ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1983.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1983/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 140 00, proti žalovanému JUDr. T. P. , jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 14/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2013, č. j. 10 Cmo 35/2012-123, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně (H. S.) domáhá vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) vyloučení v žalobě specifikované nemovitosti, vyhověl návrhu žalobkyně a usnesením ze dne 13. dubna 2012, č. j. 196 Cm 14/2009-99, řízení přerušil do „doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1908/11“.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelka, ač zastoupena advokátkou, sice v dovolání obsáhle líčí důvody, jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak k otázce přípustnosti dovolání uvádí jen to, že „shora uvedená otázka procesního práva má být dovolacím soudem – ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. – posouzena jinak“. Z této formulace není zřejmé, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyplývá z ní pouze to, že nesouhlasí s tím, jak – jí vymezenou otázku procesního práva – odvolací soud v dané věci posoudil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud poznamenává, že Ústavní soud usnesením ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11 odmítl ústavní stížnost ve věci, do jejíhož skončení mělo být řízení v posuzované věci podle návrhu žalobkyně přerušeno.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu