ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.2171.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2171/2000-72
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., zastoupené JUDr. M. B., advokátem, proti žalované JUDr. J. V., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Z. d. M., zastoupené JUDr. S. L., advokátkou, o určení pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 174/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2000, č. j. 13 Cmo 23/2000 - 48, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2000, č. j. 13 Cmo 23/2000 - 48, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 9,812.250,- Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, se odmítá.
II. Ve výroku o věci samé co do částky 16.456.751,39 Kč se rozsudek odvolacího soudu a ve stejném rozsahu i rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1999, č. j. 26 Cm 174/99 - 23, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 1999, č. j. 26 Cm 174/99 - 23, určil, že pohledávka žalobkyně (K. b. P., státního peněžního ústavu) přihlášená do konkursního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 92 K 21/98 ve věci úpadce Z. d. M. je po právu ve výši 26.961.973,39 Kč (bod I. výroku) a uložil žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce JUDr. J. P.) zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5.000,-Kč (bod II. výroku). Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s úpadcem dne 15. března 1990 smlouvu o úvěru (ve znění dodatku č. 1 ze dne 15. září 1993), na jejímž základě byl úpadci poskytnut úvěr na trvale se obracející zásoby, že úpadce nejprve úvěr splácel, posléze jej přestal hradit s tím, že nemá dostatek finančních prostředků a následně tvrdil, že žalobkyně není právním nástupcem K. b. Námitky žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace ve sporu, neplatnosti smlouvy o úvěru a toho, že nebyla prokázána skutečná výše čerpání úvěru, soud shledal neopodstatněnými a uzavřel, že žaloba byla podána důvodně, když žalobkyně prokázala oprávněnost svého nároku vůči žalovanému.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2000, č. j. 13 Cmo 23/2000 - 48, připustil částečné zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 692.972,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 16.456.751,39 Kč změnil tak, že v této části zamítl žalobu na určení existence pohledávky žalobkyně za úpadcem a ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 9.812.250,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). První výrok rozsudku odůvodnil odvolací soud - odkazuje na ustanovení §208 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - částečným zpětvzetím žaloby. Druhý výrok rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že zkoumaná smlouva o úvěru platně nevznikla. Ve smyslu ustanovení §382a odst. 4 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) totiž úvěrová smlouva vznikala dohodou o celém jejím obsahu; mimo jiné tedy musely být (dle §382a odst. 3 hosp. zák.) dohodnuty podmínky úvěrování, zejména rozsah poskytnutého úvěru, způsob a časový plán čerpání úvěru a jeho splácení. Absence zákonem požadovaného ujednání o splatnosti závazku, proto zabránila vzniku smlouvy o úvěru. Na tomto základě proto odvolací soud žalobu zamítl v části týkající se úroků a úroků z prodlení ve výši 7,911.262,30 Kč a 8,545.489,09 Kč, s tím, že její oprávněnost je podmíněna existencí úvěrové smlouvy. K zůstatku dluhu z jistiny ve výši 9,812.250,- Kč, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně, jež nabyla příslušnou pohledávku od K. b., a. s., má právo na vrácení plnění, které poskytla na základě neexistující smlouvy, tedy bez právního důvodu. Režim takové pohledávky, jež byla z hlediska §20 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, skutkově dostatečně popsána v přihlášce pohledávky založené ve spise, se však v daném případě řídí právním předpisem platným v době poskytnutí úvěru, to jest hospodářským zákoníkem ve znění platném do 30. dubna 1990, popřípadě (od 1. května 1990) ve znění zákona č. 103/1990 Sb. Odvolací soud se však nemůže sám zabývat tím, zda a v jakém termínu poskytla K. b. a. s. toto plnění úpadci, jelikož by takovým postupem porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání pak podrobně snáší argumenty na podporu závěru, že úvěrová smlouva platně vznikla a že opačný názor odvolacího soudu správný není, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.
Zákonem č. 239/2001 Sb. o Č. k. a. a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1. září 2001 zřízena Č. k. a. Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní věřitelky K. b. P., státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původní žalobkyně dále jednal s Českou konsolidační agenturou.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2001, č. j. 92 K 21/98-594, které nabylo právní moci 23. listopadu 2001, byl pak dosavadní žalovaný zproštěn výkonu funkce a novou správkyní konkursní podstaty úpadce byla ustanovena (s účinností ke dni právní moci usnesení) advokátka JUDr. J. V. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původního žalovaného dále jednal s JUDr. J. V.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve výroku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 9,812.250,- Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není dovolání přípustné. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení (srov. §223 o. s. ř.), u nějž je přípustnost dovolání poměřována ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani ze spisu. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení odvolacího soudu není potvrzujícím rozhodnutím. Proto Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu (to jest ohledně měnícího zamítavého výroku ve věci samé co do částky 16.456.751,39 Kč) je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Existenci zmatečnostních vad Nejvyšší soud již dříve vyloučil, řízení před odvolacím soudem je však postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud založil zamítavé rozhodnutí ve věci samé co do úroků a úroků z prodlení na závěru o neexistenci platné úvěrové smlouvy. Na tomtéž základě přistoupil ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky týkající se nesplacené jistiny úvěru, s tím, že zde musí soud prvního stupně zkoumat právo žalobkyně na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu. Obecně platí, že osud příslušenství pohledávky, případně (ve spojení s dřívějším režimem hospodářského zákoníku) osud majetkových sankcí, je závislý na osudu jistiny pohledávky. Jinak řečeno, až v závislosti na rozhodnutí o jistině pohledávky (o tom, zda, případně z jakého právního titulu se přiznává) lze vyslovit konečný závěr o žalovaném příslušenství pohledávky nebo o žalovaných majetkových sankcích potud, zda částka z tohoto titulu požadovaná odpovídá žalované (a přiznané) jistině nebo zda je zde důvod k zamítnutí žaloby např. proto, že s přisouzenou jistinou se pojí jiný druh příslušenství (namísto úroků např. poplatek z prodlení) nebo jiný druh majetkové sankce.
Odvolací soud přehlédl, že ačkoliv vyslovil jednoznačný závěr o povaze úvěrové smlouvy, nebylo jeho rozhodnutí o jistině pohledávky rozhodnutím konečným. Za této situace ovšem oddělení osudu úroků a úroků z prodlení žalovaných z jistiny, od vlastního osudu jistiny vedlo k nežádoucímu stavu spočívajícímu v odděleném přezkumu důvodů pro jejich přiznání. Je totiž zjevné, že konečný závěr o tom, zda uvedené úroky a úroky z prodlení jsou uplatněny po právu (zda i potud jde o pohledávku pravou) bude závislý na rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, zda a z jakého důvodu pokládá za důvodnou žalovanou jistinu, tj. zda potud je po právu žaloba o určení pravosti pohledávky (na případném pravomocném rozhodnutí soudu prvního stupně o jistině pohledávky by bylo z významnou měrou závislé i dovolací řízení týkající se úroků a úroků z prodlení z této jistiny).
Z uvedeného je zřejmé, že konečné rozhodnutí odvolacího soudu o úrocích a úrocích z prodlení z jistiny, ohledně které věc po kasaci vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně bylo předčasné. Tím, že je odvolací soud vydal, zatížil řízení jinou vadou řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil. Jelikož při uplatněných argumentech ve stejném rozsahu nemůže obstát ani rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k uvedenému pokládal Nejvyšší soud za předčasné zabývat se argumenty uplatněnými v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém řízení bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu