ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2549.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2549/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce MURAT, s. r. o. , se sídlem v Pezinku, Bratislavská 87, PSČ 902 01, Slovenská republika, identifikační číslo 31431852, zastoupeného JUDr. Vojtechem Horváthem, advokátem, se sídlem v Pezinku, Holubyho 35, PSČ 902 01, Slovenská republika, jako hostujícím evropským advokátem, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Brožovi , advokátu, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47902485, o vyloučení náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 40/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2010, č. j. 10 Cmo 32/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 55 Cm 40/2007-65, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (MURAT, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s r. o. vyloučení „jistiny ve výši 280.612,40 EUR“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku), zastavil řízení v části, v níž se žalobce vůči žalovanému domáhal vyloučení další „jistiny ve výši 172.540,- EUR“ (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Žalobce jako prodávající uzavřel s pozdějším úpadcem jako kupujícím dne 30. května 2006 kupní smlouvu č. 04/06 (dále jen „kupní smlouva“), na jejímž základě dodal pozdějšímu úpadci zboží (kabely) za kupní cenu 453.152,41 EUR.
2) V kupní smlouvě byla ve prospěch žalobce sjednána výhrada vlastnického práva vázaná na zaplacení dohodnuté kupní ceny. V rozsahu částky 280.612,40 EUR pozdější úpadce kupní cenu dodaného zboží neuhradil.
3) Usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 27 K 42/2006-603, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek úpadce.
4) Část dodaného zboží, jehož cena zůstala neuhrazena, pozdější úpadce „zabudoval do stavby třetího subjektu“ ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek. Správce konkursní podstaty tuto část zboží nesepsal do konkursní podstaty.
Na tomto základě odvolací soud, odkazuje na ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého, nebyl-li v posuzovaném případě předmětný majetek (kabely) sepsán v konkursní podstatě, případně nedošlo-li k získání náhradního peněžitého plnění zpeněžením takového majetku z konkursní podstaty, nemůže se žalobce úspěšně domáhat ani vyloučení těchto věcí, popřípadě peněžitého plnění, ze soupisu majetku konkursní podstaty.
Na výše uvedeném závěru přitom podle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že v kupní smlouvě byla ve prospěch žalobce sjednána výhrada vlastnického práva, podle níž měl pozdější úpadce nabýt vlastnické právo k dodanému zboží až zaplacením kupní ceny. Nezaplatil-li totiž úpadce ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek kupní cenu předmětného zboží, „pak byl na místě postup podle ustanovení §14 odst. 4 ZKV“. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 105/2010“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, ve kterém dovolání (výslovně) směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož potud není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolání je polemikou se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého vylučovací žalobě nelze vyhovět, není-li předmět vyloučení ke dni rozhodnutí soudu sepsán v konkursní podstatě úpadce. V závěru, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce nelze prostřednictvím vylučovací žaloby dle §19 odst. 2 ZKV vyloučit to, co v ní není sepsáno, je ovšem napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výše uvedený závěr se přitom nepochybně prosadí také v případě, že předmětem vylučovací žaloby je (jako v posuzované věci) peněžité plnění. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněném pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazuje dále na svůj rozsudek ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vylučovací žalobou podle §19 odst. 2 ZKV se sice lze domáhat i vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty, to nicméně platí jen tehdy, jde-li o peněžité plnění získané zpeněžením věci sepsané předtím do konkursní podstaty.
Konečně, ani v posouzení otázky způsobu uplatnění sjednané výhrady vlastnického práva v konkursu prohlášeném na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb., se napadené rozhodnutí neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Srov. k tomu zejména R 105/2010 (na které přiléhavě odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí již odvolací soud), v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a porušil-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. V konkursních poměrech se pak výhrada vlastnického práva prosazuje prostřednictvím úpravy obsažené v §14 odst. 4 ZKV, když v popsané situaci (neuhrazená kupní cena na straně jedné, nepřevedené vlastnické právo na straně druhé) jde o smlouvu o vzájemném plnění, která nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna (oběma stranami) jen částečně.
Jestliže dovolatel v poměrech projednávané věci ani netvrdil, že by od kupní smlouvy dle §14 odst. 4 ZKV odstoupil, nemohl se pak (již z tohoto důvodu) domáhat ani vyloučení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva (případně vyloučení náhradního peněžitého plnění za ně). Pro úplnost lze dodat, že na odstoupení od kupní smlouvy nebylo možné bez dalšího usuzovat ani z toho, že dovolatel podal vylučovací žalobu, jestliže (jak sám tvrdil i v podaném dovolání) souběžně uplatňoval též nárok na zaplacení kupní ceny v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihláškou pohledávky.
K zániku vlastnického práva k věci zpracováním (§135b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a tedy i k trvání výhrady vlastnického práva pak srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod číslem 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (argumenty, jimiž dovolatel zpochybňuje skutkový závěr o zabudování zboží a formuluje vlastní skutkové závěry, je / posuzováno podle obsahu/ prosazován skutkový dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatel u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a na jehož základě dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze připustit.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu