ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.234.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 234/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce A. T., zast. advokátem, proti žalovanému F. n. m. Č. r., o 283.040,- Kč s přísl., vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 304/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 1999, č.j. 8 Cmo 372/98-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 6.050,- Kč k rukám advokáta, do 10 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše uvedeným napadeným rozsudkem v předmětné věci tak, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 283.040,- Kč mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 283.040,- Kč do tří dnů od právní moci a II. Zpětvzetí žaloby ohledně částky 16.164,- Kč a pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení 17% úroku z prodlení od 24. 2. 1993 do zaplacení z částky 283.040,- Kč se připouští, rozsudek soudu prvního stupně se v tomto rozsahu zrušuje a řízení se zastavuje. Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 1997, č.j. 7 Cm 304/94-48, že žaloba na zaplacení 283.040,- Kč se 17% úrokem ode dne 24. 2. 1993 do zaplacení a dále na zaplacení částky 16.164,- Kč se zamítá.
Soud prvního stupně vyšel především ze zjištění, že jistina, která je předmětem sporu, představuje pohledávku žalobce proti E. a., spol. s r. o., B. jako právnímu nástupci V. ú. g. i., státní podnik, B., týkající se provozní jednotky státního podniku M., která byla vyňata ze státního podniku a privatizována smlouvou o prodeji části podniku. Na majetek E. a. byl prohlášen konkurz. Soud prvního stupně dovodil, že novela zákona č. 92/1991 Sb., provedená zákonem č. 224/1994 Sb., jen modifikovala úpravu zákonného ručení žalovaného v ust. §15 odst. 3 za závazky privatizovaného podniku, resp. jeho části, přičemž žalobce nevyčerpal všechny právní prostředky vůči nabyvateli privatizovaného majetku, tj. uspokojení pohledávky v konkursním řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §212 o. s. ř. a v části, ohledně které žalobce vzal žalobu zpět po zahájení jednání před odvolacím soudem, postupoval podle §208 o. s. ř. a rozhodl o připuštění částečného zpětvzetí žaloby, když žalovaný s tímto zpětvzetím souhlasil; v této části tudíž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Co do jistiny v částce 283.040,- Kč odvolací soud napadený rozsudek změnil (ust. §220 odst. 1 o. s. ř.) a zavázal žalovaného tuto částku žalobci zaplatit.
Poněvadž po vydání rozsudku soudu prvního stupně původní žalobce D., spol. s r. o., B., oznámil, že ve věci došlo k singulární sukcesi v důsledku smluvního postoupení pohledávky na A. T., odvolací soud po zjištění, že mezi původním žalobcem jako postupitelem a A. T. jako postupníkem podle §524 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce též „obč. zák.\" byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky č. 5 ze dne 29. 12. 1998, jednal již s nynějším žalobcem jakožto právním nástupcem původního žalobce. Na tom nezměnilo nic oznámení jednatele původního žalobce, že pohledávka byla postoupena IC B., a. s., P., neboť smlouva o postoupení pohledávky uzavřená těmito subjekty nese datum 4. 3. 1999, takže byla podepsána později, než smlouva o postoupení pohledávek č. 5, nehledě k tomu, že obsahově jí chyběla specifikace závazků. Odvolací soud proto námitku žalovaného o nedostatku aktivní legitimace A. J. posoudil jako neodůvodněnou.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce v odvolání napadl nesprávné právní posouzení věci, a to pokud jde o aplikaci ust. §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění zák. č. 224/1994 Sb. Žádný z účastníků nenamítl nesprávné skutkové zjištění a odvolací soud proto vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, že závazek k zaplacení 283.040,- Kč přešel v důsledku privatizace státního podniku V. ú. g. i. (dále jen „VÚGI\") na E. a., která závazek dne 3. 11. 1995 uznala. Smlouvou o prodeji (části) podniku ze dne 26. 2. 1993 se žalovaný stal ze zákona ručitelem, když v době vzniku ručitelského závazku bylo v platnosti ustanovení §15 odst. 3 výše cit. zákona ve znění zákona č. 544/1992 Sb., jímž bylo novelizováno cit. ustanovení tak, že stávající věcně a časově neomezené zákonné ručení žalovaného bylo omezeno do výše nabyté hodnoty privatizovaného majetku a doba jeho trvání na dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku. Pokud jde o dobu, kdy měl být ručitelský závazek splněn (ust. §340 odst. 2 obchodního zákoníku - zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.\"), žalobce vyzval žalovaného k zaplacení předmětné částky dne 13. 1. 1994, řízení o žalobě bylo zahájeno dne 15. 2. 1994.
Odvolací soud dovodil, že ke splatnosti pohledávky z ručitelského závazku došlo ještě před tím, než vstoupila v účinnost novela §15 odst. 3 shora cit. zákona, provedená zákonem č. 224/1994 Sb., tj. přede dnem 6. 12. 1994 a žalobce své právo na plnění uplatnil před tímto dnem.
Odvolací soud z uvedených důvodů uzavřel, že tato novela nemohla zpětně ovlivnit již existující nabytá práva, tj. splatný závazek. Splatnou pohledávku nelze posuzovat zpětně podle úpravy, stanovené touto novelou, protože by šlo o pravou zpětnou působnost, která je v rozporu s principy právního státu.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně co do částky 283.040,- Kč změnil a žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to do výroku I., III. a IV. s odkazem na přípustnost podle §238 odst. 1 o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a na důvody podle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že mezi dodavatelem D., spol. s r. o. a odběratelem VÚGI, s. p., byla dne 24. 10. 1991 uzavřena pouze rámcová smlouva o spolupráci a o dodávkách materiálu s pozdějšími dodatky, která nebyla smlouvou o dodávce výrobků podle hospodářského zákoníku (neobsahovala podstatné náležitosti smlouvy), ani kupní smlouvou podle §409 an. obch. zák. Poněvadž materiál zůstal u odběratele a jeho právního nástupce nezpracován, nic nebrání tomu, aby tato bezesmluvní dodávka byla žalobci vrácena. Zápisem ze dne 27. 4. 1993 byla prokázána nepotřebnost této dodávky.
Dovolatel dále pokládá privatizační projekt VÚGI za důkaz o neoprávněnosti uplatněného nároku. V privatizačním projektu v rozporu se závaznou osnovou není vymáhaný nárok s uvedením patřičných náležitostí uveden a proto ani na žalovaného nepřešel. Podle §18 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb., v platném znění, je majetkem Fondu majetek na něj převedený podle §5 téhož zákona, tj. majetek převedený na Fond podle rozhodnutí o privatizaci v rozsahu schváleného privatizačního projektu rozhodnutím zakladatele. Podle §20 odst. 1 téhož zákona pak Fond tento majetek převede na nabyvatele. Pokud pohledávka není v privatizačním projektu uvedena, nemůže vzniknout závazek Fondu k ručení. Žalobce neprokázal, že předmětná pohledávka byla převedena na žalovaného, přitom rozhodnutím ministra hospodářství ČR č. 19/1993 se tzv. zbytkovému státnímu podniku VÚGI ponechávají majetková práva a závazky, které držel a se kterými hospodařil.
Dovolatel uvádí, že žalobce tvrdil, že smlouvou č. 072/93-I. se stala nabyvatelem privatizovaného majetku VÚGI, spol. s r. o. E. a. a a. s. V., rovněž se sídlem v B. S převzetím závazků spojených s privatizovaným majetkem vyslovily dne 26. 2. 1993 -ve zmíněné smlouvě obě organizace a také v zápise o předání majetku s p. VÚGI je uvedeno prohlášení nabyvatelů, že přebírají veškerý privatizovaný majetek včetně pohledávek a závazků. Z toho vyplývá, že závazky převzaly společně a nerozdílně obě organizace. Žalobce nevyčerpal všechny právní prostředky ani proti jednomu z nabyvatelů a nebyly tak splněny podmínky ust. §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., takže nárok žalobce vůči žalovanému jako případnému ručiteli není dosud dospělý.
Žalovaný poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 5 Cmo 498/95-47 s tím; že novela zákona č. 92/1991 Sb., provedená zákonem č. 224/1994 Sb., která vstoupila v účinnost dne 6. 12. 1994, neobsahuje přechodná ustanovení, takže podle ust. §15 odst. 3 cit. zákona zachovává u nároků vzniklých před 13. 8. 1993 existenci ručitelského závazku Fondu a pouze stanoví, za jakých podmínek se lze tohoto závazku domáhat. Cit. novela tedy pouze modifikuje, a to s účinností od 6. 12. 1994, nikoli zpětně, podmínky pro uplatnění závazku z ručení. V daném případě se jedná o nárok vzniklý před 13. 8. 1993 a rozhodující je, že v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, byla již novela v účinnosti a mělo být podle ní postupováno. Žalobce neprokázal, že by vůči E. a. a dalšímu nabyvateli vyčerpal všechny právní prostředky ve smyslu shora cit. §15 odst. 3 a nemůže se proto domáhat plnění vůči žalovanému.
Žalovaný dále uvádí, že v říjnu 1997 s. r. o. D. Brno přihlásila v konkursním řízení, vedeném u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 3/96, svoji pohledávku z faktury č. 4000020021, jejíhož uhrazení se domáhá. Poněvadž je předpoklad uspokojení této pohledávky v konkursním řízení, není nárok v tomto řízení vůči žalovanému oprávněný a vedl by k bezdůvodnému obohacení dvojí úhradou téže pohledávky. Žaloba vůči Fondu z titulu ručení je tudíž přinejmenším předčasná. Kromě toho vůči druhému nabyvateli privatizovaného majetku - a. s. V. - žalobce nesplnil ani požadavek podle §306 odst. 1 obch. zák. stanovit přiměřenou dobu ke plnění splatného závazku, přičemž tato prosperující společnost může závazek splnit, když na str. 5 Zápisu o předání majetku z 5. 4. 1993 potvrdila převzetí majetku včetně pohledávek a závazků. Podání výzvy podle cit. §306 odst. 1 žalobce neprokázal ani vůči původnímu odběrateli - VÚGI - ačkoli si byl vědom povinnosti stanovené v části I. odst. c) rozhodnutí ministra hospodářství ČR č. 19/1993, vypořádat hospodářskou činnost státního podniku.
Žalovaný zdůrazňuje, že speciální úprava ručení v §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má přednost před obecnou úpravou ručení v obchodním zákoníku a je proto nutno cit. ustanovení aplikovat na daný případ ve smyslu modifikace podmínek pro uplatnění nároku z ručitelského závazku, vzniklého před 13. 8. 1993 v souladu s novelou - zákonem č. 224/1994 Sb. Žalobce musí prokázat splnění těchto modifikovaných podmínek ve vztahu k žalovanému a v této souvislosti žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon. 48/97.
Žalovaný dále zmiňuje nález Ústavního soudu ČR, publikovaný pod č. 63/1997 Sb. v částce 21 Sbírky zákonů ročníku 1997, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou pravé a nepravé retroaktivity a dovodil, že v případě ust. §15 odst. 3 věta třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o retroaktivitu nejde. Podle názoru dovolatele proto nemůže o ni jít ani v případě dalšího ustanovení ve znění zákona č. 224/1994 Sb.
Dovolatel namítá též to, že žalobcem předloženou listinu označenou jako uznání závazku, posoudil odvolací soud po právní stránce nesprávně. Výklad odvolacího soudu překračuje úmysl jednajících stran, které vůbec nezamýšlely právní následky vyplývající z ust. §125 a §127 hosp. zák., spočívající ve vzniku nového závazku. Pokud by uznání závazku bylo neplatné, byla by žaloba podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty a dovolatel námitku promlčení uplatnil a činí tak opětovně.
Dále dovolatel vznáší námitku, že vymáhaná částka není postavena najisto. Fakturovaná částka je uvedena s použitím dvojího kurzového přepočtu. Kurz italských lir není stanoven podle kurzovního lístku SBČS ke dni vystavení faktur 15. 2. 1993, ale k datu dřívějšímu - 29. 1. 1993, což v poměru ke Kč neoprávněně zvýšilo fakturovanou částku. Soud se nevypořádal ani s tím, že z porovnání dvou dodacích listů č. 56/93 a č. 400020021 (stejné číslo jako u faktury) vyplývají nesrovnalosti v jednotlivých položkách, jsou dopisovány a přepisovány v množství i v balení atp.
Konečně dovolatel namítá nedostatek aktivní procesní legitimace A. T. Neodpovídá skutečnosti, že ve smlouvě o postoupení pohledávek IC B., a. s. P. chyběla specifikace závazků, smlouva i dodatek k ní obsahuje úplný výčet pohledávek D., s. r. o. Jde o všechny pohledávky D., které uplatnila vůči FNM ČR z titulu ručení. Proto vedle ní nemůže plně obstát převedení některých z těchto pohledávek na T. Kromě toho jediným jednatelem spol. s r. o. D. od 22. 9. 1998, zapsaným v obchodním rejstříku, je S. S., který vlastnoručně podepsal pouze smlouvu o postoupení pohledávek mezi D., spol. s r. o. a IC B., a. s. V prohlášení z 24. 3. 1999 tento jednatel výslovně uvedl, že žádnou jinou smlouvu neuzavřel, ani k uzavření takové smlouvy nedal souhlas. Tím zcela vyloučil právoplatnost smlouvy o postoupení některých pohledávek T.
S ohledem na uvedené důvody navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především uvádí, že pokud žalovaný brojí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, pak dovolatel v odvolacím řízení výslovně uvedl, že nenamítá nesprávnost skutkových zjištění, ale jen právní posouzení aplikace ust. §15 odst. 3 výše cit. zákona.
Žalobce zdůrazňuje, že vymáhaná částka je cenou za řádně smluvenou dodávku, která byla kupujícím tehdejším VÚGI řádně převzata a jemu také právním předchůdcem žalobce vyúčtována. Závazek kupujícího byl doložen i prohlášením ze dne 8. 12. 1995, jímž došlo k uznání dluhu právním nástupcem původního kupujícího. I v inventuře provedené k privatizaci, která tvořila přílohu smlouvy o prodeji podniku z 26. 2. 1993, byl závazek, který je předmětem sporu, kupujícím výslovně převzat (bod B 6), přičemž návrh této smlouvy vyhotovil žalovaný. Stejně jako další závazky, i tento závazek přešel na nabyvatele, tj. podle schváleného privatizačního projektu na E. a., s. r. o. a a. s. V. Oba nabyvatelé odpovídali za dluhy nedílně a také a. s. V. byla o zaplacení upomenuta. Žalobce tedy vyčerpal všechny možnosti vůči dlužníku.
Žalobce uvádí dále, že pozdější novela nic nemohla změnit na vzniklém nároku, který žalobce řádně uplatnil ještě před přijetím novely. Žalobce vůči dlužníku nárok řádně uplatnil žalobou, vedl na dlužníka výkon rozhodnutí a nakonec navrhl i prohlášení konkurzu na majetek dlužníka.
K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobce poznamenává, že pohledávka s. r. o. D. byla postoupena T. dne 29. 12. 1998 řádnou smlouvou a žádný postupitel nemůže pozdější smlouvou postoupit svou pohledávku, kterou již nemá. V daném případě žalovanému oznámil postoupení závazku přímo postupitel.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž v napadeném rozsahu je předmětem dovolání výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i související výroky o nákladech řízení.
Dovolání není důvodné.
Prakticky totožný případ po stránce skutkové i vyslovených právních závěrů rozhodoval dovolací soud již ve věci žalobce D., spol. s r. o. se sídlem B. proti žalovanému F. n. m. Č. r. v rozsudku ze dne 1. 2. 2000 pod č. j. 32 Cdo 515/99-127.
Pokud dovolatel poukazuje na důvod, opírající se o ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., neuvádí, z jakého údajného skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, napadený rozsudek vychází. Tento dovolací důvod není tudíž dán, když ani dovolací soud jej z obsahu spisu nezjistil.
Druhý dovolací důvod, spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, se týká především námitky, že v předmětném případě nebyly splněny podmínky pro vznik ručení F. n. m. Č. r. podle §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zák. č. 224/1994 Sb., neboť tuto novelu bylo údajně nutno aplikovat na nárok vůči žalovanému jakožto ručiteli, popř. že tento nárok není dosud dospělý.
Dovolací soud v tomto směru zejména zdůrazňuje, že v českém občanském právu, jehož součástí v širším smyslu je i právo obchodní, platí princip ochrany nabytých práv jako jedna ze základních zásad občanskoprávních vztahů a vůbec celého demokratického právního řádu. Již v článku V. Vyhlašovacího patentu k obecnému zákoníku občanskému z r. 1811 se uvádělo, že „zákony nemají působiti nazpět\" a v ustanovení §5 tohoto o. z. o. pak „Zákony nepůsobí nazpět, nepůsobí tedy ani na úkony, které se sběhly dříve, ani na práva, kterých bylo dříve nabyto\". Tato zásada je nyní vyjádřena v ustanovení §868 obč. zák., kde se stanoví, že právní vztahy vzniklé před účinností tohoto zákona se řídí ustanoveními tohoto zákona, vznik těchto vztahů a nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (tzv. nepravá zpětná účinnost). Ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. pak připouští nepravou retroaktivitu jen v taxativně vypočtených případech vyslovuje obecnou zásadu, že „právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářskoprávních a jiných smluv, uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy\". Vzhledem k uplatnění zásady ochrany nabytých práv nelze skutečnost, že právní předpis, upravující občanské (obchodní) vztahy neobsahuje přechodná ustanovení, vykládat ve smyslu stanovení pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) tohoto právního předpisu.
Je tedy zřejmé, že práva vzniklá před nabytím účinnosti novely - zákona č. 224/1994 Sb. nemohla po nabytí účinnosti tohoto zákona zaniknout nebo být modifikována z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky, na které cit. zákon nově vznik obsahově totožných práv vázal.
V předmětné věci došlo v důsledku prodeje privatizovaného majetku ke vzniku ručitelského závazku žalovaného za splnění těchto závazků, které na nabyvatele privatizovaného majetku přešly (ust. §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění platném ke dni 26. 2. 1993, tj. k datu uzavření smlouvy o prodeji (části) podniku mezi žalovaným a nabyvateli). Zákon č. 92/1991 Sb., ve znění předpisů platných k uvedenému dni (zejména zák. č. 544/1992 Sb.) pouze upravoval vznik ručení Fondu, neupravoval však obsah ručení. Proto je na obsah ručení nutno podpůrně aplikovat ust. §304 a násl. obch. zák., a to s přihlédnutím k ust. §261 odst. 1 obch. zák. Podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkurzu.
V tomto směru ze skutkových zjištění, učiněných soudy prvního stupně a odvolacím, se podává, že právní předchůdce žalobce se domáhal splnění na dlužníkovi - E. a. B., s. r. o. v likvidaci ještě před uplatněním pohledávky vůči žalovanému jakožto ručiteli, když Krajský obchodní soud v Brně vydal v této věci platební rozkaz ze dne 31. 1. 1994 č. j. 12 Ro 1885/93 na částku Kč 283.040,- se 17% úrokem ode dne 24. 2. 1993. Tuto částku dlužník nezaplatil. Z toho nepochybně vyplynulo, že dlužník tento svůj závazek nesplní. Vůči žalovanému uplatnila s. r. o. D. - právní předchůdce žalobce, předmětný nárok dopisem ze dne 11. 1. 1994 (ve spise příloha CH).
Je rovněž nepochybné, že dlužníkem z předmětné pohledávky žalobce byla E. a., a. s., v likvidaci jako jeden ze dvou nabyvatelů privatizovaného majetku na základě smlouvy o prodeji (části) podniku ze dne 26. 2. 1993 a tento dlužník také ve vztahu k s. r. o. D. jako věřiteli v prohlášení ze dne 3. 11. 1995 předmětný celkový dluh ve výši Kč 283.040,- uznal jako svůj závazek. I kdyby však se jednalo o pohledávku vůči druhému nabyvateli a. s. V. B., nic by to na věci nezměnilo, neboť i ve vztahu vůči tomuto nabyvateli privatizovaného majetku byl žalovaný v postavení zákonného ručitele. Ze sdělení Ministerstva hospodářství ČR ze dne 26. 2. 1996, obsaženého ve spise, které je dovolacímu soudu známo i z předchozího, shora uvedeného dovolacího řízení, plyne, že „zbytkovému\" podniku s. p. VÚGI zůstaly jen neprivatizovatelné pozemky.
Splatnost ručitelova závazku upravuje ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je dlužník - ručitel povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Žalobce vyzval žalovaného ke splnění ručitelského závazku dopisem ze dne 11. 1. 1994, doručeným žalovanému dne 13. 1. 1994. Tím se stal závazek z ručení splatným, a to ještě před nabytím účinnosti novely - zákona č. 224/1994 Sb., tj. před 6. 12. 1994. Jelikož tato novela vstoupila v účinnost po splatnosti ručitelova závazku, vázajíc vznik splatnosti pohledávky vůči ručiteli na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu, nemohla mít tato nová úprava na existenci již nabytých práv vliv. Na pohledávky z ručení vůči žalovanému, jejichž splatnost nastala před účinností cit. novely, nelze tudíž vztáhnout podmínky splatnosti stanovené cit. novelou.
Dalším námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Tyto námitky se vztahují ke skutkovým okolnostem a právním otázkám, které nebyly předmětem posouzení v řízení před soudy obou stupňů. V dovolacím řízení není možno vznášet nové námitky, jimiž se soud prvního stupně a odvolací soud nezabýval, což se v daném případě týká zvláště vzniku hospodářské smlouvy, tvrzených nesrovnalostí v dodacích listech včetně použitého kursu italské liry atd. Ostatně již odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „ani žalovaný nenamítl nesprávnost skutkových zjištění, jak výslovně uvedl i při jednání před odvolacím soudem a projevil vůli shodně se žalobcem, aby se odvolací soud zabýval jen tím, které znění §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba použít...\".
K odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (ust. §243 o. s. ř.) dovolací soud neshledal důvod.
Dovolání žalovaného ze všech uvedených důvodů dovolací soud zamítl, protože napadené rozhodnutí je správné (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel nebyl úspěšný a je povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení v řízení o dovolání, a to za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání v částce Kč 5.975,- Kč (§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu - vyhl. č. 177/1996 Sb.) a jeden paušál Kč 75,-
(§13 odst. 3 cit. tarifu).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová