednak tomu tak (v rovině skutkové) nebylo, jednak ze skutečnosti, že dvě osoby jednají ve shodě, nelze dovozovat, že by chování jedné z nich mohlo mít vliv na platnost právních úkonů druhé.
A konečně nesprávným shledává dovolatelka i závěr odvolacího soudu, podle kterého kupní smlouva obchází ustanovení §169 písm. c/ obč. zák. Jednak postup společnosti ACT Investment B. V. nebyl realizací zástavního práva a nebyla jím ani samotná kupní smlouva, jednak i zde odvolací soud svůj závěr odůvodnil jednáním osoby, která nebyla smluvní stranou kupní smlouvy.
Žalobkyně snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, popř. zamítl.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a je i důvodné.
V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěrů o výši tržní ceny sporných pozemků a o vztahu mezi J. R. S. a společností ACT Investment B. V. a o propojení některých osob.
Námitky, jež dovolatelka snáší proti skutkovému závěru o tržní ceně sporných pozemků, majíc za správný znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem NOVOTA, a. s. (a brojíc proti správnosti ostatních posudků), jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tyto námitky tudíž důvodné nejsou.
Odvolací soud ovšem dále vycházel z toho, že J. R. S. byl „vlastníkem“ společnosti ACT Investment B. V., čímž je zřejmě míněno, že byl, byť zprostředkovaně, osobou disponující 100% obchodním podílem v této společnosti. Nicméně závěr, že J. R. S. označenou společnost „vlastnil“, postrádá oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů odvolací soud tento závěr učinil. Jde přitom o skutečnost, jež se promítá do právního posouzení učiněného odvolacím soudem, neboť odvolací soud – vycházeje z této skutečnosti – dovodil, že J. R. S. společnost ACT Investment B. V. ovládal. V tomto směru je tudíž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn právem.
Oporu v provedeném dokazování nemá – a i potud je skutkový dovolací důvod uplatněn právem – ani závěr, podle něhož Ing. A. Ch. byl ke dni uzavření kupní smlouvy členem představenstva dovolatelky. Podle úplného výpisu dovolatelky z obchodního rejstříku, z něhož odvolací soud vycházel, zanikla Ing. Ch. funkce člena představenstva dovolatelky ke dni 3. ledna 2005, tedy dříve, než byla uzavřena kupní smlouva. Přitom i tato skutečnost byla podle odvolacího soudu důvodem pro závěr o tom, že dovolatelka je osobou jednající ve shodě s akcionářem žalobkyně, jenž odůvodňoval aplikaci ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Nejvyšší soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. posoudil správnost dovolatelkou zpochybněných právních závěrů odvolacího soudu.
1) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
V této podobě platilo citované ustanovení ke dni uzavření kupní smlouvy a dosud nedoznalo změn.
Účelem citovaného ustanovení je prostřednictvím implementace článku 11 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (Úřední věstník Evropské Unie L 26, 31.1.1977, s. 1-13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8-20 – dále jen „směrnice“) zabezpečit cíle touto směrnicí sledované (tj. „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního kapitálu, které představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného rozdělování akcionářům a omezením možnosti společnosti nabývat vlastní akcie“ – srov. úvodní ustanovení směrnice).
Jelikož směrnice umožňuje vztáhnout pravidla uvedená v ustanovení článku 11 odst. 1 i na jiné osoby než zakladatele, rozšířil český zákonodárce při její implementaci okruh osob, na něž uvedená úprava dopadá, a tím rozšířil i rozsah a účel ustanovení, jímž byl článek 11 směrnice implementován (srov. §196a odst. 3 a odst. 4 obch. zák.).
Proto Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že účelem vykládaného ustanovení je také ochrana společnosti před zneužitím postavení (členů) jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv, a zprostředkovaně i ochrana třetích osob, zejména věřitelů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4315/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2009, pod číslem 170, a v něm citovanou judikaturu).
Příkazem, aby „hodnota majetku byla stanovena na základě posudku znalce“, zákonodárce sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla závislá jen na „vůli“ smluvních stran (jež může být deformována právě postavením osoby, se kterou společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby byla stanovena způsobem, jenž v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě.
Právě s poukazem na účel ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005, uzavřel, že samotná skutečnost, že kupní smlouva vyhovuje požadavkům určeným ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., neznamená, že by nemohla být neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák.
Závěry posudku vypracovaného znalcem v intencích §196a odst. 3 obch. zák. totiž mohou být – byť následně – shledány nesprávnými z důvodů, které je nutno přičíst k tíži stran smlouvy (např. poskytly-li znalci nesprávné údaje pro účely zpracování posudku nebo jinak /nepřípustně/ ovlivnily závěry znalce co do výše ceny).
Bylo-li v takovém případě úmyslem smluvních stran provedení transakce na úkor majetku společnosti (a potažmo i k tíži jejích společníků, popř. věřitelů), lze nepochybně právní úkony učiněné s tímto záměrem (úmyslem) posoudit v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých případů (a intenzitě zásahu do práva společnosti a společníků, popř. věřitelů) jako neplatné podle §39 obč. zák., pro obcházení ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Samotné vypracování znaleckého posudku a sjednání ceny ve výši jím určené tudíž pro závěr o dodržení požadavků kladených ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. na jím vymezené transakce postačovat nemusí.
Avšak, jak Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4356/2009 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), dodrží-li strany povinnosti ukládané jim ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., poskytnou-li znalci potřebnou součinnost a ani jinak (nepřípustně) neovlivní závěry znalce, nemůže následně zjištěná nesprávnost hodnoty převáděného majetku určené znalcem ve znaleckém posudku vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. (aniž je tím dotčena případná odpovědnost znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem).
Po smluvních stranách, které nemusí být (a obvykle ani nejsou) nadány potřebnými odbornými znalostmi, totiž nelze požadovat, aby závěry učiněné znalcem (jakožto profesionálem v oboru) podrobovaly dodatečnému zkoumání.
Nejvyšší soud proto v posledně označeném rozhodnutí uzavřel, že nelze-li nesprávnost závěrů učiněných znalcem ve znaleckém posudku, vypracovaném pro účely převodu majetku podléhajícího ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., přičítat smluvním stranám (např. proto, že znalci poskytly nesprávné údaje pro účely zpracování posudku nebo jinak /nepřípustně/ ovlivnily závěry znalce co do výše ceny), nemá nesprávně určená výše hodnoty převáděného majetku ve znaleckém posudku za následek neplatnost smlouvy o převodu tohoto majetku pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, kupní smlouva by mohla být shledána neplatnou pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. tehdy, jestliže by nesprávnost závěru znaleckého ústavu NOVOTA, a. s. o výši tržní ceny sporných pozemků bylo možno přičítat k tíži smluvních stran. Odvolacím soudem vytýkané neposkytnutí starších znaleckých posudků a starší nájemní smlouvy však takovou skutečností, jež by odůvodňovala přičtení této nesprávnosti smluvním stranám, být nemůže.
V obecné rovině podle přesvědčení Nejvyššího soudu platí, že znalec zásadně musí být schopen stanovit tržní cenu pozemků bez ohledu na to, zda v minulosti jejich cenu posuzovali jiní znalci a pokud ano, bez ohledu na to, k jakým výsledkům dospěli. Stejně tak znalec zásadně musí být schopen posoudit – aplikuje-li mezi jinými i výnosovou metodu ocenění – jaká je v určité době tržní výše nájemného za pozemky, aniž má k dispozici nájemní smlouvu, na jejímž základě byly pozemky pronajaty v období o několik let předcházejícím.
Má-li pak znalec za to, že pro své posouzení potřebuje znát i obsah případných nájemních smluv za předcházející období, popř. dříve vypracovaných posudků, musí se pokusit – je-li to možné – je obstarat.
Ze skutkových závěrů odvolacího soudu se přitom nepodává, že by znalecký ústav NOVOTA, a. s. dřívější znalecké posudky pro účely zpracování svého znaleckého posudku po žalobkyni požadoval; přitom skutečnost, že cena sporných pozemků byla v minulosti posuzována jiným znalcem, by znalci měla být známa proto, že pozemky byly v roce 1995 vloženy do žalující společnosti jakožto nepeněžitý vklad.
Z obsahu spisu dále plyne, že znaleckému ústavu NOVOTA, a. s. bylo při zpracování znaleckého posudku známo, že nájemce (společnost auto I. S. R. a. s.) sporné pozemky užíval již před 27. prosincem 2001 (uvedená skutečnost se podává z obsahu nájemní smlouvy ze dne 27. prosince 2001, jíž měl znalecký ústav k dispozici); přesto (bez dalšího, tj. aniž by si opatřoval další podklady) považoval (při aplikaci výnosové metody) roční nájemné podle nájemní smlouvy ze dne 27. prosince 2001 ve výši 3,500.000,- Kč (bez DPH) za odpovídající tržnímu nájemnému.
Za této situace lze stěží žalobkyni vytýkat, že znalci nepředložila starší nájemní smlouvu (nebyla-li o to znaleckým ústavem požádána) a již vůbec nelze z této okolnosti dovozovat úmysl stran ovlivnit výsledek znaleckého posudku tak, aby převod sporných pozemků proběhl na úkor majetkové podstaty žalobkyně (a potažmo jejích společníků, popř. věřitelů). Po smluvních stranách nelze (bez dalšího) požadovat, aby věděly, zda bylo pro účely vypracování znaleckého posudku nutné poskytnout znalci starší (dříve vypracované) znalecké posudky, popř. starší (již zaniklou) nájemní smlouvu.
I kdyby tudíž tržní cena sporných pozemků ke dni uzavření kupní smlouvy činila minimálně 44,010.000,- Kč, jak uzavřel odvolací soud, nemá případně nesprávně určená výše hodnoty sporných pozemků ve znaleckém posudku vypracovaném společností NOVOTA, a. s. bez dalšího (s ohledem na dosavadní skutková zjištění) za následek neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák.
2) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu jejího rozporu se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák.
Odvolací soud v části odůvodnění, věnované rozporu kupní smlouvy s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., dal taktéž „do souvislosti“ prodej sporných pozemků za výrazně nižší než tržní cenu, prodej 69 % akcií žalobkyně společnosti ÚAMK, a. s. (tedy – jak uvádí – osobě „nespojené se skupinou J. R. S. a A. Ch.“), předcházející „dohody o výši ceny, kterou by měl znalec stanovit“ a propojení žalované a žalobkyně (prostřednictvím společnosti ACT Investment, B. V.) a uzavřel, že „to vše nemůže vést k jinému závěru, než že kupní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák.“. Poté se odvolací soud opět věnoval posuzování souladu s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák.
Se závěrem, podle něhož je možné chybné stanovení ceny sporných pozemků v posudku znaleckého ústavu NOVOTA, a. s. přičítat smluvním stranám (a v důsledku toho shledat kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák.), se Nejvyšší soud vypořádal výše. Jelikož odvolací soud neuvedl, jaký význam mají ostatní jím zmiňované skutečnosti (jež dává „do souvislosti“) pro posouzení, zda byl dodržen postup podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., popř. s jaký jiným zákonným ustanovením shledal kupní smlouvu rozpornou (s následky postulovanými v §39 obč. zák.), je jeho právní posouzení v tomto směru neúplné a tudíž i nesprávné.
3) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu jejího rozporu s ustanovením §178 odst. 13 obch. zák., ve znění účinném ke dni jejího uzavření (tj. k 16. březnu 2005).
Podle ustanovení §178 odst. 13 obch. zák., v rozhodném znění, smlouvy, jejichž účelem je zvýhodnění jakéhokoli akcionáře na úkor společnosti nebo jiných akcionářů, jsou neplatné. Tím nejsou dotčena ustanovení §66a, §190a až 190d.
Citované ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. ledna 2000 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a jeho účelem bylo (jak plyne z důvodové zprávy k návrhu označeného zákona) „zabránit skrytým převodům zisku a skrytým výplatám podílu na zisku“. S účinností od 20. července 2009 bylo bez náhrady vypuštěno zákonem č. 215/2009 Sb.
Odvolací soud spatřuje zvýhodnění akcionářů žalobkyně (společnosti ACT Investment B. V. a Ing. Ch.) v tom, že dovolatelka jakožto společnost ovládaná stejnou osobou jako ACT Investment B. V. získala sporné pozemky za cenu o minimálně 11,730.000,- Kč nižší.
Aby bylo možno určitou smlouvu shledat podle citovaného ustanovení neplatnou, musí být prokázáno, že jejím účelem (k němuž směřoval úmysl stran) bylo zvýhodnit akcionáře na úkor společnosti či jiných akcionářů. V projednávané věci byly sporné pozemky převedeny společností (žalobkyní) za cenu určenou znaleckým ústavem, jmenovaným za tímto účelem soudem v souladu s ustanovením §196a odst. 3 a §59 odst. 3 obch. zák. Není-li možné stranám smlouvy přičíst k tíži případnou nesprávnost znaleckého posudku (viz výše), nelze ani dovozovat, že jejich úmyslem bylo zvýhodnit (tím, že k převodu dojde za cenu nižší než tržní) některé akcionáře na úkor společnosti (žalobkyně) či jiných akcionářů. Kupní smlouva již z tohoto důvodu nemůže být neplatným právním úkonem podle ustanovení §178 odst. 13 obch. zák. (v rozhodném znění), aniž by bylo nezbytné podrobit dalšímu zkoumání, zda některý z akcionářů žalobkyně mohl být (s ohledem na tvrzené vazby mezi ním a dovolatelkou jakožto nabyvatelkou pozemků) pojmově kupní smlouvou zvýhodněn.
4) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu jejího souladu s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák.
Odvolací soud při posuzování souladu kupní smlouvy s dobrými mravy dovodil, že v důsledku postoupení zajištěné pohledávky společnosti ACT Investment, B. V. došlo „ke splynutí osoby dlužníka a věřitele v jedné a téže podnikatelské skupině“, která podle odvolacího soudu „nezaplatila své dluhy v řádu desítek milionů…, koupila je od České konsolidační agentury a nyní je vymáhá od žalobkyně formou hrozby realizace zástavního práva“. Jednání věřitelky (ACT Investment, B. V.), která oznámila žalobkyni, že hodlá realizovat zástavní právo váznoucí na části sporných pozemků, považuje odvolací soud – přihlížeje k tomu, že realizací ostatních zajišťovacích prostředků by byly postiženy osoby „spojené s podnikatelskou skupinou J. R. S. a Ing. Ch.“ – za nemravné. Žalobkyně sporné pozemky (tedy jak pozemky zatížené zástavním právem, tak i další, nezatížené pozemky) prodala „pod hrozbou realizace zástavního práva formou veřejné a nedobrovolné dražby“, tedy v důsledku nemravného jednání věřitelky, žalované, „ovládané majitelem ACT Investment, B. V.“ Ačkoliv tak nečiní výslovně, přičítá odvolací soud tuto nemravnost (implicite, vycházeje z toho, že žalovaná a věřitelka jsou „spojeny osobou J. R. S.“) žalované a uzavírá, že kupní smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatná.
Okolnosti, jež vedly odvolací soud k uvedenému závěru, však za důvod pro závěr o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy považovat nelze.
Skutečnost, že v důsledku postoupení zajištěné pohledávky se její věřitelkou stala společnost, jež náleží do téhož podnikatelského seskupení jako osobní dlužnice, nemá pro trvání závazku osobní dlužnice ani pro trvání zástavního práva, včetně případné povinnosti zástavní dlužnice strpět realizaci zástavního práva, žádný význam. Jak správně podotkl odvolací soud, je zásadně právem věřitele se rozhodnout, který ze zajišťovacích prostředků se v případě neplnění závazku osobním dlužníkem rozhodne realizovat; proto ani oznámení zástavní věřitelky, že hodlá realizovat své zástavní právo, nelze považovat za odporující dobrým mravům. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla namísto toho, aby strpěla realizaci zástavního práva, sporné pozemky prodat za cenu stanovenou znalcem, pak – za situace, kdy nelze dovodit, že by žalobkyně či dovolatelka ovlivnily závěry znaleckého posudku v neprospěch žalobkyně – taktéž nelze shledat jako odporující dobrým mravům. Konečně za nemravné nelze považovat ani to, že pozemky koupila žalovaná, tj. společnost, jež je podle závěrů odvolacího soudu ovládána stejnou osobou jako zástavní věřitelka. Ani výtka odvolacího soudu, podle níž žalobkyně v důsledku prodeje pozemků „nemá regresní právo vůči osobnímu dlužníkovi“, závěr o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy – v situaci, kdy žalobkyni byla zaplacena kupní cena ve výši stanovené znaleckým ústavem – neodůvodňuje.
Nesprávné je taktéž tvrzení, že „podnikatelská skupina J. R. S. a Ing. Ch. nejen, že získala úvěry, které nikdy nesplatila, ale navíc ještě získává prostředky ze zajištění a nebude povinna je komukoli vracet“. Jednak prodejem sporných pozemků nedošlo k zániku závazku osobní dlužnice a jednak není vůbec zřejmé, co odvolací soud míní „získáním prostředků ze zajištění“; žalovaná za sporné pozemky zaplatila kupní cenu ve výši stanovené znaleckým ústavem.
5) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu ustanovení §169 písm. c/ obč. zák.
Odvolací soud konečně shledal kupní smlouvu neplatnou pro obcházení ustanovení §169 písm. c/ obč. zák., uzavíraje, že ACT Investment B. V. jako zástavní věřitelka nerealizovala své zástavní právo k pozemkům žalobkyně v katastrálním území Čestlice zákonem stanoveným způsobem, ale toto zákonné ustanovení (§169 písm. c/ obč. zák.) nepřípustně obešla tím, že přiměla žalobkyni zastavené pozemky (spolu s dalšími pozemky) prodat dovolatelce.
Ani s tímto závěrem nelze souhlasit. Odvolací soud především přehlíží, že dovolatelka jako kupující za sporné nemovitosti zaplatila kupní cenu, aniž by jejím zaplacením mělo dojít k uspokojení zajištěné pohledávky a zániku zástavního práva; nelze proto vůbec uvažovat o uspokojení z prodeje zástavy. Skutečnost, že posléze došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí (jak plyne ze závěrů odvolacího soudu) – v situaci, kdy není zjištěno, z jakého právního důvodu se tak stalo – na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit.
Stejně tak nelze dovozovat, že zástavní věřitel tím, že sdělí zástavnímu dlužníku, že hodlá realizovat zástavní právo, nedojde-li k prodeji zastavených pozemků zástavním věřitelem určené osobě (za cenu určenou posudkem znalce), porušil (resp. obešel) ustanovení §169 písm. c/ obč. zák. zakazující ujednání o tom, že zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem.
Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že – vzhledem k tomu, že (jak plyne z rozsudku odvolacího soudu) kupní smlouva byla uzavřena až po splatnosti zajištěné pohledávky – nelze uvažovat ani o rozporu kupní smlouvy se zákazem formulovaným v §169 písm. e/ obč. zák. (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002).
Řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tudíž není správné a také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. srpna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu