ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2178.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2178/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně P. p. h. H. s. r. o., se sídlem v , zastoupené Mgr. Z. M., advokátem, se sídlem v , proti žalovanému Ing. R. B., bytem v , jako správci konkursní podstaty úpadce V. Ž., narozeného, bytem v , zastoupenému Mgr. J. H., advokátem, se sídlem v , o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 56/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2007, č.j. 9 Cmo 151/2006-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2006, č.j. 25 Cm 56/2005-23, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení označených movitých věcí (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní postaty úpadce Vladimíra Žeravíka (dále jen „úpadce“).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti uplatněného požadavku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1. dne 1. dubna 2005 žalobkyně (jako kupující) a pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřeli kupní smlouvu, podle které úpadce žalobkyni prodal sporné věci za sjednanou kupní cenu 551.000,- Kč, která byla na jeho účet uhrazena 31. května 2005;
2. usnesením Krajského soudu Ostravě ze dne 15. června 2005, sp. zn. 22 K 14/2004, byl na majetek úpadce prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustaven žalovaný;
3. žalovaný sepsal sporné věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce s odkazem na ustanovení §4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), s tím, že „úpadce poté, kdy mu byl doručen návrh na prohlášení konkursu, provedl úkony směřující ke zmenšení majetku, a to prodejem sporných věcí žalobkyni;
4. žalobu o vyloučení sporných věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce žalobkyně podala ve lhůtě určené konkursním soudem;
5. žalovaný sporné věci ohodnotil částkou 454.000,- Kč.
Odkazuje na ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV soud prvního stupně akcentoval, že majetek úpadce (dlužníka) se zmenšil již samotným uzavřením kupní smlouvy, přičemž nešlo o smlouvu uzavřenou při běžné obchodní činnosti. Lze tudíž předpokládat, že nebyl-li by úpadci doručen návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek, zřejmě by sporné věci na další subjekt nepřeváděl, neboť sloužily k jeho podnikatelské činnosti. Byl-li právní úkon učiněn v rozporu s ustanovením §4a odst. 1 písm. a) ZKV, je absolutně neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž skutečnost, že žalobkyně zaplatila kupní cenu, která byla vyšší, než cena určená žalovaným, nemá na výše uvedený závěr žádný vliv.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č.j. 9 Cmo 151/2006-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o vyloučení sporných věcí, jež současně ve výroku specifikoval, vyhověl.
Odvolací soud zdůraznil, že smyslem ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV je zakonzervovat majetkové poměry dlužníka, neboť postihuje majetek, který má dlužník v den zahájení konkursního řízení nebo v den doručení věřitelského návrhu samotnému dlužníkovi. Ze všeobecného zákonného omezení dlužníka zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku je vyjmuta běžná obchodní činnost dlužníka, jejíž omezení by samo mohlo ve svých důsledcích vést k úpadku dlužníka, pokud fakticky ještě nenastal. Ke zmenšení majetku dlužníka může dojít na základě převodu věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek, v případě odmítnutí dědictví nebo daru, nebo při uzavírání nevýhodných smluv či přijímání nepřiměřených závazků. Z uvedeného vyplývá - pokračoval odvolací soud - že po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce, avšak před prohlášením konkursu, nelze tvrzenému úpadci bránit ve snaze odvrátit úpadek při běžné obchodní činnosti jakkoli a mimo běžnou obchodní činnost (jak je tomu v posuzované věci) za podmínky, že se nebude zmenšovat jeho majetek; to vše za předpokladu, že nebudou shledány důvody neúčinnosti jeho úkonu podle ustanovení §15 a §16 ZKV.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že není namístě závěr o zmenšení majetku úpadce v důsledku kupní smlouvy. Pro právní posouzení věci, dle odvolacího soudu, jsou rozhodné skutkové závěry, podle kterých žalobkyně koupila sporné věci od úpadce mimo běžnou obchodní činnost za dohodnutou obchodní cenu ve výši 551.000,- Kč, kterou úpadci 31. května 2005 zaplatila. V situaci, kdy mezi účastníky nebylo sporu o tom, že návrh na prohlášení konkursu byl úpadci doručen 23. prosince 2004, konkurs na jeho majetek byl prohlášen 21. září 2005 a sporné věci byly žalovaným sepsány do soupisu majetku konkursní podstaty a oceněny částkou 454.000,- Kč, není důvod usuzovat na zmenšení majetku dlužníka. Navíc žalovaný ani netvrdil, že by sjednaná a zaplacená kupní cena byla nižší než cena obvyklá, nehledě na to, že sám sporné věci ocenil částkou přibližně o 100.000,- Kč nižší. Potud odvolací soud odkázal na právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 26. června 2003, sp. zn. 13 Cmo 197/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 216, podle něhož nejde o zmenšení dlužníkova majetku, jestliže dlužník obdržel za prodej věci obvyklou cenu.
Uzavíraje, že žalobkyně je vlastnicí sporných věcí, přičemž žalovaný neprokázal, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením §4a odst. 1 písm. a) ZKV, odvolací soud sporné věci ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel zdůrazňuje, že úpadce uzavřením kupní smlouvy naplnil hypotézu uvedenou v ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, neboť nedisponoval majetkem v rámci běžné obchodní činnosti a prodejem se jeho majetek zmenšil. Potud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož skutečnost, že žalobkyně kupní cenu zaplatila a že sjednaná a zaplacená kupní cena převyšuje částku, na kterou sporné věci „předběžně“ ohodnotil, nemá právní význam.
Dovolatel sice připouští, že v řízení nenavrhl žádný důkaz, jež by prokazoval, že sjednaná kupní cena není cenou obvyklou, nicméně akcentuje, že žádný takový doklad o tom, že by o cenu obvyklou šlo, nedoložila ani žalobkyně. Za nepřípadný považuje poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2003, sp. zn. 13 Cmo 197/2003, když v této věci byl „závěr ohledně obvyklosti kupní ceny podložen znaleckým posudkem“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi je dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.
Otázkou výkladu ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, k jehož závěru se opětovně přihlásil i v důvodech rozsudku ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, přičemž dovodil, že právní úkon, jímž dlužník poruší zákaz formulovaný v ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV je vůči jeho věřiteli neúčinný, což platí za předpokladu, že na majetek takového dlužníka byl posléze prohlášen konkurs. Majetkem, jehož zmenšení se má dlužník ve smyslu výše uvedeného ustanovení vyvarovat, se rozumí takový majetek, jenž by po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byl využitelný k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů, tedy majetek náležící do konkursní podstaty. V souladu s tím jsou i závěry vyslovené (byť pro účely výkladu ustanovení §42a obč. zák.) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007 (o tom, že o zkracující právní úkon nejde, obdržel-li dlužník za převedený majetek od nabyvatele skutečně jeho obvyklou cenu nebo mu za něj byla jinak poskytnuta přiměřená /rovnocenná/ náhrada).
Jelikož od shora uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci je nepochybné, že výhrada dovolatele, podle níž právní úkon odporující ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV je (absolutně) neplatný, správná není a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
Dále soud přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
V této souvislosti pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalovaný přes poučení podle ustanovení §118b o. s. ř. (srov. č.l. 19) a poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. netvrdil, že by se v důsledku kupní smlouvy majetek úpadce zmenšil, přičemž naopak sám připustil, že sporné věci, poté, co je sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty, ohodnotil částkou 454.000,- Kč, tj. částkou o 97.000,- Kč nižší než činila v kupní smlouvě sjednaná a zaplacená kupní cena. Za této situace pak nebyl žádný důvod proto, aby žalobkyně tvrdila a prokazovala (ne)zmenšení majetku úpadce, když tato skutečnost byla vzhledem k výše uvedenému nepochybná.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému vznikla povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 4,500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu