ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2429.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2429/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně TERRA MEDICA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 53 47 22, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 4/170, PSČ 186 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky 80,979.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 111/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2009, č. j. 1 Cmo 247/2005-554, takto:
I. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 5 Cm 111/96-369 ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 38,691.994,88 Kč (správně 38,691.994,82 Kč) s úrokem z prodlení (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé. Jeho předchozí rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 29 Cdo 1013/2007-468, a věc mu vrátil k dalšímu řízení poté, co dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována, že dne 11. července 1995 došlo mezi právními předchůdci obou účastníků k uzavření konkludentní smlouvy podle §695 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle níž měla BANKA HANÁ, a. s. (dále jen „BANKA HANÁ“), jako právní předchůdkyně žalované, obstarat pro příkazce, společnost PEGAS International, s. r. o. (právní předchůdkyni žalobkyně) inkaso prostřednictvím jiné banky – INKOMBANK v Moskvě – určené samotným příkazcem, a že inkaso prováděné touto jinou bankou se uskutečnilo na účet a nebezpečí příkazce.
Předmětem sporu mezi účastníky bylo posouzení, zda žalovaná nese odpovědnost za ztrátu směnky code 42869901 (dále jen „směnka“), k níž došlo u INKOMBANK a pokud ano, zda, případně v jaké výši, vznikla žalobkyni v důsledku této ztráty škoda.
Odvolací soud, odkazuje na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že INKOMBANK výslovně „potvrdila a přiznala“ že originál směnky převzala dne 13. července 1995, avšak následně se u ní směnka ztratila. BANKA HANÁ tedy splnila dohodnutou povinnost doručit zahraniční bance inkasní příkaz i originál směnky.
Dále pak uzavřel, že BANKA HANÁ postupovala s odbornou péčí ještě před oznámením ztráty originálu směnky INKOBANK, a rovněž po tomto oznámení. O ztrátě originálu směnky příkazce, společnost PEGAS, informovala a nabídla jí poradenskou činnost, jak má v této záležitosti postupovat.
Příkazce se doporučeními BANKY HANÁ neřídil, „údajně se osobně dostavil do INKOMBANK, kde s ním nikdo nechtěl jednat, a poté ve věci vymáhání nároků za ztracenou směnku vůči INKOMBANK zůstal nečinný a soustředil se pouze a jedině na převody pohledávky ze ztracené směnky na jiné osoby.“ Konkrétní instrukce ani pokyny k vymáhání nároků ze ztracené směnky vůči INKOMBANCE BANCE HANÁ neudělil. Z Jednotných pravidel pro inkasa z roku 1979 přitom jednoznačně vyplývá, že BANKA HANÁ jako vysílající banka nemohla ve vztahu k inkasní INKOMBANCE v Moskvě bez konkrétních instrukcí příkazce týkajících se uplatnění jeho práv z titulu náhrady škody za ztracenou směnku jednat, ani se v této oblasti angažovat. Nečinnost a pochybení příkazce jdou na vrub jeho samotného a odpovědnost za ně nelze přenášet na BANKU HANÁ.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že BANKA HANÁ bez instrukce či pokynu příkazce nemohla zahájit umořovací řízení ohledně ztracené směnky, neboť na základě zmocňovacího rubopisu na ni takové právo nepřešlo.
Odvolací soud proto dovodil, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaná dopustila při obstarávání inkasa zahraniční bankou porušení svých povinností podle ustanovení §693 odst. 2 ani podle §695 obch. zák.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala, že ztrátou směnky došlo ke vzniku škody, a již vůbec neprokázala výši této škody. Soud prvního stupně vyzval žalovanou „k doložení relevantních důkazů ke kauze směnky, aby bylo prokázáno, že směnka skutečně má svůj faktický důvod a že ztrátou směnky došlo ke vzniku skutečné škody v požadované výši. Přes výzvy ani návrhy na doplnění dokazování žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 8. září 2004 pouze uvedla, že za stávajícího stavu dokazování není schopná nic nového uvést ani dotvrdit ani doložit“.
Odvolací soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala základní předpoklady pro přiznání nároku na náhradu požadované škody vyplývající z ustanovení §373 a násl. obch. zák., a to ani, že se žalovaná dopustila porušení svých povinností ze závazkového vztahu ani zda, a v jaké výši, vznikla žalobkyni škoda.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b), 241a odst. 3 a §243d o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud v rozporu s pokynem dovolacího soudu nevypořádal s právní otázkou odborné péče žalované. Žalovaná dovolatelce nikdy nepředložila řádnou smlouvu o inkasu a na místo toho jí předložila formulářovou smlouvu o vývozním dokumentárním akreditivu. Dovolatelka dále namítá další skutečnosti zanedbání odborné péče spočívající v tom, že žalovaná převzala do úschovy směnku společně se všemi garancemi, které se k ní vztahují. Žalovaná neprovedla řádně inkasní úkon (a navíc bez vědomí dovolatelky), když nezajistila převzetí směnky konkrétním úředníkem INKOMBANK a dále věc neprojednala s Lesbankou a inkasní úkon neprovedla přímo vůči dlužníkovi. Z důkazu doloženého žalovanou nevyplývá, že byl skutečně INKOMBANK doručen inkasní příkaz a předmětná směnka, neboť na průvodních dokumentech není vyznačeno, že směnka je obsahem obálky. Dovolatelka dále namítá absenci jakéhokoliv smluvního vztahu mezi INKOMBANK a žalovanou. Ve vyjádření ze dne 16. října 1995 INKOMBANK prohlašuje, že nemá vůči žalované, tím méně vůči žalobkyni, žádných povinností. Dle dovolatelky žalovaná také nepostupovala s odbornou péčí, když žalobkyni neupozornila na možnost uplatnění garancí vztahujících se ke směnce, nevymohla splnění inkasního příkazu, neinformovala dovolatelku o průběhu inkasního úkonu a pokusila se dovolatelku ekonomicky zlikvidovat.
Dovolatelka se domnívá, že na daný vztah mezi ní a žalovanou je třeba pohlížet z hlediska úpravy obchodního zákoníku, tj. §693 odst. 2, §694 a §570 obch. zák., podle kterých za škodu na věcech převzatých odpovídá mandatář, tedy žalovaná, a nikoliv z hlediska úpravy Jednotných pravidel pro inkasa.
Dále pak napadá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazuje na svá předchozí vyjádření učiněná již v průběhu odvolacího řízení a souhlasí s věcným a právním posouzením věci odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. Tento výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž dovolání proti němu nepřipouští žádné z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou závěrech. Především uzavřel, že žalovaná neporušila povinnost jednat s odbornou péčí a dále pak dovodil, že žalobkyně neprokázala, že jí ztrátou směnky vznikla škoda, případně v jaké výši. Dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala vznik škody, případně její výši, dovoláním nezpochybnila.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu