ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2278.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2278/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce: J. Š., proti žalovaným: 1) J. D. a 2) J. Č., o zaplacení 172 386 Kč s přísl. a o vzájemném návrhu o zaplacení 32 000 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 3 C 201/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1.června 1999 č.j. 15 Co 131/99 - 51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému J. D. na nákladech dovolacího řízení částku 4 135 Kč a druhé žalované J. Č. částku 4 135 Kč, oběma na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se návrhem podaným dne 1. 10. 1998 domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 172 386 Kč s přísl. jakožto přiměřené slevy z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady prodané věci - domu č. p. 754 ve V. n. L. se stavební parc. č. 2076/38 včetně příslušenství vedlejších staveb zapsaných na LV č. 2480 pro kat. území V. n. L. První žalovaný se vzájemným návrhem podaným dne 13. 11. 1998 domáhal po žalobci zaplacení částky 32 000 Kč s přísl. jako smluvní pokuty z důvodu prodlení žalobce se zaplacením zbytku kupní ceny.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 15. 12. 1998 č.j. 3 C 201/98 - 25 zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 172 386 Kč spolu s 26% úrokem ode dne 1. 10. 1998 do zaplacení a zamítl vzájemný návrh, aby žalobce byl povinen zaplatit prvnímu žalovanému částku 32 000 Kč s 21 % úrokem z prodlení ode dne 13. 11. 19998 do zaplacení. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena dne 9. 4. 1996 kupní smlouva, žalovaní předali předmětný dům žalobci 9. 5. 1996 a k vytknutí vad předmětného domu došlo nejdříve o vánočních svátcích 1996, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty počítané od 9. 5. 1996, proto podle ust. §504 obč. zák. právo zaniklo. Ve věci vzájemného návrhu dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je podle ust. §39 obč. zák. neplatné pro rozpor s ust. §544 odst. 2 obč. zák., protože neumožňuje určit výši této pokuty ke dni porušení povinnosti zaplatit zbytek kupní ceny včas a zároveň je toto ujednání podle ust. §39 obč. zák. neplatné, jelikož obchází kogentní úpravu úroků z prodlení obsaženou v ust. §517 odst. 2 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. června 1999 č.j. 15 Co 131/99 - 51 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku v odstavci druhém o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného J. D., který zůstal nedotčen a rozhodl o náhradě nákladů řízení.Krajský soud nepřipustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a neuznal v odvolání vznesený požadavek žalobce, aby nárok na úhradu žalované částky byl právně kvalifikován při totožném skutkovém základu jako nárok na náhradu škody. Soud dospěl k závěru, že závazky z odpovědnosti za škodu mají předpoklady vzniku odlišné od předpokladů vzniku u odpovědnosti za vady a nemohou mít stejný skutkový základ. Soud dále s odkazem na ust. §97 odst. 1 o. s. ř. a na ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., v platném znění v rozhodném období, nepřisvědčil odvolacím námitkám prvního žalovaného směřujících do výroku o zaplacení soudního poplatku ve výši 1 280 Kč ze vzájemného návrhu
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž se domáhá přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žalobce žádal odvolací soud o připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatel podává dovolání z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm.d) a b) o. s. ř. Dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku v tom, že zprošťuje jakékoliv odpovědnosti prodávajícího za vadu, která nemůže být uplatněna podle ust. §599 odst. 1 obč. zák. do šesti měsíců po převzetí věci, když tuto vadu lze z objektivních důvodů zjistit až po uplynutí uvedené lhůty. Dovolatel se domnívá, že soud by měl postupovat podle ust. §1 a 3 o. s. ř., tedy především poskytovat ochranu právům, vychovávat k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů. Dovolatel se domnívá, že není správné právní posouzení, pokud je ust. §599 odst. 1 obč. zák. vytrženo z kontextu celého právního řádu, zejména ust. §3 obč. zák. způsobem, jak činí napadený rozsudek. Dovolatel má za to, že posouzení uvedené věci příkře vybočuje z mezí pojmu „dobré mravy\", že taková interpretace pojmu dobré mravy není na místě a výklad pojmu dobré mravy považuje rovněž za otázku zásadního významu. Žalobce dále považuje za otázku zásadního významu otázku předání předmětu koupě jako celku ve vazbě na otázku, zda-li je nutné, aby předmět koupě byl předán vyklizený, když soud v napadeném rozsudku, podle dovolatele nesprávně právně posoudil věc tak, že otázka vyklizení a faktického užívání nemovitosti nesouvisí. Dovolatel považuje dále za otázku zásadního právního významu, zda po uplynutí lhůty dle ust. §599 odst. 1 obč. zák. se lze na stejném skutkovém základě domáhat i nároku na náhradu škody a nepovažuje za správný právní závěr odvolacího soudu, že závazky z odpovědnosti za vady a z odpovědnosti za škodu nemohou mít stejný skutkový základ. Žalobce namítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tuto jinou vadu spatřuje v tom, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodl neprovádět důkazy, které navrhl, aniž by soudy neprovedení těchto důkazů jakkoli odůvodnily. Z uvedených důvodů tedy navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní, zastoupeni advokátem, podali k dovolání žalobce vyjádření, ve kterém navrhují zamítnutí dovolání, jelikož mají za to, že rozhodnutím došlo pouze ke zhodnocení důkazní situace a nejedná se o řešení otázky zásadního právního významu v obecné rovině, když otázka okamžiku převzetí koupené věci ve vztahu k uplatnění práva z odpovědnosti za vady je judikaturou konstantně dlouhodobě řešena. Žalovaní se domnívají, že právo na náhradu škody lze uplatňovat vedle práv z odpovědnosti za vady, nikoliv namísto nich. K vytýkané vadě řízení žalobcem, spočívající podle žalobce v neprovedení jím navrhovaných důkazů, nepovažují žalovaní neprovedení oněch důkazů za vadu řízení, pokud by se s touto vadou vůbec dovolací soud mohl zabývat s ohledem na případnou nepřípustnost dovolání. Žalovaní požadují, aby dovolací soud uložil žalobci povinnost uhradit jim náklady dovolacího řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř. neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. §239 odst. 1 o.s ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ust.§239 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce v projednávané věci při jednání odvolacího soudu dne 1. 6. 1999 navrhl připuštění dovolání k posouzení dvou otázek, první: \"Který moment se má považovat za předání předmětu koupě, zda tento moment nastává, kdy je celá nemovitost předána, nebo její část a jak veliká\" a druhé otázky: „Zda-li skutečnost, že škoda spočívá ve vadě věci, vylučuje možnost uplatnit současně náhradu škody\".
Spatřuje-li dovolatel v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.
V dovolání však žalobce předkládá dovolacímu soudu i jiné otázky, které považuje za otázky zásadního významu, zejména výklad pojmu dobré mravy ve vazbě na uplatnění vad podle ust. §599 obč. zák. a ve vazbě na ust. §3 obč. zák. a potažmo na ust. §1 a 3 o. s. ř. Pak ovšem je přípustnost dovolání požadována z důvodu jiného, než který byl uplatněn v odvolacím řízení, a dovolání podle §239 odst.2 o. s. ř. pro tyto otázky není přípustné.
Dovolání může být podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V posuzovaném případě na první otázku: „Zda-li je pro řádné předání nutno předat celý předmět koupě nebo jen jeho část\", je třeba odpovědět, že již z formulace ust. §599 obč. zák. vyplývá, že nelze předat jen část věci, tudíž je rozhodující okamžik předání celé věci. V souladu s tímto závěrem rozhodl i odvolací soud, když považoval za moment převzetí celé věci den 9. 5. 1996, kdy žalobce převzal od prodávajících klíče od domu /č. l. 55 spisu/. Posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění o předání věci, přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje.
V otázce: „Zda-li skutečnost, že škoda spočívá ve vadě věci, vylučuje možnost uplatnit současně náhradu škody\" , je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že nárok na náhradu škody způsobené v souvislosti s prodejem vadné věci není podmíněn realizací nároků z odpovědnosti za vady a lze jej uplatnit bez ohledu na to, zda nároky z odpovědnosti za vady byly uplatněny včas či nikoliv a zda případně zanikly prekluzí (viz rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 1991 a pod č. 4, ročník 1981). Tento závěr má však význam pouze v situaci, kdy nárok na náhradu škody vznikl; naopak nevznikl-li, nelze řešit otázku eventuálního souběhu neexistujícího nároku s nárokem jiným.
Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou právní instituty mající jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti, jak správně, v souladu s konstantní judikaturou, konstatoval odvolací soud. Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu nemohou mít stejný skutkový základ, jak se nesprávně domnívá dovolatel.
Přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12). Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, nestačí pro založení přípustnosti dovolání, že se v něm řeší právní otázka významná jen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale současně musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Nejvyšší soud ČR splnění těchto podmínek v uvedené konkrétně posuzované věci neshledal.
Dovolání v této věci není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky se pak už ani nemohl zabývat žalobcem uplatněným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., to jest, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože k těmto vadám dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné /ust. §242 odst. 3 , věta druhá, o. s. ř./.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst.4 a §218 odst.1 písm. c) o. s. ř. podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalovaným náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení každému z žalovaných za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle ust. §7 a snížené za společné úkony při zastupování dvou osob podle ust. §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, ve výši 4 060 Kč a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky každému ze žalovaných ve výši 75 Kč, tudíž úhrnem prvnímu žalovanému J. D. částku 4 135 Kč a druhé žalované J. Č. částku rovněž 4 135 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová