ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2611.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2611/2016-197
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Petra Michala, Ph.D. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, jako insolvenčního správce dlužníka Rene-Sol Development s. r. o., identifikační číslo osoby 29 02 06 62, zastoupeného JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, PSČ 140 00, proti žalovanému UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupenému Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5.960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 258/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 15 Co 128/2015-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 15 Co 128/2015-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 40 C 258/2013-83, uložil žalovanému (UniCredit Leasing CZ, a. s.) zaplatit žalobci (JUDr. Petru Michalovi, insolvenčnímu správci dlužníka René-Sol Development s. r. o.) částku 5.960.000,- Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 26. června 2013 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 31. března 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252304480 (dále jen „první smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu.
2) Dne 15. června 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252304848 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu.
3) Dne 28. března 2011 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252306329 (dále jen „třetí smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu.
4) Dne 6. června 2011 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252306706 (dále jen „čtvrtá smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu.
5) Podáními ze dne 8. listopadu 2011 žalovaný od smluv o úvěru odstoupil s tím, že ke dni odstoupení eviduje dluhy včetně příslušenství, a to z první smlouvy o úvěru ve výši 1.825.563,60 Kč, z druhé smlouvy o úvěru ve výši 1.161.048,- Kč, ze třetí smlouvy o úvěru ve výši 1.587.032,- Kč a ze čtvrté smlouvy o úvěru ve výši 2.803.044,- Kč.
6) Žalovaný po zahájení insolvenčního řízení (po 29. září 2011) „uplatnil“ své právo ze zajištěných pohledávek z úvěrových smluv a automobily (předmět zajištění) „zcizil“ (tj. prodal) kupními smlouvami, a to kupujícím M. B. za cenu 1.300.000,- Kč, REKLASTAV s. r. o. za cenu 1.550.000,- Kč, MSX, s. r. o. za částku 1.700.000,- Kč a F. V. za částku 1.410.000,- Kč.
7) Žalobce zahrnul automobily (předmět zajištění) do soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 6. června 2013.
Na tomto základě soud prvního stupně vyhodnotil smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako absolutně neplatné podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), „když neobsahují ustanovení o způsobu vypořádání stran v případě, že dlužník věřiteli zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí, a také tehdy, pokud obsahují pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku, při současném zániku zajišťované pohledávky. V daném případě tak bylo sjednáno oprávnění pro žalovaného prodat předmět zajištění v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou svých závazků vyplývajících ze smluv o financování a současně jednostranným úkonem žalovaného pohledávka žalovaného zaniká. Absence ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli včas a řádně neuhradí, způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu její neurčitosti. Pokud by podle uzavřených smluv mělo dojít k převodu vlastnického práva na žalovaného (financující společnost) až poté, co se dlužník ocitl v prodlení, nejedná se o zajištění závazku, nýbrž jednalo by se o tzv. propadnou zástavu, přičemž takové ujednání je neplatné podle ustanovení §169 písm. e) obč. zák. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že dvě z označených smluv o zajištění závazku převodem práva postrádají uvedení data jejich uzavření, což způsobí jejich neurčitost a tedy absolutní neplatnost“.
Jelikož žalovaný získal do své dispozice automobily na základě neplatných právních úkonů, bezdůvodně se obohatil; proto soud prvního stupně uložil žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák., a to včetně příslušenství od data podání žaloby (26. června 2013).
Dále soud prvního stupně dodal, že po zahájení insolvenčního řízení lze ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku, náležejícího do majetkové podstaty, uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, což žalovaný neučinil. „Právní úkony zajištěného věřitele, který po zahájení insolvenčního řízení realizoval své právo na uspokojení ze zajištění mimo rámec insolvenčního řízení“, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 15 Co 128/2015-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze zjištěného (a mezi účastníky nesporného) skutkového stavu věci – na rozdíl od soudu prvního stupně akcentoval, že právo na vydání plnění z absolutně neplatné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení může požadovat pouze účastník této smlouvy, když důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli (vzájemná restituční povinnost dle §457 obč. zák.). Za situace, kdy dlužník nebyl účastníkem kupních smluv, na základě kterých došlo k převodu vlastnického práva k předmětným automobilům na třetí osoby, není aktivně legitimován k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010.
Aktivní legitimaci žalobce – pokračoval odvolací soud – přitom nelze dovodit ani z ustanovení §237 insolvenčního zákona, když žalobce nepožaduje vydání dlužníkova plnění z neúčinných právních úkonů, neboť dlužník třetím osobám ani žalovanému jako věřiteli neplnil. Navíc v situaci, kdy automobily (předmět zástavy) existují a žalobce je zapsal do majetkové podstaty dlužníka, měl činit další kroky vedoucí ke zpeněžení majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení. Jinými slovy, žalobce „nemůže požadovat peněžní ekvivalent získaný na základě kupních smluv uzavřených mezi žalovaným a třetími osobami, ale po zahrnutí vozidel do majetkové podstaty má povinnost činit veškeré kroky, aby jejich zpeněžením byly uspokojeny oprávněné nároky věřitelů. Naopak bude na třetích osobách (kupujících), aby v případě, že se považují za vlastníky předmětných vozidel, uplatnily v rámci insolvenčního řízení svá práva vylučovací žalobou (§159 insolvenčního zákona). Otázka platnosti zajišťovacích smluv je hodnocena v rámci insolvenčního řízení poté, co se zajištěný věřitel se svou zajištěnou pohledávkou do insolvenčního řízení přihlásí; zpeněžením předmětu v rámci insolvenčního řízení pak zajištění zaniká (§166, §167 insolvenčního zákona)“.
Proti soudu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když (podle jeho názoru) rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda:
a) Je správný názor, že v případě neplatnosti (kupní) smlouvy, na jejímž základě byl po zahájení insolvenčního řízení převeden majetek insolvenčního dlužníka na třetí osobu, nemůže (nikdy) insolvenční správce po osobě, která daný majetek dlužníka neoprávněně zpeněžila, požadovat vydání bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch, kterého se jí prodejem předmětného majetku dostalo)?
b) Je jedinou možností, kterou insolvenční správce ve shora uvedeném případě má, zařazení předmětného majetku do soupisu majetkové podstaty dlužníka?
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož insolvenční správce po osobě, která neoprávněně (na základě neplatné smlouvy a po zahájení insolvenčního řízení) převedla majetek dlužníka na třetí osobu, nemůže (nikdy) požadovat vydání bezdůvodného obohacení a jedinou možností, kterou má je sepis daného majetku do soupisu majetkové podstaty, považuje dovolatel za nesprávné.
V této souvislosti „konstatuje“, že nabyvatel majetku dlužníka bude zásadně chráněn dobrou vírou (zvláště, jde-li o automobil, v jehož technickém průkazu je – na základě neplatného ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva – jako vlastník uveden neoprávněný prodávající, jak tomu je v tomto případě); takový nabyvatel v řízení o podané vylučovací žalobě nepochybně uspěje [což se též v daném případě stalo – srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2015, sp. zn. 104 VSPH 526/2014-76 (MSPH 94 INS 17610/2011)]. Názor odvolacího soudu tak vede „k absurdnímu a neudržitelnému závěru, že v případě, že je po zahájení insolvenčního řízení neoprávněně vyveden majetek z dispozice dlužníka, není možné pro uspokojení věřitelů v tomto řízení využít ani tento majetek, ani majetkový prospěch za něj získaný“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nad rámec odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu shora dále poukazuje na ustanovení §233 odst. 1 insolvenčního zákona, s tím, že i v případě správnosti žalobcem prezentovaného právního názoru o možnosti insolvenčního správce domáhat se bezdůvodného obohacení z titulu neplatnosti smlouvy uzavřené mezi třetími osobami, by musela být neplatnost právního úkonu zjištěna rozhodnutím insolvenčního soudu na základě žaloby insolvenčního správce a teprve následně vymáhána pohledávka ve prospěch majetkové podstaty. Jinými slovy, i v takovém případě by bylo nutné žalobu zamítnout pro předčasnost.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se (ne)správnosti postupu žalovaného, spočívajícího ve zpeněžení (prodeji) předmětu zajišťovacího převodu práva za účelem úhrady zajištěné pohledávky v době po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, včetně práv vzniklých insolvenčnímu správci vůči žalovanému.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že věřitelský insolvenční návrh proti dlužníku byl Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) doručen dne 29. září 2011 a téhož dne byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 26. dubna 2012, č.j. MSPH 94 INS 17610/2011-A-26, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a následným usnesením ze dne 16. července 2012, č. j. MSPH 94 INS 17610/2011-B-8, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
Pro další úvahy je tak rozhodující, že žalovaný zpeněžil zástavu v době po zahájení insolvenčního řízení dlužníka.
Podle ustanovení §109 insolvenčního zákona (ve znění účinném ke dni zahájení insolvenčního řízení, tj. ke dni 29. září 2011) se zahájením insolvenčního řízení se spojuje i ten účinek, že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení [odstavec 1 písm. b)]. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu (odstavec 5).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž zajišťovacím převodem vlastnického práva (§533 obč. zák.) dochází – byť podmíněně – ke změně v osobě nositele vlastnického práva (v osobě vlastníka). Dlužník tak účinností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva přestává být vlastníkem majetku poskytnutého k zajištění a toto právo nabývá věřitel, který je oprávněn s tímto majetkem také disponovat. Převede-li věřitel vlastnické právo, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva. Splněním zajištěného závazku dlužníka přechází vlastnické právo bez dalšího zpět z věřitele na dlužníka, naopak v případě nesplnění musí být ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednán způsob, jakým bude zajišťovací převod práva realizován, kdy jedním ze způsobů je i možnost prodeje zajištěného majetku věřitelem třetí osobě a následné vypořádání závazku dlužníka vůči věřiteli z výtěžku zpeněžení majetku. Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 21 Cdo 2528/2007 a rozsudek ze dne 8. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2012, pod číslem 44.
V R 45/2009 Nejvyšší soud popsal mechanismus uplatnění nároků ze zajištění zřízeného prostřednictvím zajišťovacího převodu vlastnického práva v úpadkovém řízení (pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) tak, že i v případě, kdy se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva stala splatnou před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše správce konkursní podstaty předmět zajištění do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetku konkursní podstaty se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.
Závěry formulované v R 45/2009 se beze zbytku uplatní též pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona. I v insolvenční m řízení tedy platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenční ho řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže. K tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2014, pod číslem 98.
Konečně v rozsudku ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2016, Nejvyšší soud doplnil, že věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva (a jenž je tedy podmíněným vlastníkem majetku původně patřícího dlužníkovi), není od zahájení insolvenčního řízení (§109 odst. 4 insolvenčního zákona) oprávněn uplatnit právo na uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěné pohledávky [srov. §109 odst. 1 písm. b), §166 insolvenčního zákona]. Možnost zpeněžit zajištěný majetek způsobem sjednaným ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva tak věřiteli zaniká nastoupením účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení.
Promítnuto do poměrů dané věci, žalovaný mohl (poté co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení) uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (jen) přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, a to bez ohledu na to, zda insolvenční správce sepsal předmět zajištění (automobily) do majetkové podstaty dlužníka; současně měl insolvenčnímu správci předmět zajištění vydat (ve smyslu umožnit insolvenčnímu správci, aby jej za účelem uspokojení pohledávky žalovaného zpeněžil). Prodal-li žalovaný předmět zajištění, postupoval v rozporu s ustanovením §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.
Je přitom na posouzení insolvenčního správce, zda předmět zajištění sepíše do majetkové podstaty dlužníka (např. proto, že dospěje k závěru, že se nabyvatelé nestali jeho vlastníky) nebo zda se bude domáhat zaplacení částky získané žalovaným jeho prodejem (nelze-li zpochybnit vlastnické právo osob, jimž byl předmět zajištění neoprávněně prodán). Současně není vyloučeno, aby insolvenční správce (v případě nejistoty co do práv, jež může uplatnit) učinil obojí; v takovém případě ovšem bude možno o žalobě na peněžité plnění (věcně) rozhodnout teprve poté, kdy bude „příslušnost“ předmětu zajištění k majetkové podstatě vyřešena (např. nastane-li fikce, že byl pojat do soupisu oprávněně nebo bylo-li rozhodnuto o jeho vyloučení z majetkové podstaty).
Jinými slovy, vyjde-li v řízení najevo, že insolvenční správce sepsal předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka a nabyvatelé předmětu zajištění podali žalobu o jeho vyloučení z majetkové podstaty dlužníka, bude možno o žalobě na zaplacení částky získané žalovaným prodejem předmětu zajištění rozhodnut až na základě výsledku řízení o vylučovací žalobě. O tom, že v majetkové podstatě dlužníka v konečném důsledku může „zůstat“ buď (jen) předmět zajištění nebo (jen) peníze získané jeho prodejem, není pochyb.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že řešení otázky (ne)platnosti smluv o zajišťovacích převodech vlastnického práva je vyhrazeno (případnému) sporu o pořadí žalovaným přihlášených pohledávek. Vzhledem k předmětu řízení přitom není v poměrech dané věci aplikovatelné ustanovení §233 insolvenčního zákona.
Konečně pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že v případě úspěšnosti žaloby a vydání částky získané prodejem předmětu zajištění žalovaným do majetkové podstaty dlužníka, bude s touto částkou nakládáno jako s výtěžkem zpeněžení takového majetku v insolvenčním řízení. K tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013, uveřejněný pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2018
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu