ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2050.2000.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně: Česká republika - Okresní úřad S., advokátem, proti žalované: K. s. Č. a M., zastoupená , advokátem, o 676.854,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 310/93, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999, čj. 20 Co 314/99 - 132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 10.490,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako odvolací soud rozhodl shora označeným rozsudkem v předmětném sporu, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu potvrzuje. II. V zamítavém výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 14.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám … R. Š.
Žalobkyně se domáhala zaplacení předmětné částky na žalované na základě ustanovení ústavního zák. č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci nejprve rozsudkem ze dne 17. 3. 1997 tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 452.295,70 Kč, v rozsahu další uplatněné pohledávky ve výši 275.165,90 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou účastníků odvolací soud usnesením ze dne 23. 3. 1998 čj. 20 Co 640/99 - 97 tento rozsudek v celém rozsahu zrušil s pokyny, jak má být důkazní řízení před soudem prvního stupně doplněno.
Rozsudkem ze dne 17. 2. 1999 čj. 31 C 310/93 - 110 soud prvního stupně po doplnění dokazování uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 676.854,10 Kč, zatímco v rozsahu další požadované částky 50.607,50 Kč žalobu zamítl. Současně soud rozhodl o povinnosti žalované o náhradě nákladů řízení žalobkyni a státu.
K odvolání žalované proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející (ust. §212 odst. 1 a 2, §214 odst. 1 občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů platných ke dni 31. 12. 2000, dále též jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně po zrušení předchozího rozhodnutí a doplnění dokazování věc posoudil správně i po stránce právní. Oprávněnost základu nároku i jeho jednotlivých složek je dána ustanoveními zákona č. 496/1990 Sb. Námitka žalované, že žalobkyně neprokázala rozsah náhrady za jednotlivé předměty, nemůže být hodnocena jinak než jako námitka účelová. Žalovaná až do fáze odvolacího řízení nezpochybňovala rozsah dokladů, jimiž žalobkyně prokazovala svůj nárok. Jednotlivé doklady byly vyhotoveny k tomu kompetentními orgány státní správy, žalovaná jejich správnost nevyvrátila a odvolací soud z nich vycházel jako z věrohodných důkazních prostředků. Rovněž ceny, které jsou podkladem pro stanovení výše peněžní náhrady, jsou cenami zůstatkovými a ani zde nejsou proto námitky žalované důvodné. Z hlediska kriteria hranice 5.000,- Kč pro rozhodnutí, zda soubory věcí podléhají vydání či nikoli, musejí být tyto soubory ve vztahu k pořizovací ceně posuzovány jako celek, nikoli jednotlivě. Prostředky tzv. refundace mezd nebyly žalobkyní zahrnuty do celkového vyčíslení žalobního nároku a námitka žalované v tomto směru není namístě. Ani v případě, že by žalovaná vydala žalobkyni některé předměty, které nepodléhaly vydání podle ust. zák. č. 496/1990 Sb., nemohla by být cena těchto věcí započtena jako tzv. částečné plnění in natura, neboť na plnění ze zákona lze započítat jen takové plnění, které zákon ukládá. Plnění, k němuž nebyla žalovaná povinna podle zákona, může být případně jen bezdůvodným obohacením na straně státu. I kdyby bylo bezdůvodné obohacení v žalované tvrzeném rozsahu 28.490,- Kč prokázáno, střetly by se pohledávky žalobkyně a žalované po uplynutí 30 dnů od účinnosti zákona č. 496/1990 Sb. (srov. §2 cit. zákona), tj. dne 1. 2. 1991, k započtení (srov. ust. §580 obč. zák.). Subjektivní dvouletá lhůta k uplatnění nároku žalovanou ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. skončila dne 31. 1. 1993, avšak žalovaná v této lhůtě svůj nárok k započtení nevznesla. Došlo proto k jeho promlčení a v důsledku uplatněné námitky promlčení by soud nemohl tuto pohledávku ani v případě prokázání nároku započíst na uplatněnou pohledávku žalobkyně pro její nezpůsobilost k započtení.
Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud ve výrocích, které byly odvoláním dotčeny, rozsudek jako správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž nejprve poukazuje na to, že rozsudek soudu prvního stupně, který byl napadeným rozsudkem potvrzen, byl vydán na základě právního názoru odvolacího soudu, vysloveného v předchozím rozhodnutí. Odvolací soud zaujal názor, že částka 224.558,40 Kč, odpovídající refundaci mezd, nebyla zahrnuta v žalobě a tedy nebyl dán důvod posuzovat ji v rámci žalobkyní uplatněné pohledávky a dále vyslovil právní názor, že pokud byly podle zák. č. 496/1990 Sb. žalovanou vydány věci, které vydání nepodléhají, nutno je posuzovat jako bezdůvodné obohacení státu a tuto námitku je nutno hodnotit podle ust. §98 věta druhá o. s. ř. Dovolání je tudíž podle názoru dovolatelky přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná namítá nedůvodnost přiznaného nároku především proto, že soud prvního stupně vycházel pouze z tvrzení žalobkyně o tom, které základní prostředky a předměty postupné spotřeby právní předchůdce žalované prodal, připočetl pohledávky a vyloučil cenu předmětů, které již podle stanoviska žalobkyně vydání nepodléhaly (písemné vyjádření žalobkyně ze dne 8. 10. 1996) a dovodil, že zbývající peněžní částku je žalovaná povinna žalobkyni vydat.
Žalovaná s tímto postupem nesouhlasí s tím, že tvrzený nárok nebyl prokázán. Soud vycházel ze specifikace z 8. 10. 1996, která je však toliko vyjádřením žalobkyně k věci samé, nikoli důkazem. Specifikace sama odkazuje na seznam základních prostředků, jedná se o seznam, který není podepsán žádným zástupcem tehdejšího OV K., je patrný pouze otisk razítka podniku K. bez podpisu, navíc řada číselných údajů je ručně dopisována bez stvrzení kýmkoliv a aniž byly uvedeny prodejní ceny. Podle názoru žalované tento seznam nemůže jako důkaz obstát a i vzhledem ke kvalitě fotokopie vyvstávají vážné pochyby o věrohodnosti takové listiny.
Dovolatelka napadá i věrohodnost dalšího důkazu, tzv. tabulky č. 2 z 17. 3. 1991, která obsahuje jen tvrzení žalobkyně a není podepsána žádným zástupcem tehdejšího OV K.. Pochyby vyvolává i to, že žalobkyně zpracovala více „tabulek č. 2“ s rozdílným obsahem. Žalovaná nebyla povinna vydat předměty tvořící kancelářské a jiné obdobné vybavení, jejichž pořizovací hodnota nepřevyšovala 5.000,- Kč, ačkoli řada takových předmětů byla podle tehdy platných účetních předpisů řazena mezi základní prostředky, např. pouze proto, že byly nakoupeny jednorázově a na jednu fakturu. Žalovaná předložila soudu znalecký posudek L., zpracovaný sice v jiné právní věci, ale z něhož je patrno, že žalovaná prodala podniku K. vybavení kanceláří celkem za 1,156.537,- Kč (faktura z 28. 5. 1990 č. …). Tato skutečnost podle názoru dovolatelky vážně zpochybňuje správnost specifikace, jíž se žalobkyně dovolává.
Žalovaná namítá, že na výslovnou žádost žalobkyně vydala in natura předměty v celkové hodnotě 28.490,- Kč podle předávacího protokolu z 29. 5. 1991 poté, co žalobkyně tvrzený nárok vyčíslila tabulkou č. 2. Veškeré tyto předměty tvořily součást kancelářského a obdobného vybavení a jejich pořizovací cena nepřesáhla 5.000,- Kč a tedy podle výslovného ustanovení zák. č. 496/1990 Sb. vydání nepodléhaly. Pokud tudíž žalovaná předala žalobkyni předměty, které nebyla povinna předat a žalobkyně je přijala, v této výši plnila žalovaná na nárok tvrzený žalobkyní a nejedná se o plnění bez právního důvodu mající za následek neoprávněný majetkový prospěch na straně žalobkyně, ale o částečné splnění závazku. Pokud by žalobkyně (zjevně je míněna žalovaná) měla být nyní zavázána i k zaplacení částky 28.490,- Kč, plnila by dvakrát.
Dovolatelka uvádí, že podle postupu stanoveného k provedení ústav. zákona č. 496/1990 Sb. usnesením vlády č. 901/1990 a dalšími, se výše povinnosti žalované zásadně zjišťuje tak, že za základ se vezme stav majetku podléhajícího vydání k 31. 12. 1989 v pořizovacích cenách (sloupec 3 tabulky), od toho se odečtou bezplatné převody na stát uskutečněné v roce 1990 v pořizovacích cenách (sloupec 4 tabulky), dále se odečte pořizovací cena majetku fyzicky vydaného (sloupec 9 tabulky) a výsledkem je pořizovací hodnota majetku, za který přísluší finanční náhrada (sloupec 10 tabulky). Náhrada pak přísluší za tento majetek ve výši zůstatkové hodnoty (sloupec 11 tabulky). Tímto způsobem se postupuje ohledně základních prostředků, investic a dalších částí majetku v členění podle účetní evidence (jednotlivé řádky tabulky) a tomu odpovídá i struktura tzv. tabulky 2, která je přílohou výše cit. usnesení vlády. Soud prvního stupně však podle názoru dovolatelky tímto způsobem nepostupoval a odvolací soud toto pochybení nenapravil.
Dovolatelka dále namítá, že předložila hospodářské smlouvy o převodu hmotného majetku celkem za 332.548,42 Kč, který byl evidován jako předměty postupné spotřeby, tj. v pořizovací hodnotě do 5.000,- Kč, na stát (podle shora cit. usn. vlády se převodem na stát rozumí převody na státní rozpočtové organizace), přičemž se vždy jednalo navíc o kancelářské a obdobné vybavení, kteréžto předměty vydání nepodléhají. Tyto bezúplatné převody nebyly vůbec vzaty v úvahu, nejsou uvedeny ani ve sloupci 4 tabulky z 17. 3. 1991 (bezúplatné převody na stát v roce 1991) v řádku PPS, ač tam být uvedeny měly. O uvedenou částku měl být celkový nárok žalobkyně snížen. Závěr soudu prvního stupně o tom, že jde o plnění bez právního důvodu, nemůže obstát, neboť jde o způsob vyčíslení celkového nároku státu, který je stanoven závazně usnesením vlády č. 991/1990. Důkazem o tom jsou předmětné hospodářské smlouvy, které žalovaná soudu předložila dne 19. 10. 1994 a dále dříve žalobkyní zpracovaná tabulka č. 2 bez data, kde je tato částka uvedena a odečtena.
Dovolatelka dále uvádí, že obdobná situace je u základních prostředků, u nichž je podle předložených hospodářských smluv patrné, že právní předchůdce žalované převedl bezúplatně majetek evidovaný jako základní prostředky v celkové ceně 418.238,- Kč na stát. Ve všech těchto případech se jednalo o předměty v pořizovací ceně do 5.000,- Kč, tvořící kancelářské a obdobné vybavení jakožto předměty vydání nepodléhající. Jelikož tyto předměty jsou svou cenou uvedeny v řádku základní prostředky sloupec 3 ( účetní stav k 31. 12. 1989) tabulky č. 2, měla být jejich cena odečtena jako vydání nepodléhající a v důsledku toho by se snížila i zůstatková hodnota ve sloupci 11, kterou je žalovaná povinna zaplatit. Soud prvního stupně tuto částku neodečetl a postupoval tak v rozporu se zákonem a cit. usnesením vlády.
Podle přesvědčení dovolatelky se nejedná o kompenzaci vzájemných nároků mezi účastníky, ale o způsob zjištění nároku státu podle zák. č. 496/1990 Sb.
Konečně dovolatelka nemůže souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že částka 224.558,- Kč připadající na snížení z titulu vyplacených mezd a mzdových vyrovnání pracovníkům, kteří odešli v roce 1990 z důvodu organizačních změn, byla již dříve žalobkyní zohledněna a proto k ní soud nepřihlížel. Ve skutečnosti žalobkyně neodečetla z titulu refundace mezd ničeho, resp. tato skutečnost nebyla prokázána. Částka 224.558,- Kč je pouze rozdílem mezi celkovým objemem mezd a mzdových vyrovnání a mezi stavem na běžném účtu a tato částka měla být uvedena jako mínusová ve sloupci 11 tabulky č. 2 a odečtena. Žalobkyně opětovně poukazuje na tabulku č. 2 bez data, kde je odečtena částka 192.536,41 Kč, ačkoli správně má tato částka činit 224.558,- Kč.
Dovolatelka uzavírá, že žalobou tvrzený nárok v prvé řadě nebyl vůbec prokázán, a pokud existoval, měl být snížen o součet shora uvedených částek ve výši 787.579,37 Kč, z čehož je patrno, že žádný nárok neexistuje.
Dovolatelka si je vědoma formálních podmínek uvedených v §238 o. s. ř., ale podle jejího přesvědčení je dovolání přípustné přinejmenším do částky 224.558,40 Kč, o níž je nutno žalobkyní tvrzenou pohledávku snížit.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není podle ust. §238 odst. 1 psím. b) o. s. ř. přípustné, když soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí nerozhodl jinak oproti původnímu rozsudku, neboť nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu a bylo mu pouze uloženo doplnit dokazování.
Dále žalobkyně popírá tvrzení žalované, že existenci nároku neprokázala, zejména u základních prostředků, jejichž specifikaci žalovaná zpochybnila. Pokud byl jako základní prostředek veden soubor věcí (např. soubor stolků), nelze jednotlivě věci z hlediska pořizovací ceny předmětů, tvořících kancelářské a obdobné vybavení, nepřevyšujících údajně 5.000,- Kč, od sebe oddělovat. Šlo naopak o věci podléhající vydání. Pokud pak žalovaná vydala žalobkyni fyzicky věci v hodnotě 28.490,- Kč podle zápisu z 29. 5. 1991, šlo o movité věci, podléhající vydání, neboť nepatřily do kancelářského nebo obdobného vybavení např. radia, videa, magnetofony, televizory, ledničky, umělecké předměty apod.). Pokud žalovaná plnila bez právního důvodu, byl její nárok na vydání příp. bezdůvodného obohacení promlčen.
Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodnout podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem (ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
V případech dovolání proti rozsudku je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) a b) (s výjimkami uvedenými v odstavci 2 tohoto ustanovení) a dále podle ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. (s tím, že i v případech posledně cit. ustanovení platí ustanovení §238 odst. 2 obdobně).
Dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v daném případě přípustné není, neboť rozsudkem odvolacího soud nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci změněn, nýbrž potvrzen.
V případě potvrzujícího rozsudku je dále dovolání přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., a to za předpokladu, že přípustnost dovolání vyslovil ve výroku svého rozsudku odvolací soud, tento předpoklad však v daném případě splněn nebyl. Nepřichází v úvahu ani přípustnost dovolání podle odstavce 2 cit. ustanovení, poněvadž žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání do doby vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu neučinila.
Dovolatelka se dovolává výslovně přípustnosti dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, pokud byl jím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě soud prvního stupně svým dřívějším rozsudkem ze dne 17. 3. 1997 čj. 31 C 310/93 - 71 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 452.295,70 Kč a co do částky 275.165,90 Kč žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků odvolací soud usnesením ze dne 23. 3. 1998 čj. 20 Co 640/97 - 97 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 1997 čj. 31 C 310/93 - 88 a opravného usnesení ze dne 7.11. 1997 čj. 31 C 310/93 - 90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve vztahu k soudu prvního stupně uzavřel, že „na tomto soudu nyní bude zabývat se především námitkou započtení, vznesenou žalovaným proti pohledávce žalobce, posoudit, zda tzv. refundaci mezd zahrnul žalobce do své pohledávky či nikoli, vypořádat se s námitkou žalovaného o vydání věcí in natura v ceně 28.490,- Kč a dalšími námitkami o charakteru a ceně předmětů, které soud zahrnul ve formě finančního ekvivalentu do plnění na uplatněnou pohledávku“.
Z uvedeného vyplývá, že předmětem dalšího řízení před soudem prvního stupně mělo být další dokazování a tedy učinění dalších skutkových zjištění nezbytných pro rozhodnutí ve věci.
Především je nutno dospět k závěru, že v rozsahu částky Kč 452.295,70, ve kterém soud prvního stupně žalobě vyhověl již v prvém rozsudku, není dovolání přípustné proto, že v tomto rozsahu po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně i v novém rozsudku opět v daném rozsahu žalobě vyhověl a odvolací soud tento rozsudek v předmětném rozsahu potvrdil.
Předmětem dovolacího přezkumu je dále částka Kč 224.558,40, která představuje tzv. refundace mezd. Z dovolání vyplývá, že žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, že soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V daném případě však odvolací soud zavázal soud prvního stupně „posoudit, zda tzv. refundace mezd zahrnul žalobce do své pohledávky či nikoli“, takže šlo o otázku skutkového zjištění, avšak nikoliv o právní názor, tj. o otázku právního posouzení (právního hodnocení). Nelze tudíž dovodit, že by byl soud prvního stupně zavázán určitým právním názorem odvolacího soudu ve vztahu ke konkrétní právní otázce, relevantní pro nové rozhodnutí ve věci.
Z toho se podává, že i v rozsahu částky 224.558,40 Kč není dovolání přípustné, poněvadž přípustnost podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není ani v tomto rozsahu dána.
Z uvedeného plyne, že dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř .).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věta první (per analogiam) ve vazbě na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka procesně zavinila, že dovolání bylo odmítnuto a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady právního zastoupení, a to odměnu podle §3 odst. 1 bod 6., §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (za vyjádření k dovolání) v částce 10.415,- Kč a jednu paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč, celkem tedy 10.490,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná svou povinnost podle tohoto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. srpna 2002
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu