ECLI:CZ:NS:2004:29.CDO.2700.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2700/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně F. s. r. o. proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 203/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2000, č. j. 5 Cmo 748/99 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. září 1999, č. j. 46 Cm 203/98-47, Krajský obchodní soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni (tehdy T. s. r. o..) částku 3.000.000,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení z této částky od 9. května 1997 do zaplacení. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou tím, že v důsledku zfalšovaného převodního příkazu ze 7. května 1997 z běžného účtu žalobkyně odepsala a na účet fyzické osoby M. S. připsala částku 3.285.000,- Kč, přičemž z této částky bylo na účet žalobkyně vráceno pouze 285.000,- Kč, když zbývající 3.000.000,- Kč vyzvedl ze svého účtu v hotovosti M. S. Podle soudu prvního stupně odpovědnost žalované zakládají jak obecná ustanovení občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o náhradě škody (§415 a §420) tak ustanovení §373 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Z hlediska odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku dovozoval, že žalovaná porušila právní povinnost předcházet škodám tím, že řádně, pečlivě a obezřetně nevykonala kontrolu shody podpisu majitele účtu na podpisovém vzoru s podpisem na příkazu k úhradě, a že žalobkyně prokázala vznik škody i její příčinnou souvislost s označeným porušením povinnosti. Žalovaná pak neprokázala, že si počínala tak, aby předešla vzniku škody na majetku žalobkyně. Porušila též zákon o bankách (zákon č. 21/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) v §37 tím, že nepožadovala prokázání totožnosti klienta. Z hlediska odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila – ve smyslu ustanovení §709 obch. zák. - povinnost ze smlouvy o běžném účtu, jakož i (v části první, článku 3, bodu 3) své obchodní podmínky. Razítko (natož razítko vypsané rukou) totiž nebylo součástí podpisového vzoru a již to mělo pracovníky žalované upozornit, že šlo o neobvyklou transakci. Žalovaná měla „vzhledem ke svým odborným znalostem profesionála“ podezřelý obchod pozastavit a kontrolou zjistit u majitele účtu (tedy u žalobkyně) zda takový příkaz udělila a podepsala. Žalobkyně též prokázala vznik škody a příčinnou souvislost mezi protiprávností a vznikem škody, přičemž je naplněn i předpoklad předvídatelnosti vzniku škody a neexistují okolnosti vylučující odpovědnost. Obsahují-li obchodní podmínky žalované (v části první, článku 6, bodu 2) větu, podle které „banka neručí za pravost podpisu a neodpovídá za škody, které vzniknou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory“, pak tím žalovaná rozšířila okruh okolností vylučujících odpovědnost, což je obcházením zákona, konkrétně ustanovení §386 odst. 1 obch. zák., jež je kogentní povahy. V rozporu s ustanovením §37 zákona o bankách je i ustanovení části první, článku 6, bodu 6 obchodních podmínek, z nějž plyne pouze právo banky kontrolovat totožnost majitele účtu, osoby zmocněné k disponování s účtem nebo osoby zmocněné k předání příkazu při všech úkonem realizovaných osobně, neboť banka má povinnost požadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100.000,- Kč. Obchodní podmínky žalované rovněž zakazují provádět soukromé platby prostřednictvím účtů právnických osob a fyzických osob - podnikatelů a účty fyzických osob sloužící pro platby charakteru osobní spotřeby a pro soukromé platby fyzických osob nelze použít k osobním a podnikatelským účelům. Žalovaná však částku 3.285.000,- Kč převedla z účtu podnikatele - právnické osoby na účet nepodnikatele - fyzické osoby. Námitku žalované, že ve smyslu části třetí, článku 4, bodu 1 obchodních podmínek neodpovídá za pravost, úplnost, platnost a věcnou správnost předložených dokumentů, ledaže by takovou zodpovědnost výslovně převzala, je nutno chápat v souvislosti s článkem 1, bodem 1 téže části obchodních podmínek; rozumí se tu dokumenty dokládající vznik obchodního závazku nebo právní nárok na provedení úhrady, nikoli příkaz k úhradě.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2000, č. j. 5 Cmo 748/99-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně - přisvědčil i závěru, že žalovaná porušila povinnost předcházet škodám ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., jakož i povinnost plynoucí z ustanovení §37 zákona o bankách. K tomu dodal, že vzhledem k výši přikázané platby měla žalovaná již při předání příkazu zjistit totožnost osoby, jež jí údajný příkaz žalobkyně doručila. Jelikož tato povinnost neplyne ze smlouvy ani z obchodních podmínek (zde se o takovém postupu hovoří jen jako o možném), jde právě jen o porušení obecné prevenční povinnosti. Jakkoli je nemožné říci, jak by se odehrál další skutkový děj, kdyby totožnost osoby, jež příkaz doručila, byla zkoumána, je přesto jisté - pokračoval odvolací soud - že takto falešný příkaz bez sebemenších překážek pronikl do podniku žalované, kde byl zpracován standardními metodami. Osobě, která se rozhodla připravit žalobkyni o peníze, tím bylo uskutečnění jejího záměru velmi usnadněno. Porušením prevenční povinnosti však nejsou jiné okolnosti případu, neboť ty se vztahují k porušení povinností ze samotné smlouvy o běžném účtu.
Základní povinností banky ze smlouvy o běžném účtu je především její povinnost řádně opatrovat klientovy peníze. Nikoliv nepodstatným motivem zakládání běžných účtů je i předpoklad klienta, že jeho peníze budou v bance ochráněny lépe, než kdyby byly uloženy jinde. Je nepochybné, že žalovaná této povinnosti nedostála, umožnila-li cizí osobě přístup k účtu žalobkyně, čímž smlouvu porušila. Je též nesporné, že v důsledku toho vznikla žalobkyni škoda v požadované výši, takže tyto předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák. jsou dány. Sporné je jen to, zda se žalovaná této odpovědnosti zprostila ve smyslu ustanovení §374 obch. zák., případně zda se vyvinila. Je nepochybné, uvedl odvolací soud, že důvody pro zproštění odpovědnosti dle ustanovení §374 obch. zák. mají povahu pouhé liberace a nikoli vyvinění. Ustanovení obchodního zákoníku upravující předpoklady odpovědnosti za škodu, mají (včetně §374 obch. zák.) dispozitivní povahu, takže nelze vyloučit, že si účastníci smluvního vztahu sjednají odpovědnost za zavinění. Ustanovení části prvé, článku 6, bodu 2 obchodních podmínek však neobsahuje výhradu, že za škody vzniklé realizací příkazů s padělanými podpisy bude banka odpovídat, jen zaviní-li je. Z dikce „shodně s podpisovými vzory“ takový závěr dovodit nelze. Nejde-li o ujednání o odpovědnosti založené na subjektivním principu, pak i zde je nutno při úvaze o liberaci postupovat podle §374 obch. zák.
Falešný příkaz k úhradě s padělaným podpisem žalobkyně je nepochybně překážkou bránící žalované ve splnění jejích povinností ze smlouvy o běžném účtu. Co do možnosti překonání této překážky není pochybností o tom, že podpis na příkazu a vzorový podpis Ing. P. se v detailech liší, že však nejde o rozdíly, které by se vymykaly tomu, jak se podle běžné zkušenosti od sebe liší i pravé podpisy téže osoby. Lze tedy souhlasit s tím, že rozdíly v podpisech nemusely být pro žalovanou signálem o vadnosti podpisu. Požadavek žalobkyně, aby žalovaná postupovala metodami písmoznalců, má odvolací soud za nesmyslný již proto, že by takové zkoumání bylo mimořádně nákladné, což by nutně vyvolalo zvýšení poplatků za operace a obrátilo by se proti klientům banky. Postup žalované však byl problematický v tom, že se při revizi příkazu zaměřila jen na podpis osoby údajně zastupující žalobkyni a nevzala v úvahu celý podpis. Konkrétně měla vzít v úvahu, i údaj o klientu dopsaný rukou. U právnické osoby je součástí jejího podpisu i označení právnické osoby. Lze - jak bylo dohodnuto v tomto případě - sjednat, že doklady vůči bance budou podepsány bez označení klienta; pak se ovšem všechny příkazy, kde je údaj navíc (vedle podpisu i označení klienta) od smluveného způsobu podepisování odlišují. Odvolací soud připustil, že použije-li se - byť mimo smluvní ujednání - na příkazu standardní razítko klienta, nejde sice o zcela shodný podpis, z praktického hlediska tím však tento způsob podpisu ještě není nijak nápadný. Je-li však (jako zde) takový údaj připsán rukou, běžné podpisové praxi se to zcela vymyká. Takový příkaz je nápadně odlišný a měl být žalované signálem pro bližší zkoumání korektnosti bankovní operace, včetně případného následného ověření u klienta. Nelze tedy - uzavřel odvolací soud - konstatovat, že překážka v podobě falešného příkazu by pro žalovanou byla zcela nepřekonatelná.
Ačkoliv to se zřetelem k výše uvedenému již pokládal za nadbytečné, vyjádřil se odvolací soud i k otázce předvídatelnosti vzniku škody, uváděje, že nebezpečí útoků třetích osob na peníze klientů banky je notoricky známo, a že jejich riziko je danému druhu podnikání vlastní. O předvídatelnou překážku pak jde i tehdy, vznikne-li přesto, že banka učinila všechna rozumná myslitelná opatření k tomu, aby jí předešla. K poukazu žalované na povinnosti žalobkyně při ochraně přístupu k účtu odvolací soud dodal, že ani číslo účtu obchodní společnosti ani podpis jejích funkcionářů nelze utajit, neboť bez sdělení těchto údajů nelze v obchodních vztazích účinně působit. Není též pochybností v tom, že existují i doplňujících ochranné prostředky, o čemž se zmiňují i obchodní podmínky žalované. Podle smlouvy však žalobkyně nebyla povinna tyto prostředky používat, přičemž je věcí žalované, aby tyto ochranné prvky učinila součástí svých obchodů. Nelze proto uzavřít, že by se žalobkyně na vzniku škody sama podílela ve smyslu ustanovení §373 a násl. obch. zák.
Výrokem rozsudku pak odvolací soud připustil ve věci dovolání „k otázce mezí odpovědnosti banky za škody vzniklé paděláním podpisu klienta“.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že porušila obecnou prevenční povinnost předcházet škodám, zakotvenou v ustanovení §415 obč. zák., jakož i povinnost plynoucí z §37 zákona o bankách. Z dikce posledně označeného ustanovení nelze podle dovolatelky jednoznačně dovodit, co se rozumí „každým obchodem“ a „prokázáním totožnosti klienta“. Kdyby zákonodárce měl na mysli skutečně jakýkoli obchod, bankovní službu či transakci, pak by to - dovozeno do důsledku - znamenalo, že při bezhotovostním platebním styku nad 100.000,- Kč (tedy při bankovních operacích představujících největší část bankovních operací všech bankovních domů v České republice) by klient byl povinen dostavit se do banky osobně a prokázat svou totožnost, případně určit osoby „k předávání bezhotovostních plateb či převodů“, povinné rovněž prokázat svou totožnost. Při takovém výkladu by způsob přijímání plateb byl krokem zpět do historie bankovnictví, což zajisté nebylo úmyslem zákonodárce. Takový výklad by rovněž znemožnil poskytování bankovních služeb prostřednictvím elektronické výměny dat, při kterém se totožnost klienta způsobem, jejž ze zákona o bankách dovozuje odvolací soud, též neprokazuje. Potud dovolatelka poukazuje i na to, že odvolací soud sám připustil, že je nemožné říci, jak by se odehrával další skutkový děj, kdyby totožnost osoby, která příkaz doručila, byla zkoumána. Zkoumání totožnosti klienta by vyvolalo určité překážky pouze ve vztahu k osobě doručitele, rozhodně by však nemělo vliv na samotný platební příkaz, k jehož zfalšování je vždy zapotřebí poměrně značných znalostí o klientu samém. Jiné okolnosti případu - jak uvádí odvolací soud - nelze porušení prevenční povinnosti podřadit. V této souvislosti - pokračuje dovolatelka – je nutno vyjít i z toho, že smlouvu o běžném účtu a způsob podepisování podle podpisového vzoru sjednala dovolatelka se žalobkyní v roce 1995, kdy útok třetích osob na peníze klientů v bance byl sice obecně znám (jak uvádí odvolací soud), ale způsoby a možnosti těchto útoků se mění podle vývoje obchodních vztahů, informační technologie a reálných technických možností daných subjektů.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla dohodnuta odpovědnost na principu subjektivní odpovědnosti, majíc za to, že tento princip byl sjednán v ustanovení části první, článku 6, bodu 2 obchodních podmínek, kde se v první větě praví, že „banka je povinna při provádění bankovních služeb kontrolovat autorizaci příkazů (podpisy podle podpisových vzorů, jiné ověřovací klíče)“. Ve třetí větě tohoto ustanovení se říká, že „s výjimkou bodu 7 článku 5 a bodu 5 článku 6 je banka oprávněna provádět z účtů pouze bankovní služby na základě příkazu podepsaného majitelem účtu, osobou zmocněnou k disponování s prostředky na účtu nebo příjemcem povoleného inkasa a nebo opatřeného smluveným klíčem“. V tomto ustanovení je jasně zakotvena povinnost banky provést příkaz po autorizaci osobou oprávněnou. Druhá věta ustanovení, podle které „banka neručí za pravost podpisu a neodpovídá za škody, které vzniknou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory“, tuto povinnost banky modifikuje pro případy, kdy banka provede příkaz po autorizaci osobou oprávněnou (podle provedené autorizace je bankou proveden perfektní příkaz a poté se zjistí, že jde o napodobený nebo padělaný podpis, který však u banky nemohl vzbudit pochybnosti a nebyl signálem pro vadnost podpisu. Odtud je podle přesvědčení dovolatelky zřejmé (v kontextu celého ustanovení), že banka neodpovídá za škodu v případech, kdy při autorizaci příkazu je shoda napodobeného nebo padělaného podpisu k nerozeznání od podpisu podle pravého podpisového vzoru. Opakem pak lze dovodit, že banka je odpovědná při zřejmé neshodě podpisů, takže nelze ani říci, že by banka předem vyloučila - v rozporu s ustanovením §386 obch. zák. - svou odpovědnost pro případ zavinění.
Vychází-li odvolací soud dále z toho, že se dovolatelka měla zaměřit na celý podpis a nebylo-li možné konstatovat, že překážka v podobě falešného příkazu by pro dovolatelku byla zcela nepřekonatelnou, je otázkou, co je u sjednaného způsobu podepisování údajem navíc (tedy, který údaj způsob podepisování vlastně odlišuje a který nikoli (tak, aby tento způsob nebylo možné napadnout jako zcela neshodný podpis). Obecně platí, že způsob podepisování je u většiny právnických osob (dle výpisu z obchodního rejstříku) určen tak, že k vytištěnému nebo napsanému jménu společnosti je připojen podpis. Na roveň je tedy postaveno obchodní jméno vypsané rukou nebo strojem a razítko. Není proto důvodu, aby tomu tak nebylo i při sjednání možnosti podepisování pro účely podpisového vzoru. Podle výkladu odvolacího soudu se však vyznačení obchodního jména vymyká běžné podpisové praxi, zatímco použití standardního razítka sice podpis nečiní shodným, z praktického hlediska však tento způsob není nápadný. S tímto závěrem dovolatelka též nesouhlasí, neboť způsob podepisování za právnickou osobu by měl být natolik jasný (zvláště pak pro účely podpisového vzoru) aby neumožňoval různý výklad.
Dovolatelka rovněž popírá názor odvolacího soudu, podle kterého i když banka učiní všechna rozumně myslitelná opatření, k tomu, aby předešla vniku škody tímto způsobem, půjde stále o škodu předvídatelnou. Takový závěr by dovolatelku dopředu zbavil možnosti učinit - ve shodě s ustanovením §415 obč. zák. opatření škodě předcházející a založil by její odpovědnost za škodu vždy. Jelikož má dovolatelka za to, že se z odpovědnosti za vzniklou škodu řádně vyvinila, požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření má napadený rozsudek za věcně správný, popírajíc, že by podpis na příkazu odpovídal podpisovému vzoru (neboť k podpisu Ing. P. neměly být připojeny jakékoli dodatky). Skutečnost, že vedle podpisu bylo vypsáno i obchodní jméno vlastníka účtu, měla tedy bance zabránit v provedení příkazu. Dále pokládá za nesprávný i výklad ustanovení §37 zákona o bankách, podaný dovolatelkou. Proto požaduje dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Jak se podává z údajů obsažených v obchodním rejstříku, původní žalobkyně T. s. r. o., byla v průběhu dovolacího vymazána (ke dni 30. listopadu 2000) z obchodního rejstříku pro zrušení bez likvidace rozdělením na obchodní společnost T. s. r. o., a na obchodní společnost F. s. r. o. Nástupnické obchodní společnosti pak svými podáními Nejvyššímu soudu shodně sdělily, že práva a povinnosti uplatňovaná v tomto řízení přešla z původní žalobkyně na obchodní společnost F. s. r. o. S touto společností tedy Nejvyšší soud v dovolacím řízení dále jednal jako se žalobkyní.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a to - ve shodě s výrokem, jímž bylo připuštěno - pro všechny dovoláním uplatněné právní otázky.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době, kdy mělo dojít ke vzniku škody (květen 1997) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb., dále výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., a č. 142/1996 Sb., a výklad zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 292/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 83/1995 Sb., č. 84/1995 Sb., a č. 61/1996 Sb.
Podle ustanovení §415 obč. zák., každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Vztah původní žalobkyně a dovolatelky byl založen smlouvou o běžném účtu, jejíž legislativní rámec je vymezen ustanoveními §708 až §715 obch. zák., a která má ve smyslu §261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. povahu tzv. absolutního obchodu.
Podle ustanovení §373 obch. zák. pak platí, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Za okolnost vylučující odpovědnost se v intencích §374 odst. 1 obch. zák. považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Ustanovení §37 odst. 1 zákona o bankách pak určuje, že banky poskytují klientům služby na smluvním základě. Banka je povinna požadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100.000,- Kč a při pronájmu bezpečnostních schránek. Poskytnutí služeb se zachováním anonymity klienta může banka odmítnout.
První otázkou, jejíž zodpovězení je významné pro posouzení správnosti napadeného rozsudku, je otázka, zda na základě skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (jenž dovoláním nebyl a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být zpochybněn) lze dovodit porušení povinnosti dovolatelkou. Jak objektivní odpovědnost za škodu tak subjektivní odpovědnost za škodu (odpovědnost na principu zavinění) totiž mají společné tři základní předpoklady; protiprávní úkon, vznik škody a příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody.
Zatímco dovolatelka jakékoli protiprávní jednání odmítá, odvolací soud založil své rozhodnutí též na závěru, že dovolatelka porušila prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák., tím, že při výši přikázané platby porušila povinnost zakotvenou v §37 odst. 1 zákona o bankách.
Také Nejvyšší soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že úprava obsažená v posledně citovaném ustanovení (v jeho větě druhé) je použitelná i v této věci. Zmíněné ustanovení pojednává o „každém obchodu jehož hodnota převyšuje 100 000 Kč“, přičemž i v právní teorii se mezi „bankovní obchody“ běžně řadí obchodní činnosti, které typicky provádí banka a pro smlouvy, které se k tomu uzavírají, včetně smluv o běžném účtu (k tomu srov. např. Dědič, J. - Švarc, Z. a kol.: Učebnice práva pro ekonomy, PROSPEKTRUM Praha, Praha 1994, vydání první, str. 483, oddíl 1, §1 nebo Štenglová, I. - Plíva, S, Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 943). Aniž by se musel zabývat argumentem týkajícím se bankovních služeb poskytovaných prostřednictvím elektronické výměny dat (o takový obchod zde nešlo), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že povinnost banky prověřovat totožnost klienta, se vztahuje i na situaci, kdy je prostřednictvím bankovní přepážky podán písemný (platební) příkaz, v jehož důsledku má být z běžného účtu bankovního klienta převedena na jiný účet (lhostejno, kdo je jeho majitelem a u jaké banky je zřízen) částka převyšující 100.000,- Kč. Citované ustanovení též nečiní (co do pojmu „klient“) rozdílu mezi právnickými a fyzickými osobami. „Klientem“ kterého je banka povinna žádat (pro bankovní obchody překračující zákonem stanovený limit) o prokázání totožnosti, je tedy i majitel běžného účtu, jímž je právnická osoba. Indentifikací právnické osoby při bankovním obchodu převyšujícím 100.000,- Kč se pak rozumí identifikace fyzických osob, které jsou podle smlouvy o běžném účtu oprávněny s účtem disponovat. Není-li fyzická osoba, která předkládá vyplněný a oprávněnou osobou podepsaný písemný příkaz právnické osoby k převodu částky převyšující 100.000,- Kč osobou oprávněnou s peněžními prostředky na účtu disponovat (a ani to netvrdí), musí též prokázat právo příkaz předat. Banka je pak povinna po takové fyzické osobě prokázání uvedené skutečnosti žádat. To se ovšem v posuzované věci nestalo.
Úvaha odvolacího soudu je ovšem nepřesná v závěru, že porušení povinnosti plynoucí bance z ustanovení §37 odst. 1 věty druhé zákona o bankách se v právní rovině projeví pouze jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák.
Podle ustanovení §709 odst. 1 obch. zák. (jež odchylkami plynoucími ze smlouvy o běžném účtu a z obchodních podmínek v zásadě není dotčeno), je banka povinna přijímat na běžný účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě, vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka povinna platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu.
Povinnost banky postupovat při bankovních obchodech převyšujících 100.000,- Kč způsobem předjímaným v §37 odst. 1 zákona o bankách, je součástí povinností, jež pro ni plynou z ustanovení §708 a násl. obch. zák., zejména pak z ustanovení §709 odst. 1 obch. zák., takže porušení této povinnosti je porušením povinnosti z obchodního závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák.
Jak již bylo zdůrazněno výše, protiprávnost je společným předpokladem objektivní odpovědnosti za škodu i subjektivní odpovědnosti za škodu a spočívá v porušení právní povinnosti (ať již zákonné nebo smluvní). Také skutečnost, že banka disponovala s prostředky na běžném účtu na základě příkazu vystaveného jinou osobou, než tou, která k tomu byla - v souladu s podpisovým vzorem - zmocněna majitelem účtu, pak (jak uzavřel již odvolací soud) je v obecné rovině porušením povinností banky ze smlouvy o běžném účtu (srov. opět §709 odst. 1 obch. zák.).
Dovolání - jehož prostřednictvím dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, jenž pro ni (v části, jež se pojí s výkladem §415 obč. zák.) vyzněl příznivěji, než podle práva měl - tedy potud důvodné není.
Dále lze uvést, že tvoří-li podpisový vzor, který příslušnou fyzickou osobu opravňuje disponovat s prostředky na běžném účtu, jehož majitelkou je právnická osoba. pouze podpis této fyzické osoby (bez jakýchkoli razítek či rukou nebo strojem psaných dodatků), je každý takový údaj na písemném platebním příkazu připojený údajem nadbytečným a - objektivně vzato - odchylujícím se od sjednaného podpisového vzoru. Z uvedeného hlediska není významná „běžná podpisová praxe“ ani to, jak má příslušná majitelka účtu zapsán způsob podepisování za právnickou osobu v obchodním rejstříku, nýbrž právě jen to, co bylo mezi bankou a majitelem účtu sjednáno jako závazný podpisový vzor. Z tohoto hlediska nelze operovat pojmy jako „standardní razítko klienta“, neboť banka nemá (mimo podpisový vzor) žádnou povinnost zkoumat, co se v pojetí klienta rozumí standardním či nestandardním označením. Písemný příkaz k úhradě, k němuž jsou mimo údajů, jež obsahuje podpisový vzor (zde mimo zdařile zfalšovaného podpisu Ing. P.) připojeny i další údaje, není banka povinna provést; podezření, že jde o podvodnou transakci, však nemůže vyvolat pouhý fakt, že označení majitele účtu bylo na písemném platebním příkazu připojeno rukou. K takovému závěru by bylo možné dospět jen tehdy, pokud by banka (zde prostřednictvím pracovníka u přepážky) na základě předchozích obchodních styků s majitelem účtu skutečně věděla, že takový údaj se způsobem technického zpracování nebo svým obsahem vymyká tomu, jak majitel účtu obdobné bankovní obchody běžně uskutečňoval v minulosti. Taková skutečnost však v řízení prokázána nebyla a úvahy odvolacího soudu proto v uvedeném směru neobstojí.
Ve světle výše formulovaných závěrů je pro výsledek dovolacího řízení podstatné též zodpovězení otázky, zda a si smluvní strany mohou dohodnout, že za porušení závazku z obchodního závazkového vztahu budou odpovídat na principu zavinění (že dohodou vyloučí objektivní odpovědnost škůdce za takto vzniklou škodu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák.) a pokud ano, zda se tak stalo v souzené věci.
Jak odvolací soud, tak dovolatelka vyházejí z toho, že ustanovení §373 a §374 obch. zák. mají dispozitivní povahu, takže není vyloučeno, aby se strany od nich smluvně odchýlily, liší se však v názoru, zda taková odchylka byla v daném případě (prostřednictvím obchodních podmínek) vskutku sjednána.
Úvaze, že označená ustanovení obchodního zákoníku mají dispozitivní povahu, nasvědčuje skutečnost, že se o nich nezmiňuje ustanovení §263 obch. zák. (jež vyjmenovává ustanovení obchodního zákoníku, od nichž se strany nemohou odchýlit). Tento argument však nemůže zůstat jediným, jelikož soudní praxe již dříve zahrnula mezi kogentní ustanovení obchodního zákoníku i některá z těch, jež ve zmíněném ustanovení obsažena nebyla. Nicméně, jednou ze stěžejních zásad, na nichž spočívá obchodní zákoník, je i zásada smluvní volnosti; ani ve spojení s dalšími zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník (zásada rovného postavení stran, zásada poctivého obchodního styku), neshledává Nejvyšší soud argumenty na podporu závěru, že dohoda stran obchodního závazkového vztahu, podle které odpovědnost za porušení smluvního závazku bude posuzována na subjektivním principu (na principu zavinění), je vždy vyloučena. Závěr, podle kterého se strany mohou smluvně odchýlit od ustanovení §373 obch. zák. má tedy i Nejvyšší soud v obecné rovině za správný.
Zbývá prověřit správnost úvah odvolacího soudu při výkladu části první, článku 6, bodu 2 obchodních podmínek dovolatelky.
Z ustanovení §273 obch. zák. se podává, že část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené (odstavec 1). Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1 (odstavec 2).
Podle zjištění soudů nižších stupňů část první, článku 6, bodu 2 obchodních podmínek dovolatelky (jejichž závaznost pro smluvní strany - v intencích §273 obch. zák. - v řízení nebyla nikým zpochybněna) obsahovala text, podle kterého:
„Banka je povinna při provádění bankovních služeb kontrolovat autorizaci příkazů (podpisy podle podpisových vzorů, jiné ověřovací klíče). Banka neručí za pravost podpisu a neodpovídá za škody, které vzniknou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory. S výjimkou bodu 7 článku 5 a bodu 5 článku 6 je banka oprávněna provádět z účtů pouze bankovní služby na základě příkazu podepsaného majitelem účtu, osobou zmocněnou k disponování s prostředky na účtu nebo příjemcem povoleného inkasa a nebo opatřeného smluveným klíčem.“
Text části první, článku 6, bodu 2 obchodních podmínek dovolatelky se žádným způsobem nevyjadřuje k otázce zaviněného jednání banky, tedy k psychickému vztahu banky (coby potenciálního škůdce) k protiprávnímu jednání a ke škodě (neříká se zde ničeho o tom, že banka odpovídá za škody, které vzniknou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory, jen jestliže je zaviní, nýbrž je zde popsáno, za jakých podmínek banka neodpovídá za škodu vzniklou majiteli účtu vůbec).
Jinak řečeno, označené ustanovení obchodních podmínek popisuje jednání, které nemá být v poměrech banky považováno za protiprávní, byť v jeho důsledku vznikla majiteli účtu škoda. Věta, podle níž (banka) neodpovídá za škody, které vzniknou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory, totiž obecně vzato dopadá i na případy, kdy zaměstnanec banky uskuteční bankovní operaci na základě písemného platebního příkazu podepsaného v souladu s podpisovým vzorem, ačkoliv mu bude známo, že podpis je napodobený nebo zfalšovaný (takže zavinění banky na škodě vzniklé v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory bude dáno). Rozbor uvedeného ustanovení, jímž dovolatelka argumentuje na podporu závěru, že šlo o smluvní odchylku od ustanovení §373 obch. zák., vyznívá z uvedeného pohledu málo přesvědčivě a zkoumaný text pro něj není oporou. Nadto nelze odhlédnout ani od pravidel, jimiž se řídí výklad projevu vůle v obchodních závazkových vztazích (srov. §266 obch. zák.) a jejichž interpretací rovněž nelze dospět k jinému závěru než tomu, že tato část obchodních podmínek význam přisuzovaný jí dovolatelkou nemá.
Ve skutečnosti takto banka předem vylučuje svou odpovědnost za určitý typ protiprávního jednání (bez zřetele k tomu, zda je zavinila). To je ovšem ve zjevném rozporu s ustanovením §386 odst. 1 obch. zák., jež je ustanovením kogentním (srov. §263 obch. zák.), a které určuje, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Zkoumaná klauzule, která se coby součást obchodních podmínek stala obsahem smluvního ujednání původní žalobkyně a dovolatelky, je tedy pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) absolutně neplatná a jejím prostřednictvím se dovolatelka odpovědnosti za vzniklou škodu zbavit nemůže. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž i v tomto rozsahu správné.
Zbývá vyslovit se k úvahám odvolacího soudu o předvídatelnosti vzniklé škody ve smyslu §374 obch. zák..
Z textu §374 odst. 1 obch. zák. plyne, že k tomu, aby šlo o okolnost vylučující odpovědnost za škodu, musí být všechny zde formulované předpoklady splněny kumulativně. Jinak řečeno, ačkoli půjde o:
a/ překážku, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, a ačkoli
b/ nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala,
přesto se povinná osoba nezprostí odpovědnosti,
c/ lze-li existenci této překážky rozumně předpokládat v době vzniku závazku.
Nejvyšší soud již v důvodech rozsudku ze dne 2. února 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2000, pod číslem 102, vysvětlil, že za nepředvídatelnou škodou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla povinná strana předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu a právem se tedy domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže.
Rozumným předpokladem, se kterým by měla počítat každá opatrná banka již při uzavření smlouvy o běžném účtu, je, že peněžní prostředky, jež jí majitelem běžného účtu jsou (nebo budou) na základě této smlouvy svěřeny, mohou být předmětem cíleného bankovního podvodu, spočívajícího nejčastěji právě ve falzifikaci nebo napodobení podpisového vzoru osoby oprávněné s účtem disponovat. Jelikož k takovým podvodům docházelo v bankovní praxi i v minulosti, platí rovněž závěr odvolacího soudu, že škoda způsobená majiteli účtu v důsledku napodobení nebo zfalšování podpisu osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu, je škodou předvídatelnou.
Závěry, jež obstály i v rovině dovolacího přezkumu, lze shrnout, tak, že:
1/ Porušení právní povinnosti dovolatelky spočívá v tom, že disponovala s prostředky na běžném účtu na základě příkazu vystaveného někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, přičemž při realizaci bankovního obchodu porušila povinnost zakotvenou v §37 odst. 1 zákona o bankách.
2/ Právě v důsledku jednání zmíněného v bodě 1) došlo ke vzniku škody v rozsahu přisouzené částky.
3/ Mezi popsaným porušením právní povinnosti a vznikem žalované škody je příčinná souvislost.
4/ Strany si nesjednaly odpovědnost na principu zavinění a nejsou zde okolnosti vylučující odpovědnost, jelikož šlo o škodu předvídatelnou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelka s dovoláním neuspěla a u procesně úspěšné žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu