ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2632.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2632/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: O. p., a. s., proti žalovanému: L. K., o zaplacení 327.750,- Kč, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2000, č.j. 29 Co 332/99 - 113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 13. 8. 1992, upřesněnou v označení žalovaného podáním ze dne 29.7.1994, domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 327.750,- Kč podle faktury splatné dne 4. 2. 1992, a to za dodávku šicího stroje na základě objednávky žalovaného ze dne 17. 1. 1992.
Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 1998 č.j. 6 C 5/94 - 79 žalobě zcela vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 327.750,- Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení vymáhané kupní ceny je po právu. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že jeho dluh převzala společnost B., spol s. r. o,. H. dohodou o převzetí závazků ze dne 3. 8. 1992, neboť žalovaný neprokázal, že by s převzetím jeho dluhu dal žalobce jako věřitel souhlas, jak to vyžaduje ust. §531 odst. 1 občanského zákoníku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 3. 2000 čj. 29 Co 332/99 - 113 k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zaplacení částky 327.750,- Kč zamítnul. Vycházeje z dohody o převzetí závazků ze dne 3. 8. 1992, z uznání závazku k úhradě částky 327.750,- Kč společností B., spol. s r. o., H. v dopise ze dne 18. 6. 1992, adresovaném žalobci a z dopisu žalobce ze dne 22. 1. 1993 adresovaného této společnosti, ve kterém žalobce urguje zaplacení částky 327.750,- Kč na základě domluvy při osobním jednání, dospívá odvolací soud k závěru o konkludentně projeveném souhlasu žalobce s převzetím dluhu žalovaného společností B., spol s r. o., H. Souhlas věřitele s dohodou o převzetí dluhu podle ust. §513 občanského zákoníku je jednostranný právní úkon adresovaný původnímu dlužníku nebo přejímateli. Lze jej udělit písemně, ústně i konkludentně, při uzavření smlouvy či dodatečně. Postup žalobce, jímž se obracel na společnost B., spol s r. o., předcházející osobní jednání a uznání závazku ze strany této společnosti vůči žalobci, hodnotil odvolací soud jako konkludentní projev vůle, kterým dal žalobce souhlas k převzetí dluhu žalovaného společností B., spol. s r. o., H. Protože platným převzetím dluhu předchází povinnost splnit na nového dlužníka a původní dlužník dlužníkem přestává být, nemůže být žaloba proti němu úspěšná. Proto odvolací soud podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítnul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ve kterém napadl jeho výrok v plném rozsahu. Přípustnost dovolání dovozoval z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací důvod spatřoval podle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. v tom, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nepopíral platnost dohody ze dne 3. 8. 1992 o převzetí závazků, trval však na tom, že jako věřitel nedal souhlas k převzetí dluhu a s tímto úkonem nebyl ani srozuměn. Pokud by o dohodě o převzetí dluhu věděl a pokud by s ní souhlasil, nepodával by žalobu, popřípadě by ji vzal zpět. Žalobce však po celou dobu řízení trval na žalobě proti žalovanému, z čehož je zřejmé, že s převzetím dluhu nesouhlasil a žádný souhlas neudělil. Konkludentní souhlas žalobce s převzetím dluhu nelze dovodil ani z toho, že při upomínání dluhu došlo k chybnému označení dlužníka, neboť žalobce korespondoval se žalovaným na jím uvedené adrese, přičemž označení „B.\" žalovaný používal. Proto skutkové zjištění odvolacího soudu, že konkludentním projevem vůle žalobce byl udělen souhlas s převzetím dluhu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž na základě tohoto nesprávného skutkového zjištění odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k zvěru, že došlo k platnému převzetí dluhu žalovaného. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a 3 241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.) a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje potřebné náležitosti, za dovolatele jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání se s ohledem na bod 17. hlavu I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů tj. ve znění občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\"). V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden ( §242 odst. 1 o. s. ř.), a z důvodů uplatněných v dovolání tak, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Žalobce podal dovolání z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř., neboť se domníval, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že konkludentním projevem vůle žalobce udělil souhlas s převzetím dluhu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že na základě tohoto nesprávného skutkového zjištění odvolací soud věc nesprávně právně posoudil tak, že došlo k platnému převzetí dluhu žalovaného.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývájícímu z ust. §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ust. §133, 134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
135
Uvedeným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
O nesprávné právní posouzení věci ( či určité právní otázky) se ve smyslu ust. §241 odst. 3 psm d) o. s. ř. jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový strav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady alespoň jednoho z uplatněných dovolacích důvodů, a že by dovoláním napadené rozhodnutí trpělo některou z uvedených vad.
Při svém skutkovém zjištění, které se týkalo souhlasu žalobce jako věřitele s převzetím dluhu žalovaného třetí osobou, vycházel odvolací soud z provedených listinných důkazů, mimo jiné z dohody o převzetí závazků ze dne 3. 8. 1992, z dopisu žalobce ze dne 22. 1. 1993, jakož i z uznání závazku ze dne 18. 6.1992, jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. 3. 2000. Podle ust. §35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícími pochybnosti o tom , co chtěl účastník projevit. Upomínal-li žalobce přejímatele dopisem z 22. 1. 1993 o zaplacení dluhu 327.750,- Kč, projevil tímto způsobem nepochybně souhlas s tím, aby mu dluh splnil přejímatel jako dlužník. Dospěl-li odvolací soud ze skutečností vyplývajících se shora uvedených důkazů ke skutkovému zjištění, že tím že se žalobce obracel na přejímatele jako na dlužníka, projevil konkludentně souhlas s převzetím dluhu žalovaného přejímatelem, nelze tomuto výsledku hodnocení důkazů vytknout pochybení z hlediska postupu vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř.
Není tedy možno konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Nelze přisvědčit argumentům dovolatele, jimž zdůvodňuje že s převzetím dluhu nesouhlasil a že žádný souhlas neudělil. Skutečnost, že žalobce podal žalobu proti původnímu dlužníku a nevzal ji zpět, nemůže být sama o sobě důkazem o tom, že k převzetí dluhu nedal souhlas ani konkludentně. Z pouhého procesního chování účastníka řízení nelze usuzovat na to, zda-li učinil či neučinil určitý hmotněprávní úkon (o případ upravený v ust. §41 odst. 3 o. s. ř. se nejedná). K procesnímu chování účastníka (s uvedenou výjimkou podle ust. §41 odst. 3 o. s. ř.) nelze přihlédnout ani při výkladu projevu jeho vůle ( §266 obchodního zákoníku, §35 občanského zákoníku), učiněného při hmotněprávním úkonu.
Rovněž nelze přijmout dovolatelovu interpretaci jeho korespondence se společností B., spol s r. o., H., když dovolatel tvrdí, že původního dlužníka chybně označil (zřejmě v dopise ze dne 22.1.1993), když korespondoval se žalovaným na jím uvedenou adresu. Z toho by pak vyplývalo, ač to dovolatel výslovně netvrdí, že se domníval, že se stále obrací na původního dlužníka, tedy žalovaného, nikoli na jiný subjekt.
Nehledě k tomu, zda žalobce mohl, měl či musel vědět, kdy jedná s fyzickou osobou panem L. K., byť s fantazijním dovětkem „B.\", a kdy jedná s právnickou osobou B., spol. s r. o., H., a to bez ohledu na jejich adresy, je pro daný případ rozhodující, že dopis žalobce ze dne 22. 1. 1993, je zcela zřetelně a nade vší pochybnost adresován společnosti B., spol. s r. o., H., přičemž z něho též jednoznačně vyplývá, že o úhradě částky 327. 750,- Kč již zástupci žalobce a uvedené společnosti osobně jednali. Hodlá-li tedy žalobce přes tyto skutečnosti naznačit, že byl stále v domnění, že jedná se žalovaným jako s původním dlužníkem tedy s panem L. K., a proto nemohlo jít ani o konkludentní souhlas k převzetí dluhu, nemůže dovolací soud takový výklad žalobce přijmout.
Správné skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce jako věřitel dal konkludentním projevem vůle souhlas k převzetí dluhu žalovaného tím, že se na přejímatele B., spol s r. o., H. obracel jako na dlužníka, pak vede k jedinému logickému právnímu závěru při aplikaci ust. §531 odst.1 občanského zákoníku v návaznosti na ust. §35 odst. 1 občanského zákoníku, totiž že v důsledku platného převzetí dluhu nastoupil jako dlužník na jeho místo B., spol s r. o., H., na něhož přešla povinnost splnit dluh věřiteli, přičemž původní dlužník - žalovaný, přestal dlužníkem být. Právě k takovému správnému posouzení věci dospěl odvolací soud, který na zjištěný skutkový stav aplikoval správný odpovídající předpis, který si správně vyložil a aplikoval.
Protože Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu trpěl vadami uvedenými v ust. §241 odst. 3, písm. c) a d) o. s. ř., nezbylo mu než konstatovat, že odvolání není důvodné.
Nejvyšší soud proto na základě ust. §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. c) a d) a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. dubna 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
136
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová