ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2308.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2308/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. M. F. , správce konkursní podstaty úpadkyně UKAMO, spol. s r. o., identifikační číslo 48 39 01 19, proti žalovanému MVDr. J. K., zastoupenému JUDr. Rudolfem Řehánkem, advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 710 00, o zaplacení 243,456.300,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 15/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 45/2008 – 69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 45/2008 - 69 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2007, č. j. 28 Cm 15/2007 - 30 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2007, č. j. 28 Cm 15/2007 – 30, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 243,456.300,- Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu funkce jednatele.
Žalobce tvrdil, že žalovaný při výkonu funkce jednatele nepostupoval s péčí řádného hospodáře. UKAMO, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně”) nabyla v privatizaci část privatizovaného podniku – Drůbežářské závody Velké Pavlovice, závod 02 Modřice. Následně vložila nemovitý majetek tohoto podniku jako nepeněžitý vklad do akciové společnosti Moravské vinařské závody Virena, a. s. (dále jen „společnost"). Oproti takto vloženému nemovitému majetku emitovala společnost akcie znějící na jméno o jmenovité hodnotě celkem 243,800.000,- Kč. Úpadkyně nabyla 2.438 kusů akcií společnosti znějící na jméno o jmenovité hodnotě jedné akcie 100.000,- Kč (dále jen „akcie").
Poté uzavřel MVDr. J. K. jako jednatel úpadkyně (dále jen ,jednatel”) dne 20. února 1997 smlouvu o koupi akcií, kterou prodal akcie za kupní cenu 243.700,- Kč K. K. a ten je dne 25. srpna 1997 převedl na J. R. Smlouvou o převodu akcií ze dne 20. dubna 1998 byly akcie převedeny na jednatele. Tím podle žalobce porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a způsobil úpadkyni škodu rovnající se rozdílu mezi hodnotou plnění získaného za vložený nemovitý majetek a sumou finančních prostředků, za které následně získané akcie z majetku úpadkyně zcizil.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, kterou měl úpadkyni způsobit jednatel. Smlouva o prodeji akcií, kterou jednatel převedl akcie na K. K., byla uzavřena dne 20. února 1997. Pokud by nebylo možno přijmout názor, že společnost se o vzniku škody dozvěděla již okamžikem uzavření smlouvy (smlouvu uzavíral statutární orgán společnosti), stalo se tak nejpozději při sestavování a schvalování účetní závěrky za rok 1997, tj. ke dni 31. března 1998 nebo ke dni 30. června 1998. Při délce promlčecí doby 4 roky tak uplynula promlčecí doba nejpozději dnem 1. července 2002. Žaloba byla podána k soudu dne 24. ledna 2007, tedy několik let po uplynutí promlčecí doby. Nárok žalobce je tak promlčen nemůže být v soudním řízení přiznán, byla-li námitka promlčení nároku v řízení vznesena.
Výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy - pokračoval odvolací soud - použití korektivu „dobré mravy” při výkonu práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti v konkrétním případě však nesmí vést na druhé straně k oslabení principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního styku. V obchodních vztazích platí navíc shora citované ustanovení týkající se dodržování zásad poctivého obchodního styku.
Navrhovatel spatřuje rozpor žalovaným uplatněné námitky promlčení nároku s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku v tom, že škodního jednání se dopustil jednatel poškozené společnosti, přičemž současně na straně poškozené společnosti nebylo osoby, která by byla schopna nárok na náhradu škody uplatnit. Tento názor nemůže dle mínění odvolacího soudu obstát. Pouze skutečnost, že dalšími jednateli poškozené společnosti byly osoby žalovanému blízké, které neměly zájem nárok na náhradu škody uplatnit, nepředstavuje překážku pro uplatnění námitky promlčení nároku .v dané věci. Ostatně obchodní zákoník má od 1. července 1996 v ustanovení §131a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.”) speciální úpravu pro případy, kdy jednateli (popř. více jednatelů) neuplatní jménem společnosti nárok na náhradu škody, kterou společnosti způsobil. Toto ustanovení mimo jiné stanoví, že každý společník je oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu takové škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do dovolacího důvodu, pak na ustanovení §241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel považuje za zavádějící závěr, že pouze skutečnost, že dalšími jednateli poškozené společnosti byly osoby žalovanému blízké, nepředstavuje od 1. července 1996 překážku pro uplatnění námitky promlčení nároku v dané věci, neboť se uplatní ustanovení §13l a obch. zák., podle kterého mohou žalobu na náhradu škody podat i společníci. Jak tvrdil již v řízení před soudem prvního stupně i „další potencionální osoby, schopné se domáhat náhrady škody, je ve vztahu k jednateli nutno považovat za osoby blízké.”
Dále dovolatel namítá, že i výkon práva vznést námitku promlčení je nutno vždy, tedy i v obchodních věcech posuzovat a poměřovat zákonným imperativem dobrých mravů, případně zásadami poctivého obchodního styku.
Námitku promlčení, uplatněnou žalovaným v řízení o žalobě o náhradu škody, kterou oba soudy shodně akceptovaly, je nutno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, způsobilou působit další škody věřitelům v konkursním řízení. A jako takovou by ji neměl Nejvyšší soud akceptovat, uzavřel dovolatel.
Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné k řešení otázek dovolatelem nastolených.
V rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2010, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, dospěl k závěru, dle něhož za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu ustanovení §398 obch. zák. je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat.
Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že „obecně nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby. Tento obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že statutární orgán, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby.
Z toho plyne, že způsobí-li jednatel společnosti s ručením omezeným škodu a neuhradí ji dobrovolně, nemůže uplatňovat právo o náhradu takové škody jménem společnosti, neboť jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti a mohl by svým postupem v řízení jeho účel zmařit. Proto zákon Č. 142/1996 Sb., začlenil do obchodního zákoníku ustanovení §131a, podle kterého je každý společník oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil...”
„Bylo by v rozporu s účelem uvedeného ustanovení, kdyby ve vztahu ke společníkovi, který má právo vymáhat škodu jako zákonný zástupce společnosti, započal běh promlčecí doby ve smyslu §398 obch. zák. okamžikem, kdy se o vzniku škody dozví jednatel, který škodu způsobil, v jehož zájmu obvykle je, aby to, že společnosti způsobit škodu, pokud možno utajil, a který ani není oprávněn ve sporu o náhradu škody za společnost jednat. Takový jednatel by totiž mohl účel uvedeného ustanovení zmařit prostě již tím, že by zůstal nečinným.
Teleologickým, logickým a historickým výkladem ustanovení §13l a obch. zák. lze proto dovodit, že nastane-li situace předvídaná ustanovení §13l a obch. zák. ve společnosti s jediným jednatelem anebo ve společnosti, kde se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník, oprávněný podat žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti.
Stejný závěr ohledně počátku běhu promlčecí doby lze učinit za situace, kdy by byla jediným společníkem společnosti s ručením omezeným osoba, která se podílela na vzniku škody způsobené společnosti jejím jediným jednatelem (všemi jednateli) anebo kdy by byl jediný jednatel současně jediným společníkem společnosti, popřípadě kdyby byli všichni společníci současně jednateli (a společnost by neměla jednatele, který by nebyl společníkem), anebo se všichni podíleli s jednatelem na způsobení škody.
Společník společnosti s ručením omezeným, který podává za společnost žalobu na náhradu škody podle ustanovení §131a obch. zák., jedná jako zákonný zástupce této společnosti. Podle ustanovení §22 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.”) nemůže jiného zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Ani takový společník tedy nemůže společnost zastupovat v řízení o náhradu škody, kterou společnosti způsobil (spoluzpůsobil), neboť se dostává do stejného konfliktu zájmů, jako jednatel společnosti.
V takovém případě proto běží promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že ostatními jednateli a společníky úpadkyně byly v době, kdy měl jednatel způsobit společnosti škodu, osoby jednateli blízké. Bylo proto třeba se zabývat tím, zda za těchto okolností existovala před prohlášení konkursu na majetek úpadkyně osoba, způsobilá uplatňovat jménem společnosti právo na náhradu tvrzené škody, způsobené jejím jednatelem, ve smyslu citovaného rozhodnutí, či zda takovou osobou byl až správce konkursní podstaty úpadkyně.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné. Proto Nejvyšší soud jeho rozsudek a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. září 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu