ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2068.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2068/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatelky Ž., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, za účasti M. T., zastoupeného JUDr. L. Š. ml., advokátem, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 186/2006, o dovolání M. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009, č.j. 5 Cmo 510/2008-71, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009, č.j. 5 Cmo 510/2008-71, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008, č.j. 18 Cm 186/2006-57, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008, č.j. 18 Cm 186/2006-57, kterým tento soud zavázal M. T. k zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.).
Dle zjištěného skutkového stavu navrhovatelka převedla smlouvou o převodu části obchodního podílu ze dne 21. ledna 2003 na M. T. část svého obchodního podílu ve společnosti A. S., s. r. o., a to za cenu 60.000,- Kč. Jmenovaný sjednanou cenu neuhradil a v průběhu řízení před soudem prvního stupně podáním ze dne 6. října 2008 jednostranně započetl proti uplatněné pohledávce svou pohledávku za navrhovatelkou ve výši 76.356,50 Kč; současně však uvedl, že se jedná pouze o procesní obranu a nikoliv o vzájemný návrh.
Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že podáním ze dne 6. října 2008 nedošlo k započtení vzájemných pohledávek účastníků, neboť námitku započtení ve smyslu
§98 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), lze uplatnit pouze ve sporném řízení – v projednávané věci se však s ohledem na §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.
a §200e o. s. ř. jedná o řízení nesporné.
M. T. napadl výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatňuje přitom dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle něhož řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu je nesporným řízením. Namítá, že ustanovení §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. upravuje nesporná řízení týkající se vnitřních poměrů obchodních společností a družstev,
o něž v projednávané věci nejde. Nárok na zaplacení ceny za převod obchodního podílu je třeba – dle názoru dovolatele – projednat zásadně ve sporném řízení. Namítá, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť s ohledem na §9 odst. 3 písm. r/ bod 6 o. s. ř. byl pro rozhodnutí ve věci věcně příslušným okresní soud.
Zpochybňuje rovněž závěr, že v řízení vedeném podle §200e o. s. ř. nelze uplatnit kompenzační námitku. Uvádí, že účastník nemůže být zbaven možnosti uplatnit obranu
ve formě započtení ani v tomto řízení, neboť v opačném případě by bylo možno dospět k absurdnímu závěru, že účastník se nemůže v rámci nesporného řízení ubránit prostou námitkou zaplacení pohledávky – se zaplacením pohledávky i jejím započtením jsou totiž spojeny totožné následky.
Dovolatel navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že z ustanovení §120 odst. 2 ve spojení s §200e o. s. ř. – navzdory mínění dovolatele – jednoznačně vyplývá, že řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu [jakožto řízení, jehož předmětem je „...vztah ze smlouvy, jíž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti)...“ – srov. §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.] – je
z procesního hlediska tzv. řízením nesporným. K projednání tohoto nároku jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. O otázku zásadního právního významu, jež by mohla založit přípustnost dovolání, proto nejde.
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává – a potud má dovolání
za přípustné – v posouzení otázky, zda v řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu může účastník řízení uplatnit formou obrany proti peněžitému nároku navrhovatele k započtení svou pohledávku za navrhovatelem.
Bezvýjimečně formulovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož v nesporném řízení nelze vznést námitku započtení ve smyslu §98 o. s. ř., neboť dané ustanovení lze použít pouze v řízení sporném, není správný.
Podle ustanovení §98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Ačkoliv pouhým gramatickým výkladem ustanovení §98 o. s. ř. by bylo možno –
s ohledem na použité výrazy žalobce a žalovaný – dovodit, že se vztahuje toliko na tzv. řízení sporná, systematickým a logickým výkladem lze dospět k závěru, že tomu tak vždy není.
Z ustanovení §200e odst. 1 a §9 odst. 3 písm. b/, d/, e/, f/ a g/ o. s. ř. plyne,
že v některých řízeních podléhajících označeným ustanovením, je jejich předmětem zaplacení určité peněžité částky, jehož se domáhá navrhovatel vůči dalším(u) účastníkům (účastníku). Jenom z pouhého zařazení těchto řízení do režimu ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. není možné dovozovat, že jejich účastníci mají – ve srovnání s řízením sporným – omezené možnosti obrany proti návrhem uplatněnému peněžitému nároku.
Může-li účastník v řízení řídícím se ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř., v němž jde
o zaplacení peněžité pohledávky (jako je tomu v projednávané věci) přivodit zánik v řízení uplatňované pohledávky projevem vůle směřujícím k započtení učiněným mimo řízení (§580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a následně uplatnit v řízení námitku zániku návrhem uplatněného nároku v důsledku započtení, není důvodu, aby nemohl uplatnit obranu proti návrhu bez dalšího i formou námitky započtení ve smyslu ustanovení §98 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že vznese-li účastník řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, proti němuž je uvedený nárok uplatňován, námitku započtení, je soud povinen se touto obranou zabývat.
Protože – co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá – není právní posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu