ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2806.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2806/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce OGLATE ENTERPRISES LIMITED , se sídlem Nestonos 5, P. C.: 6035, Larnaca, Kypr, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, PSČ 150 00, proti žalovaným 1/ JUDr. J. B ., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o., identifikační číslo 61064963, zastoupenému JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 4 - Bráníku, Jasná II. 5, PSČ 147 00 a 2/ U. D., s. r. o. , se sídlem v Praze 4, náměstí Bratří Synků 3, PSČ 140 00, identifikační číslo 61064963, o zaplacení částky 1.267.397,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 3/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2007, č. j. 6 Cmo 325/2006-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně prvního žalovaného JUDr. Moniky Novotné.
III. Žalobce a druhá žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (OGLATE ENTERPRISES LIMITED) se žalobou podanou 19. ledna 2006 domáhal vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o. a 2/ úpadkyni) zaplacení částky 1.267.397,12 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 21. června 2006 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení.
Rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 1 Cm 3/2006-377, Městský soud v Praze žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud - odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ a §14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována především proto, že od prohlášení konkursu na její majetek náleží právo nakládat s majetkem (konkursní) podstaty správci konkursní podstaty.
Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak uzavřel, že z jeho strany nebylo prokázáno žádné porušení právní povinnosti.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci též uzavřel, že společnost Bohemia Venture, a. s. (dále též jen „společnost B“), která jako kupující dne 21. června 2004 uzavřela s prvním žalovaným, jako prodávajícím, ve smyslu §27a ZKV kupní smlouvu o prodeji věcí práv a jiných majetkových hodnost, které slouží k provozování podniku úpadkyně (dále též jen „kupní smlouva“), nebyla při uzavření kupní smlouvy v dobré víře (v intencích §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), že věci ve vlastnictví třetích osob, uskladněné v závodu úpadkyně, patří úpadkyni.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována.
Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak rovněž dovodil, že nelze učinit závěr o dobré víře společnosti B ve smyslu §446 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel zejména v tom, že řeší právní otázku, jež bývá soudy řešena rozdílně a že ji řeší v rozporu s hmotným právem. Konkrétně dovolatel tvrdí, že soudy rozhodují rozdílně a protichůdně otázku dobré víry při nabývání vlastnického práva od nevlastníka dle ustanovení §446 obch. zák.
První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, uváděje zejména, že napadené rozhodnutí řeší výklad §446 obch. zák. souladně s judikaturou (konkrétně odkazuje na usnesení Ústavního soudu dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, ročníku 2001, části II., pod pořadovým číslem 30 a na nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 31, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 110) a že dovolání neosvětluje, proč je žalována i druhá žalovaná, jež není ve sporu pasivně věcně legitimována.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, jakož i ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání není objektivně přípustné a Nejvyšší soud je potud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení, tedy tak, že dovolací soud (jsa přitom vázán obsahovým vymezením dovolání) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, pak Nejvyšší soud nemá v rozsahu, v němž se dovolání týká druhé žalované.
Ve vztahu k důvodu, pro který odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně druhé žalované (úpadkyně), se dovolání nikterak nevymezuje. Co do obsahu se dovolací námitky soustřeďují k závěrům týkajícím se prvního žalovaného a výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV (jež bylo podkladem pro zamítnutí žaloby vůči druhé žalované) se dovolání nevěnuje vůbec. Otázky, pro jejichž zodpovězení by dovolací soud měl otevřít dovolací přezkum vůči druhé žalované, dovolání neklade a důvod připustit dovolání v tomto rozsahu již proto není dán.
Potud jsou ostatně závěry odvolacího soudu souladné i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 188-190 /364-366/), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 765/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1259/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Odo 4624/2008 (která jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. i v rozsahu, v němž se týkalo potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé ohledně druhé žalované.
Zbývá vypořádat se s přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé ohledně prvního žalovaného.
Zde je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelem přisuzován nejednotě soudů při výkladu §446 obch. zák.
Výkladem ustanovení §446 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, pro věc rozhodném, se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb. Tam zdůraznil (odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, zmíněná ve vyjádření prvního žalovaného a zabývající se výkladem §446 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), že označené ustanovení „významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele“.
Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud. K závěru, podle kterého „v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře“, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn 32 Cdo 2343/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu a důvod připustit dovolání k prověření v něm obsažených názorů k výkladu §446 obch. zák. proto Nejvyšší soud neměl.
Nejvyšší soud dále připomíná, že u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je vyloučeno uplatnění argumentů spojovaných s dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. přímo dikce tohoto ustanovení). Soudy nižších stupňů po skutkové stránce uzavřely, že kupující měla a mohla vědět, že úpadkyně není vlastnicí dotčeného zboží (srov. skutkové závěry soudů vzešlé zejména z kupní smlouvy, informačního memoranda a předávacích protokolů). Právní závěr, že kupující nebyla v dobré víře ve smyslu §446 obch. zák., z těchto skutkových závěrů (jež vzhledem k vyloučení označeného dovolacího důvodu nemohou být podrobeny dovolacímu přezkumu) logicky vyplývá.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. platí, že z něj lze na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat, jen jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V situaci, kdy skutkový závěr o tom, že dovolatel měl a mohl vědět, že úpadkyně není vlastnicí zboží, vyplynul z jiných (dříve provedených) důkazů, nemá v rovině právní význam ani prověření otázky, zda měl být proveden i důkaz další (výslechem statutárního orgánu kupujícího).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání ve vztahu k prvnímu žalovanému jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto i potud odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, takže žalovaným vzniklo - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. U druhé žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly. U žalovaného pak náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Se zřetelem k tomu, že advokátka žalovaného učinila v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snížil Nejvyšší soud takto určenou sazbu odměny o 50 % (dle §18 odst. 1 vyhlášky) na 10.000,- Kč. Společně s náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč, přiznaných podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak jde o 10.300,- Kč. Spolu s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč tak soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži žalobce celkem částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. června 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu