ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1885.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1885/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, se sídlem v Plzni, Anglické nábřeží 1, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) Ing. J. M., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, Mánesova 272, PSČ 344 01 a 2) EMMKA spol. s r.o., se sídlem v Klatovech, Vídeňská 190/1, PSČ 339 01, identifikační číslo 16 73 54 39, zastoupené Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, se sídlem v Plzni, B. Smetany 167/2, PSČ 301 25, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 147/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 56 Co 395/2008-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.060,- Kč, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce v napadené části výroku I. rozsudek ze dne 23. února 2005, č. j. 5 C 147/2004-61, jímž Okresní soud v Domažlicích zamítl žalobu o určení, že vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) je druhá žalovaná.
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 14. března 2006, č. j. 56 Co 36/2006-104 (ve výroku II., jímž změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem sporných nemovitostí je druhá žalovaná, a v souvisejících výrocích o nákladech řízení), zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1012/2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Námitka, podle níž odvolací soud nesplnil povinnost uloženou mu předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, když se „nezabýval otázkou, zda cena snížená o 1,000.000,- Kč není v rozporu s dobrými mravy“, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Odvolací soud se s touto otázkou řádně vypořádal a uzavřel, že kupní smlouva, na jejímž základě nabyl první žalovaný sporné nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“), nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy ani neobchází zákon. Tento závěr pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), když pouze ze skutečnosti, že kupní cena je nižší než cena účetní (popř. cena obvyklá), nelze dovozovat neplatnost kupní smlouvy pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy.
Otázku aplikovatelnosti ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na kupní smlouvu v projednávané věci Nejvyšší soud vyřešil (negativně) ve svém předchozím rozsudku ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1012/2006 (jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2009, pod číslem 26). Ani k jejímu (opětovnému) zodpovězení tudíž není na místě dovolání připustit.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z toho, že odvolací soud „poradu společníků ze dne 29. června 2000“ posoudil (na rozdíl od svého původního názoru vyjádřeného v předchozím rozsudku) jako valnou hromadu. Dovolatel ostatně ani neuvádí, jak by se odlišné hodnocení této „porady“ mělo projevit v posouzení vlastnictví sporných nemovitostí. Případná absence souhlasu valné hromady druhé žalované s prodejem nemovitostí (o němž dle společenské smlouvy druhé žalované měla rozhodnout valná hromada) přitom sama o sobě nemůže být oporou pro závěr o neplatnosti kupní smlouvy (srov. ustanovení §13 odst. 5 a §133 odst. 2 obch. zák.).
Námitkou, podle níž „neměl stejné podmínky jako ostatní společníci“ (koupit nemovitosti ve vlastnictví druhé žalované), pak dovolatel polemizuje s opačnými skutkovými závěry odvolacího soudu a vystihuje tak dovolací důvod vymezeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici a k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit (srov. výslovné znění ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, druhé žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly a první žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož zástupce první žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal první žalované k tíži dovolatelky celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. května 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu