ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2735.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2735/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: A. a r. a., proti žalovanému: N., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení Kč 60.508,- s přísl., k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 1999, č.j. 1 Cmo 99/97-34, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 1999, č.j. 1 Cmo 99/97-34 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení ve věci.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. února 1999, č.j. 1 Cmo 99/97-34 změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 11 Cm 162/96-21 ze dne 13. září 1996 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 57 651,- Kč; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce uplatňoval právo na zaplacení 60 508,- Kč s příslušenstvím. Existenci nároku na zaplacení shora uvedené částky opíral žalovaný zejména o bod 5.1 smlouvy o dílo ze dne 1.2.1993, kde bylo dohodnuto, že v případě nedodržení dohodnutých termínů plateb může být zhotovitelem uplatněno v případě poslední splátky penále ve výši 1% částky za každý den prodlení.
Odvolací soud dále konstatoval, že zaměstnanec, jenž dílo převzal, byl k tomu podle ustanovení §15 obch. zák. oprávněn, neboť jednání dotčené osoby spadalo do mezí tohoto ustanovení. Dotčený zaměstnanec byl pověřen technickým dozorem investora a je zcela obvyklé, aby tato osoba dílo také přejímala. Navíc je v §16 obch. zák. dále stanoveno, že podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající k tomu není oprávněn.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou sankce, kterou si strany pro případ prodlení s placením sjednali a dospěl k závěru, že ze skutečnosti, že strany použily v ujednání výraz „penále\" nelze dovozovat neplatnost či neúčinnost příslušného ujednání. Strany mohou v rámci smluvní svobody pro zajištění závazku použít kromě institutů výslovně vyjmenovaných v §544 - 588 obč. zák. či v ustanoveních §297 - §323 obch. zák. i jiné, zákonem neupravené formy zajištění. Soud proto, na rozdíl od soudu první stupně, dospěl k závěru, že citované ujednání smlouvy o dílo není v rozporu s žádnou kogentní právní normou, je platné a má účinky zamýšlené stranami a žalovanou částku žalobci přiznal.
Odvolací soud proto podle §220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci Kč 57 651,- Kč s příslušenstvím.
Dovoláním ze dne 26.7.1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Ve svém dovolání žalovaný zejména uvedl, že se zavázal uhradit cenu díla ve třech platbách, poslední z nich ve výši 228.000,- Kč měla být zaplacena po předání díla. K zaplacení této částky ve lhůtě nedošlo, neboť se obě strany dohodly, že k tomu dojde až po odstranění vad díla.
Navíc podle žalovaného nebylo dílo ani řádně předáno, neboť dílo dne 9.4.1993 od žalobce přebíral zaměstnanec žalovaného, který k takovému úkonu nebyl jako řadový pracovník oprávněn. Dovolatel navrhuje, aby při nařízeném jednání byla tato osoba předvolána jako svědek.
V dovolání žalovaný dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta je vzhledem k hodnotě a významu zajišťované skutečnosti nepřiměřeně vysoká„. Odvolací soud měl smluvní pokutu přiměřeně snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která byla jako účastník řízení řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř.), jenž dovolání sepsal.
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud jde o bod I. výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda je dovolání důvodné.
Žalovaný ve svém podání sice neodkazuje výslovně na příslušná ustanovení občanského soudního řádu označující způsobilé dovolací důvody, jelikož však v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky oprávnění svého zaměstnance k převzetí díla a eventuálně posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty, je zřejmé, že dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení uvedených otázek [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, zejména vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 1.2.1993 uzavřena smlouva o dílo. V článku 4.7. této smlouvy byl sjednán platební harmonogram, podle kterého měla být poslední částka ve výši 228.000,- Kč s DPH zaplacena po předání díla. Současně bylo v článku 5.1. smlouvy pro případ prodlení s platbou poslední splátky sjednáno „penále ve výši 1 % ceny příslušné částky za každý den prodlení\". O převzetí díla byl dne 9.4.1993 pořízen zápis, který za objednatele podepsal zaměstnanec objednatele p. Č. s dodatkem „za TDI\".
Dovolací soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda bylo dílo řádně předáno.
Dovolatelovu návrhu na nařízení dovolacího jednání k doplnění dokazování výslechem zaměstnance p. Č., který dílo přebíral, nemohlo být vyhověno, a to s ohledem na ustanovení §243a odst. 2 věta prvá o. s. ř., dle něhož dovolací soud dokazování provádí jen k prokázání důvodů dovolání, nikoliv ke zjištění skutkového stavu věci. Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvého stupně nebo před soudem odvolacím. Nedostatky ve zjištění skutkového stavu soudy v předchozím řízení mohou však být dovolacími důvody uvedenými v §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř.
Jak vyplývá ze skutkového zjištění soudů a ze spisového materiálu, smlouva o dílo se týkala dodávky a montáže vybavení vnitřních prostor provozovny objednatele a k předání díla došlo na stejném místě. Podle §16 obch. zák. zavazuje podnikatele i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající k tomu není oprávněn. Navíc byl v posuzovaném případě p. Č. jako zaměstnanec objednatele pověřen technickým dozorem při provádění díla. Podle §15 obch. zák. ten, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. V daném případě je obvyklé, aby pracovník, který byl pověřen technickým dozorem při provádění díla, zhotovené dílo také přebíral.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že odvolací soud posoudil ve svém rozsudku uvedenou právní otázku správně, když dospěl k závěru, že dílo bylo předáno 9.4.1993.
Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že v zápise o předání díla z 9.4.1993 byly uvedeny vady díla a že jednatel dovolatele se se žalobcem dohodl o úplném zaplacení ceny za provedení díla až po odstranění vytčených vad díla, je nutné konstatovat, že takováto dohoda nebyla doložena, popř. prokázána a ani dovolatelem v předchozím řízení tvrzena.
Ze zjištění soudů předchozím řízení dále vyplývá, že zaplacení částky 228.000,- Kč a DPH bylo podle bodu 4.7. smlouvy o dílo z 1.2.1990 vázáno na předání díla, což se stalo, jak bylo uvedeno výše, dne 9.4.1993 a poté se uvedená částka stala splatnou; majetkové sankce jsou požadovány za prodlení počínající dnem 23.4.1993.
Dovolatel dále napadá závěry soudu druhého stupně ohledně výše smluvní pokuty, kterou měl soud dle jeho názoru přiměřeně snížit (moderovat). Žalovaný se domnívá, že smluvní pokuta je vzhledem k hodnotě a významu zajišťované skutečnosti nepřiměřeně vysoká.
Žalovaný ve svém dovolání vychází z toho, že odvolací soud posoudil ujednání v bodě 5.1 smlouvy o dílo jako dohodu o smluvní pokutě (stejně tak hodnotí žalovaný i rozhodnutí Krajského soudu, který však nedospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta). Ze zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že s přihlédnutím k zásadě smluvní volnosti, dospěl k závěru, že pro zajištění závazku mohou strany zvolit i jiné než zákonem upravené instituty. Pojem „penále„ tak interpretoval jako platné ujednání, které není v rozporu s žádnou kogentní právní normou, a příslušnou částku žalobci přiznal.
Ačkoliv tento závěr ve svém dovolání žalovaný přímo nezpochybňuje, lze z jeho podání dovodit, že odvolací soud měl posoudit ujednání o „penále„ jako dohodu o smluvní pokutě a současně měl příslušnou částku moderovat ve smyslu §301 obch. zák.
Jak vyplývá ze skutkového zjištění soudů a ze spisového materiálu, obsahovala smlouva o dílo ze dne 1.2.1993 ujednání o „penále„v případě prodlení s placením poslední splátky. Pojem penále je použit v této smlouvě ještě jednou v čl. 5.3., podle kterého může být v případě „nedodržení časového plnění práce uplatněno objednatelem penále ve výši 1 % ceny za každý den prodlení\".
V obchodním zákoníku není pojem „penále\" upraven. Pochybnosti by vzhledem k tomuto použitému pojmu mohly vzniknout v případě prodlení s placením peněžitého závazku, kdy vzniká otázka, zda tento smluvní pojem podléhá režimu smluvní pokuty nebo zda se jedná o úrok z prodlení.
V posuzovaném případě byla v žalobě majetková sankce ve smlouvě o dílo z 1.2.1993 v bodě 5.1 jako penále, uvedena jako úrok z prodlení, taktéž např. v upomínce žalobce z 13. 9. 1993 byla sjednaná majetková sankce označena jako „úrok z prodlení (smluvní penále)\". V odvolání z 31.10.1996 předmětnou majetkovou sankci žalobce pokládal za sankci, na níž lze aplikovat ustanovení o smluvní pokutě. Žalovaný se při jednání před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, popř. ve svém podání soudu k této otázce výslovně nevyjádřil; z dovolání lze usuzovat, že toto ujednání pokládal za ujednání o smluvní pokutě.
Za uvedené situace, kdy mezi účastníky nebylo jasné, zda pojmem „penále\" použitým v ujednání byla sjednána smluvní pokuta či úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zákoníku, bylo namístě posoudit předmětné ujednání podle ust. §35 odst. 2 obč. zákoníku a §266 odst. 1 a 3 obch. zákoníku.
Podle §35 odst. 2 obč. zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením.
Pro obchodní vztahy, se dále aplikuje ust. §266 odst. 1 až 3 obch. zákoníku, podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám; pokud nelze projev vůle takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení, které byl projev vůle určen, přičemž je nutné při výkladu vůle vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, popř. k zavedené praxi mezi stranami a následnému chování stran. Výrazy použité v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí předmětné ujednání smlouvy o dílo (bod 5.1) neposoudil s ohledem na uvedená vykládací pravidla, přičemž toto posouzení má zásadní význam pro rozhodnutí věci, popř. i pro možnost použití moderačního oprávnění soudu.
Dovolací soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť odvolací soud nedostatečně právně posoudil ujednání o „penále\" při prodlení s plněním peněžitého závazku.
Nejvyšší soud proto podle §15 a 16, §266 odst. 1 a 3 §300 - §302 obch. zákoníku, §35 odst. 2, §544 odst. 2 obč. zákoníku, §238 odst. 1, §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnuto o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová