ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2624.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2624/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) M. H. , a b) K. H. , obou zastoupených JUDr. Martinem Krejzou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze – Bubenči, Puškinovo nám. 14, PSČ 160 00, proti žalovanému JUDr. V. V. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 47 54 69 56, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, PSČ 130 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného „CIHELNY ŠLIK s. r. o.“ , se sídlem v Praze, Horních Počernicích, Šplechnerova 899, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 63 07 27 51, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 52 CmI 2/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010, č. j. 13 Cmo 99/2010-67, ve znění usnesení ze dne 25. května 2011, č. j. 13 Cmo 99/2010-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 14. června 2010, č. j. 13 Cmo 99/2010-67, ve znění usnesení ze dne 25. května 2011,
č. j. 13 Cmo 99/2010-109, potvrdil usnesení ze dne 23. února 2010, č. j. 52 CmI 2/2009-45, jímž Krajský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §83, §103, §104 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – zastavil řízení pro překážku litispendence.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „v projednávané věci existuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky řízení“, neboť v téže věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 2/2009 probíhá jiné řízení, zahájené žalobou podanou u soudu dne 11. února 2009, tj. dříve než byla podána u soudu žaloba v projednávané věci (12. února 2009). Přitom zdůraznil, že „v řízení, jež bylo zahájeno jako první v pořadí, bylo namístě projednat všechny důvody, pro něž žalovaný sepsal nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně“. Současně odmítl „závěry žalobců, že je možné vést ohledně vyloučení týchž nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty několik sporů s tím, že jejich odlišnost je dána jejich předmětem vymezeným vždy odlišnými skutkovými tvrzeními“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že „dokud není jistota o všech účastnících řízení, nutně musí být předčasný závěr, zda jde anebo nejde o totožné účastníky“. V poměrech dané věci „byl okruh účastníků řízení stanoven“ až dnem, kdy nabylo právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010, č. j. 13 Cmo 98/2010-63, jímž odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 17. prosince 2009, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobců na vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství společnosti „CIHELNA ŠLIK s. r. o.“ (dále jen „společnost“) na straně žalovaného.
Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je dána totožnost věci i co do shody v předmětu řízení, když „nárok, který žalobci uplatnili v tomto řízení, se opírá o jiné skutkové okolnosti, vychází z jiných skutkových tvrzení“. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu přitom nevyplývá, jak se vypořádal s faktem, „že žaloba v tomto řízení a žaloba v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 2/2009 se vztahují k různým položkám soupisu podstaty“. „Žalovaný zapsal nemovitosti žalobců do soupisu nikoli jednou, ale vícekrát, přičemž každý zápis se opíral o jiné důvody a jiná tvrzení“. V dané věci nebyly důvody, aby žalovaný postupoval podle §19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když „údajné ručení žalobců za závazek úpadkyně – i kdyby existovalo, což žalobci rozhodně popírají a vyvracejí – vůbec není zákonným důvodem pro sepsání jejich majetku do soupisu podstaty“.
Konečně zdůrazňují, že „soudy obou stupňů rozhodovaly bez jednání, nemohlo být provedeno dokazování“ a účastníkům tak byla odňata možnost jednat před soudem.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalobců je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka věci zahájené brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 32, jakož i důvody rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 328/2009, uveřejněného pod číslem 137/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo obdobně v případech překážky věci rozsouzené důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 31/2002 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě není pochyb o tom, že v řízeních vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 2/2009 (dále jen „první řízení“) a sp. zn. 52 CmI 2/2009 (dále jen „druhé řízení“) je dána totožnost účastníků (žalobci jsou M. H. a K.a H. a žalovaným JUDr. V. V., správce konkursní podstaty úpadkyně E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci). Na tomto závěru nic nemění ani to, že v prvním řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného (§93 o. s. ř.) vystupovala společnost, přičemž ve druhém řízení odvolací soud rozhodl o odvolání žalobců proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl žádost žalobců na vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství společnosti, téhož dne, kdy vydal dovoláním napadené usnesení. Případný vstup vedlejšího účastníka do některého z řízení, která jsou z hledisek určených ustanovením §83 odst. 1 o. s. ř. posuzována, totiž nemá vliv na to, zda je v řízeních dána totožnost účastníků (vstup vedlejšího účastníka do řízení nemá vliv na účastenství jiných osob – žalobce a žalovaného – v řízení).
Splněna je i „podmínka“ shody předmětu řízení, jímž je v obou řízeních požadavek na vyloučení týchž nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (§19 odst. 2 ZKV).
Argumentaci dovolatelů, podle níž v prvním řízení byla žaloba podána v reakci na soupis nemovitostí žalovaným z důvodu, že na nich vázne zástavní právo, jímž jsou zajištěny pohledávky za úpadkyní, zatímco ve druhém řízení žalobci podanou žalobou reagovali na skutečnost, že žalovaný nemovitosti sepsal proto, že „žalobci jako osoby ručící za závazek úpadkyně“ nereagovali na výzvu podle §27 odst. 5 ZKV, Nejvyšší soud shledává zjevně nesprávnou.
Je tomu tak již proto, že vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněné pod číslem 81/2005 Sbírky rozhodnutí a stanovisek a ze dne 22. června 2002, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179).
Navíc v poměrech dané věci není pochyb o tom, že přes rozdílnou formulaci důvodu soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně šlo v obou případech o soupis založený na existenci zástavního práva, jímž byly zajištěny pohledávky za úpadkyní podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV (k pojmu „ručení zástavou“ viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněného pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nelze přehlédnout, že ve skutečnosti ani nemohlo jít o „druhý“ soupis týchž nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně, nýbrž (jen) o doplnění důvodů již existujícího soupisu.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani námitku, podle níž byla soudy nižších stupňů žalobcům odňata možnost jednat před soudem (tím, že ve věci rozhodly bez nařízení jednání).
Z ustanovení §115 odst. 1 o. s. ř. je totiž zcela zjevné, že v řízení před soudem prvního stupně nařídí předseda senátu jednání k projednání věci samé, nestanoví-li zákon jinak, přičemž o tento případ v dané věci nešlo, když věc samu soud prvního stupně (z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení) neprojednával. Postup odvolacího soudu pak plně odpovídal ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Současně je zcela zjevné, že při šetření podmínek řízení soudy nižších stupňů neprováděly dokazování.
Jelikož se dovolatelům správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a vznikla jim povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §13 odst. 1, §14 odst. 2, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 3.060,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalovaného je odůvodněn tím, že vedlejšímu účastníku na straně žalovaného podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu