ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2208.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2208/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce R. H., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Francouzská 16, PSČ 787 01, proti žalované H. Š., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, PSČ 789 85, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 94/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2009, č. j. 7 Cmo 143/2009-99, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2009, č. j. 7 Cmo 143/2009-99, o nákladech řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 7 Cmo 143/2009-99, změnil rozsudek ze dne 17. prosince 2008, č. j. 17 Cm 94/2007-65, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 2007, č. j. 17 Sm 126/2007-8, kterým původně žalované uložil zaplatit žalobci částku 342.000,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.129,- Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §132 a §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jakož i na zjištění, která učinil z opakovaného výslechu účastníků a svědka V. Š. – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, podle něhož žalovaná neprokázala, že „by na směnku cokoli uhradila“, respektive že „by směnka zajišťovala dluh na nájemném a službách“, dovodil, že se žalovaná povinnosti zaplatit směnečný peníz ubránila. Prokázala totiž, že „směnka předložená žalobcem v předmětné věci je směnkou zajišťující dlužné nájemné a nájemné za období leden, únor a březen 2004, které jí účtoval žalobce za užívání nebytových prostor v nemovitosti, jíž byl vlastníkem“, jakož i to, že dlužné nájemné žalobci dne 17. června 2004 zaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle dovolatele „zjištění skutkového stavu odvolacím soudem odporuje provedeným důkazům, tedy hodnocení provedených důkazů odporuje jejich skutečnému obsahu“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, dle něhož „je nelogické, aby žalobce žalované půjčil částku 342.000,- Kč, když mu od roku 2003 dlužila na nájemném“ a současně zdůrazňuje, že „závazek z titulu dluhu na nájemném a službách měl zajištěn uznáním závazku“. Setrvává na skutkové verzi, že směnka zajišťovala „poskytnutou půjčku“, přičemž poukazuje na to, že:
1) Částka uvedená na předmětné směnce „nekoresponduje s částkou placenou žalovanou dne 17. června 2004“ a „směnečná suma neodpovídá nějakému násobku nájemného a úhrady služeb“.
2) Směnka byla vystavena 23. prosince 2003 a „nemůže tedy zajišťovat dluhy vzniklé poté“.
3) Doklad ze dne 17. června 2004 o zaplacení částky 350.000,- Kč neobsahuje žádnou zmínku o směnce.
4) Odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména výpovědi účastníků řízení a svědka Š., ve vazbě na listinné důkazy. Potud snáší argumenty zpochybňující souvislost směnky s pohledávkou, kterou měl vůči žalované „na nájemném a službách“.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ho nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř. „o povinnosti tvrzení a navržení důkazů, zejména za situace, kdy předhodnotil provedené důkazy a zaujal jiné právní stanovisko“. Dovolatel přitom zdůrazňuje, že „mohl navrhnout další důkazy, zejména výslechy svědků, nicméně na změnu právního náhledu odvolacího soudu nebyl připraven“. V předvolání k soudu nebyl upozorněn na svůj výslech, ani na případný nedostatek v tvrzeních či důkazních návrzích, přičemž odvolací soud si nevyžádal ani souhlas s výslechem účastníků řízení. „Žalobce byl směrem otázek vybočujících ze směnečného rámce překvapen a v detailech nemohl adekvátně reagovat“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i ve výrocích o nákladech řízení; v této části Nejvyšší soud dovolání bez dalšího jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jakkoli dovolatel, jde-li o dovolací důvody, odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu – jsou jeho výhrady podřaditelné dovolacím důvodům podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak zcela správně posuzoval, zda se žalované vskutku podařilo prokázat, že směnka zajišťovala pohledávku z titulu „dlužného nájemného a služeb“.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není. Argumentace dovolatele ohledně rozdílné výše směnečné sumy a dluhu na nájemném a službách, data vystavení směnky a (ne)možnosti zajistit dluh, který měl vzniknout následně, jakož i obsahu dokladu o zaplacení částky 350.000,- Kč, je přitom z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. neopodstatněná. Shora uvedené naopak potvrzuje verzi žalované, podle níž směnka zajišťovala pohledávku „na nájemném a službách“, a to jednak za období let 2002 a 2003 v částce 306.000,- Kč (viz uznání závazku ze dne 12. prosince 2003), jednak za dobu od 1. ledna 2004 do data předpokládaného zaplacení pohledávky z peněz získaných na základě smlouvy o úvěru (při respektování skutečnosti, že žádný z účastníků k datu vystavení směnky nemohl vědět, kdy bude smlouva o úvěru uzavřena a peníze žalované vyplaceny). Rovněž platební doklad ze dne 17. června 2004 svědčí ve prospěch tvrzení žalované, že vskutku platila dlužné nájemné a služby za období let 2002 a 2003 a leden až březen 2004; není tak žádný důvod, proč by zmíněný doklad měl obsahovat jakýkoli údaj ohledně směnky.
Nejvyšší soud se tak s hodnocením provedených důkazů a skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož směnka sloužila k zajištění pohledávky z titulu „nájemného a služeb“, ztotožňuje, přičemž na rozdíl od dovolatele neshledává ani rozpory v hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jde-li o regulérnost výslechu účastníků řízení, jejich souhlas s výslechem (§131 odst. 1 o. s. ř.) je z obsahu spisu zřejmý (viz ve vztahu k žalované protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 29. září 2008 a ve vztahu k žalobci podání jeho tehdejšího zástupce ze dne 14. října 2008). Postup odvolacího soudu, který opakoval důkaz výpověďmi účastníků řízení, přitom odpovídal požadavku ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. (k tomu dále srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 64/1966 a 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04).
Lichou Nejvyšší soud shledává i výhradu dovolatele ohledně „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu, když otázka kauzy směnky, jejíž řešení bylo pro věc stěžejní, byla nastolena již námitkami žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu a následně posuzována soudy obou stupňů. Argumentace nedostatkem poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. je pak neopodstatněná již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaná důkazní břemeno ohledně kauzální námitky unesla. Uvedl-li odvolací soud (poněkud nepřesně) v důvodech rozhodnutí, že „žalobce neprokázal“ jím tvrzený důvod vystavení směnky, nelze zmíněnou část odůvodnění posuzovat izolovaně; nejde totiž o to, zda žalobce prokázal, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, nýbrž o to, že naopak žalovaná prokázala jinou kauzu směnky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu