ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2225.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2225/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 00, proti žalovanému Mgr. P. K. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Vojenské stavby CZ a. s., identifikační číslo osoby 25684965, zastoupenému Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, PSČ 186 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 203/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č. j. 13 Cmo 48/2008-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 30 Cm 203/2001-128, tak, že zamítl žalobu na vyloučení staveb blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné stavby“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně Vojenské stavby CZ a. s. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Podle zjištěného skutkového stavu byla Městská vojenská ubytovací a stavební správa (součást Ministerstva národní obrany) s ohledem na rozhodnutí odboru výstavby Národního výboru hl. m. Prahy č. výst. 4- 7445/63 ze dne 18. listopadu 1963 investorem výstavby sporných staveb, jako jejich vlastník byla v evidenci nemovitostí proto zapsána Československá republika. Rozhodnutím ze dne 16. listopadu 1992, č. j. 74469/Org./1992, Ministerstvo obrany ČSFR vyňalo ze státního podniku Vojenské stavby jako jeho zakladatel peněžitý i nepeněžitý majetek v hodnotě 1.474,065.000,- Kč, jehož součástí byly - dle privatizačního projektu ze dne 27. května 1992 - i sporné stavby. Tento majetek přešel na Federální fond národního majetku, který následně založil společnost Vojenské stavby, a. s., do jejíhož základního jmění uvedený majetek vložil. Kupní smlouvou ze dne 14. června 1999 prodala společnost Vojenské stavby, a. s. sporné stavby úpadkyni.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal, že došlo ke změně vlastnického práva, které dříve svědčilo Československé republice, neuvedl, na základě jaké právní skutečnosti se stala společnost Vojenské stavby, a. s. vlastníkem sporných staveb ani od jakého okamžiku národnímu podniku Vojenské stavby svědčilo právo hospodaření k nim, a proto rozhodl o vyloučení staveb ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud naproti tomu - konstatuje, že uvedením sporných staveb v privatizačním projektu vyjádřil zakladatel záměr dosavadního vlastníka (státu) převést tento majetek na jiný subjekt - uvedl, že na základě rozhodnutí Federálního ministerstva obrany ČSFR byly sporné stavby v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. převedeny na společnost Vojenské stavby, a. s. Jelikož žalobce neprokázal, že mu svědčí „jakékoliv“ právo vylučující soupis sporných staveb do majetku konkursní podstaty úpadkyně, byla žaloba zamítnuta.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 1874/2008, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož rozhodl-li stát (jako vlastník) o převodu vlastnictví k nemovitostem na Fond národního majetku, a to za účelem jejich prodeje pozdějšímu úpadci, případný spor mezi organizačními složkami státu o tom, které z nich příslušelo právo hospodaření ke sporným nemovitostem [respektive o tom, zda uvedený majetek státu, jenž nebyl vyloučen z privatizace (§1 odst. 3 a §3 zákona č. 92/1991 Sb.) a jehož prodeji nebrání ani jiný právní předpis, mohl být takto za účelem prodeje převeden na Fond národního majetku], nemůže mít dopad do práv nabytých třetími osobami.
Uvedený závěr se obdobně prosadí i v projednávané věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Jinak řečeno, spor mezi organizačními složkami státu (organizační složkou státu a státním podnikem) je vnitřní záležitostí státu a třetí osoby jím (i s přihlédnutím k jednoznačné dikci §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) nemohou být - při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.) - bez dalšího postiženy.
Zjevně bezdůvodná (protože odporující obsahu spisu, konkrétně „Příloze L, Seznamu budov a pozemků“, v části „Seznam majetku určeného k převodu do akciové společnosti“, který tvoří součást privatizačního projektu Vojenské stavby, a. s.) je i námitka, že sporné stavby nebyly v privatizačním projektu zahrnuty.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za nadbytečné.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Podle §8, ve spojení s §10 odst. 3 §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená částka se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak činí částka přiznaná žalovanému k tíži žalobkyně 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu