ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2843.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2843/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce v právní věci žalobkyně F. M.C., s. r. o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti žalované JUDr. D.K., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R.K., advokátem, o vyloučení movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 59/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č. j. 13 Cmo 290/2006-297, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. března 2007, č. j. 13 Cmo 290/2006-309, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 58 Cm 59/2002 - 257, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (F. M. C., s. r. o.) domáhala vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. spol. s r. o.) vyloučení ve výroku označených movitých věcí (11 vozidel) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vhledem k odlišnému předmětu smlouvy nenahradila dealerská smlouva uzavřená mezi žalobkyní a pozdější úpadkyní dne 12. března 1999 (dále též jen „nová dealerská smlouva“) smlouvu o vozidlech pro účely vystavení ze dne 2. ledna 1998 ani smlouvu o podmínkách dodávek vozidel ze dne 19. ledna 1998. Vlastnické právo k vozidlům proto v souladu s ustanovením článku 3, bodu 3.1. smlouvy o podmínkách dodávek vozidel přešlo na pozdější úpadkyni (od data vystavení velkoobchodní faktury žalobkyní), která byla jejich vlastníkem i v době prohlášení konkursu.
Soud rovněž uvedl - vycházeje z ustanovení §444 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - že kdyby mělo platit, že vlastnické právo (k vozidlům) náleží (žalobkyni) až do uskutečnění platby (prodejcem) v plné výši, pak by prodejce prodával vozidlo, k němuž mu nevzniklo vlastnické právo, takže vlastníkem by se nestal ani kupující.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z konkursní podstaty úpadkyně vyloučil peněžité plnění (částky specifikované ve výroku) získané zpeněžením vozidel, jež byla předmětem sporu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně pak dospěl k závěru, že nová dealerská smlouva nahradila (jak se podává z jejího článku 25) ostatní dohody uzavřené před její účinností a že v ní nebyla projevena vůle zachovat platnost smlouvy o vozidlech pro účely vystavení a smlouvy o podmínkách dodávek vozidel, kteréžto smlouvy se vztahovaly toliko k dealerské smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a pozdější úpadkyní dne 19. června 1997 (dále též jen „stará dealerská smlouva“).
Uzavřením nové dealerské smlouvy smluvní strany též projevily nepochybnou vůli upravit v článku 14 nabytí vlastnického práva k předmětu smlouvy, tedy k vozidlům určeným jak k prodeji, tak i vystavení či předvádění (a to tak, že vlastnické právo k vozidlům a k výtěžku z jejich prodeje zůstává žalobkyni zachováno do doby, než prodejce (pozdější úpadkyně) uskuteční platbu v plné výši žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka setrvává na stanovisku, že nová dealerská smlouva nenahradila smlouvu o podmínkách dodávek vozidel ani smlouvu o vozidlech pro účely vystavení, nýbrž pouze starou dealerskou smlouvu.
Dovolatelka v této souvislosti klade důraz především na text článku 25 nové dealerské smlouvy, na to že obě dealerské smlouvy mají stejný předmět (uvedený v jejich úvodních ustanoveních) a že jejich text je téměř shodný, přičemž případné drobné rozdíly nespočívají v tom, že by nová dealerská smlouva upravovala režim vlastnického práva k vozidlům pro účely vystavení. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že předmět dealerských smluv nehodnotil v souvislosti s předmětem smlouvy o podmínkách dodávek vozidel a smlouvy o vozidlech pro účely vystavení. Z porovnání těchto čtyř smluv podle dovolatelky jednoznačně plyne, že:
1/ Předmětem smlouvy o podmínkách dodávek vozidel jsou podmínky, za jakých budou vozidla žalobkyní dodávána pozdější úpadkyni, je v ní upraven přechod vlastnického práva, zajišťovací prostředky, přechod nebezpečí škody na vozidlech, přeprava a přepravné vozidel, pojištění, placení, vyřizování reklamací apod.
2/ Předmětem smlouvy o vozidlech pro účely vystavení je detailní úprava tohoto druhu vozidel, tedy vozidel, která měla být vystavena v prodejních prostorách pozdější úpadkyně a posléze jako vozidla vystavená prodána kupujícím.
3/ Předmět dealerských smluv je shodný a tyto smlouvy představují rámec spolupráce v duchu partnerství a definují povinnosti prodejce jako základního spojovacího článku mezi žalobkyní na jedné straně a kupujícími a uživateli jejích výrobků na straně druhé, úlohu žalobkyně pokud jde o dodávání atraktivních výrobků odpovídajících poslednímu vývoji techniky, jakož i vhodné doplňkové činnosti, jejichž cílem je zvýšit schopnost prodejce efektivně plnit své povinnosti.
Odvolací soud dovolatelka kritizuje za to, že svou úvahou ztotožnil pojmy „vozidla pro předvádění“ a „vozidla pro účely vystavení“, aniž uvedl, na základě jakého důkazu došel ke ztotožnění těchto pojmů. Dovolatelka zdůrazňuje, že vozidla pro předvádění byla upravena v obou dealerských smlouvách (v jejich článcích 3 a 4), přičemž odvolací soud výše uvedené pojmy ztotožnil v rozporu s článkem 3 bodem 3.7. smlouvy o vozidlech pro účely vystavení. Dále dovolatelka poukazuje na znění článku 1 bodu 1.1. posledně zmíněné smlouvy, majíc za zřejmé, že vlastnické právo ke každému vozidlu přešlo na pozdější úpadkyni (dealerku) od data velkoobchodní faktury žalobkyně za vozidlo ve smyslu článku 3. bodu 3.1. smlouvy o podmínkách dodávek vozidel a v souladu s tím byla vozidla zapsána do účetních knih pozdější úpadkyně jako majetek/zásoby.
K obsahu článku 14 nové dealerské smlouvy dovolatelka uvádí, že odvolací soud opomenul skutečnost, že stejně formulovaný odstavec o vlastnickém právu se nachází též v článku 14 staré dealerské smlouvy, uzavřené před uzavřením smlouvy o podmínkách dodávek vozidel a smlouvy o vozidlech pro účely vystavení a platné (dle odvolacího soudu) až do 9. března 1999, kdy byla uzavřena nová dealerská smlouva. Odvolací soud i tak dospěl k závěru, že žalobkyně a pozdější úpadkyně nepovažovaly za potřebné právně zakotvit a upravit vozidla pro účely vystavení dalšími smlouvami či ponechat v platnosti smlouvy, jež se vázaly ke staré dealerské smlouvě.
K tomuto skutkovému závěru dospěl odvolací soud přesto, že žalobkyně dopisem z 29. června 2001 sdělila pozdější úpadkyni „odstoupení do smlouvy o podmínkách dodávek vozidel“ a že dne 2. července 2001 vypověděla novou dealerskou smlouvu. Odstoupením z 29. června 2001 tak žalobkyně dala najevo, že smlouva o podmínkách dodávek vozidel k uvedenému dni existovala a že ji nenahradila nová dealerská smlouva. Odvolací soud tyto úkony žalobkyně nehodnotil a nevyvodil z nich žádné závěry, ačkoli tak vzhledem k dikci §266 odst. 3 obch. zák. měl učinit. Právní úkony směřující ke zrušení smluv jsou nepochybně „následným chováním stran“, míní dovolatelka.
A konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se skutečností, že dealerské smlouvy byly uzavřeny pouze mezi žalobkyní a pozdější úpadkyní, kdežto další dvě smlouvy uzavřely tři smluvní strany (vedle pozdější úpadkyně a žalobkyně též F. C. Č.r. s. r. o. - dále též jen „společnost F.“). Druhá dealerská smlouva proto nemohla bez náležitého projevu vůle společnosti F. nahradit ony dvě další smlouvy.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout jako zjevně bezdůvodné, ztotožňujíc se s napadeným rozhodnutím.
Opakuje, že platnost smlouvy o podmínkách dodávek vozidel a smlouvy o vozidlech pro účely vystavení byla vázána na dobu trvání staré dealerské smlouvy, tj do 8. března 1999, dovolávajíc se i textu článku 25 nové dealerské smlouvy.
O tom, že smlouva o podmínkách dodávek vozidel a smlouva o vozidlech pro účely vystavení nemohly obstát vedle nové dealerské smlouvy, svědčí například výhrada vlastnického práva sjednaná v nové dealerské smlouvě. Své podání z 29. června 2001 má žalobkyně za nicotný právní úkon a nikoli za doklad „následného chování stran“.
Argument, podle kterého smlouvu o podmínkách dodávek vozidel a smlouvu o vozidlech pro účely vystavení uzavřely tři smluvní strany, nemá žalobkyně za podstatný, s tím, že všichni účastníci těchto smluv dali najevo, že je uzavírají pouze na dobu platnosti staré dealerské smlouvy.
Vzhledem k výhradě vlastnictví v nové dealerské smlouvě setrvává žalobkyně na názoru, že vozidla, o jejichž vyloučení šlo, nebyla v době prohlášení konkursu ve vlastnictví úpadkyně.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání v dané věci je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelkou, přičemž nejprve se zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž oba soudy vycházely):
1/ Obě dealerské smlouvy obsahovaly ve svém článku 14 shodně formulovanou výhradu vlastnického práva, podle které:
„Vlastnické právo k výrobkům F. nebo k jakémukoliv jinému zboží F.a k výtěžkům z jejich prodeje zůstává společnost F. (šlo o zkratku označující ve smlouvě žalobkyni), Zdroji (podle výkladu pojmů tvořícího přílohu číslo 1 obou dealerských smluv se jím rozumí společnost nebo společnosti určené písemně čas od času společností F. Prodejci jako zdroj Výrobků F.) nebo Přidružené společnosti Ford (podle zmíněné přílohy číslo 1 se jí rozumí F. M. C. o. T.A.R. D., M., U. a jakákoliv jiná společnost s výjimkou „společnosti F.“, v níž alespoň 50 % akcií s hlasovacím právem vlastní přímo či nepřímo F. M. C.), které(mu) platba náleží, a to až do doby, kdy Prodejce uskuteční platbu v plné výši. Společnost F., Zdroj nebo Přidružená společnost F. jsou oprávnění bez jakéhokoliv oznámení nebo jiné formality znovu převzít veškeré Výrobky F. dodané na základě této Smlouvy, jestliže za tyto Výrobky F. nebyla uskutečněna platba v souladu s uvedenými podmínkami.“
2/ Obě dealerské smlouvy obsahovaly ve svém článku 25 větě první shodně formulované ujednání, podle kterého:
„Tato smlouva nahrazuje všechny ostatní dohody mezi společností F. a Prodejcem týkající se předmětu této Smlouvy, a může být měněna pouze písemně.“
3/ Stará dealerská smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. prosince 1997 a její platnost byla dodatkem z 31. prosince 1997 prodloužena do 31. března 1998 a dodatkem z 1. ledna 1999 byla dále „prodloužena“ do 8. března 1999.
4/ Nová dealerská smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž je v ní ohlašováno (na titulní straně), že je uzavírána 9. března 1999; podpis smlouvy za pozdější úpadkyni je opatřen datem 8. března 1999 a podpis smlouvy za žalobkyni je opatřen datem 12. března 1999.
5/ Smlouva o vozidlech pro účely vystavení obsahuje v článku 2 ujednání, podle kterého:
„Pokud a dokud neobdrží od F. (smluvní zkratka pro žalobkyni) nebo F. (smluvní zkratka pro F. C.Č. r. s. r. o.) písemné sdělení v opačném smyslu, bude Dealer (smluvní zkratka pro pozdější úpadkyni) platit celou fakturovanou velkoobchodní cenu za Vozidla pro Účely vystavení s úroky a ostatní splatné částky společnosti F. nejpozději do 180 dnů po datu velkoobchodní faktury za vozidlo vydané společností F.. V každém případě se však platba uskuteční před dodáním vozidla a převodem vlastnického práva na zákazníka.“
6/ Smlouva o vozidlech pro účely vystavení obsahuje dále v článku 6 pod bodem 6.2 ujednání, podle kterého:
„Platnost této Smlouvy končí neprodleně bez náhrady ukončením platnosti Dealerské smlouvy a/nebo Smlouvy o podmínkách dodávek vozidel z jakýchkoliv důvodů.“
7/ Smlouva o podmínkách dodávek vozidel obsahuje v článku 3 pod bodem 3.1. ujednání, podle kterého:
“Vlastnické právo ke každému Vozidlu přechází na Dealera (smluvní zkratka pro pozdější úpadkyni) od data velkoobchodní faktury FMC (smluvní zkratka pro žalobkyni) za Vozidlo. Ve stejné době budou vozidla zapsána do účetních knih Dealera jako (majetek/zásoby).“
8/ Smlouva o podmínkách dodávek vozidel obsahuje dále v článku 19 pod bodem 19.8. ujednání, podle kterého:
„Platnost této Smlouvy končí také ukončením platnosti Dealerské smlouvy.“
Podle ustanovení §445 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2004, pro věc rozhodném) strany si mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny.
Na základě výše uvedeného skutkového základu shledává dovolací soud právní posouzení věci odvolacím soudem ve svém výsledku správným.
Platnost staré dealerské smlouvy skončila uplynutím sjednané doby. Posledním dnem platnosti této smlouvy mohl být nejpozději 8. březen 1999 (k tomu Nejvyšší soud uvádí, že ponechává stranou /jako v konečném důsledku bez významu pro výsledek dovolacího řízení/ že i takzvaný dodatek staré dealerské smlouvy ze dne 1. ledna 1999 ve skutečnosti „prodlužoval“ platnost staré dealerské smlouvy v době po jejím ukončení (jestliže podle předchozího dodatku z 31. prosince 1997 byla platnost staré dealerské smlouvy prodloužena „jen“ do 31. prosince 1998, pak druhým dodatkem smluvní strany ve skutečnosti obnovovaly účinky smlouvy, která v době sjednání tohoto dodatku /1. ledna 1999/ již neplatila /posledním dnem její platnosti byl 31. prosinec 1998/).
Bez zřetele k tomu, zda nová dealerská smlouva bude považována za smlouvu, kterou se strany řídily již od 9. března 1999 (ačkoli k jejímu uzavření mohlo nejdříve dojít 12. března 1999, kdy ji podpisem opatřila osoba jednající za žalobkyni), platí, že k 9. březnu 1999 již zde nebylo žádné smlouvy (ve smyslu stará dealerská smlouva, smlouva o vozidlech pro účely vystavení a smlouva o podmínkách dodávek vozidel), kterou by nová dealerská smlouva mohla svým článkem 25 (větou první) zrušit nebo nahradit. Posledním dnem platnosti staré dealerské smlouvy totiž (jak vysvětleno výše) mohl být nejpozději 8. březen 1999.
Vzhledem k tomu, že jak platnost smlouvy o vozidlech pro účely vystavení, tak platnost smlouvy o podmínkách dodávek vozidel byla (podle článku 6 bodu 6.2 u první a podle článku 19 bodu 19.8. jednoznačně navázána na platnost (trvání) staré dealerské smlouvy, byl posledním dnem platnosti obou těchto smluv rovněž 8. březen 1999.
Spekulace o tom, zda obě tyto smlouvy mohly být zrušeny či nahrazeny v důsledku ujednání obsaženého v článku 25 (větě první) nové dealerské smlouvy, jsou tedy právně bezcenné, jelikož zrušit nebo nahradit lze jen smlouvu, která dosud platí. Dne 9. března 1999 však již neplatila stará dealerská smlouva a tudíž ani tyto dvě smlouvy, s platností staré dealerské smlouvy spojené. Tímto závěrem se činí bezpředmětnou též námitka, že obě tyto smlouvy uzavíral širší okruh smluvních stran než tomu bylo u dealerských smluv.
Jediným ujednáním, podle kterého mohly smluvní strany v rozhodné době (od 9. března 1999) postupovat při posouzení vlastnického práva k předmětným vozidlům, tedy vskutku byl článek 14 nové dealerské smlouvy. „Následné chování stran“, na které odkazuje dovolatelka, nemohlo ničeho změnit na tom, že stará dealerská smlouva a na ni navazující smlouva o vozidlech pro účely vystavení a smlouva o podmínkách dodávek vozidel zanikly uplynutím času (že posledním dnem, kdy platily, byl 8. březen 1999). I kdyby bylo možné usuzovat z konkludentního chování stran nové dealerské smlouvy, že podle smluv navázaných na starou dealerskou smlouvu postupovaly i po 8. březnu 1999, nemohlo by to vést k platné změně písemně sjednané výhrady vlastnického práva, obsažené v článku 14 nové dealerské smlouvy.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že argumentace soudu prvního stupně (že kdyby mělo platit, že vlastnické právo k vozidlům náleží žalobkyni až do uskutečnění platby prodejcem v plné výši, pak by prodejce prodával vozidlo, k němuž mu nevzniklo vlastnické právo, takže vlastníkem by se nestal ani kupující) vychází z chybné interpretace účinků platně sjednané výhrady vlastnického práva.
Výkladem výhrady vlastnického práva způsobem jejího uplatnění v konkursu prohlášeném na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb. se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. července 2007, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
Tam se mimo jiné přihlásil i k závěru, že výhrada vlastnického práva může být platně sjednána i u věcí genericky (druhově) určených a zmínil i usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V posledně označeném usnesení se Nejvyšší soud mlčky přihlásil ke starší judikatuře k obecnému zákoníku občanskému (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. r., kterou uspořádal Dr. F. V., pod číslem 6418) a uzavřel, že (zjednodušeně řečeno) u věcí určených k prodeji platí výhrada vlastnického práva jen do doby dalšího prodeje coby účelu sledovaného původním prodávajícím a kupujícím (podstatné bylo, že kupující /druhý prodávající/ nejednal proti účelu svěření a prostředky získané dalším prodejem věci, k níž byla uplatněna výhrada vlastnického práva, použil k úhradě kupní ceny původnímu prodávajícímu (osobě oprávněné z výhrady vlastnického práva).
Z dosavadního průběhu řízení je též zjevné, že soudům nižších stupňů i účastníkům řízení unikla podstata výhrady vlastnického práva v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. (dotčené subjekty pominuly ustanovení §14 odst. 4 /dříve odst. 2/ ZKV, jehož prostřednictvím se výhrada vlastnického práva prosazuje v konkursních poměrech).
Proto též nebyla výslovně pojmenována otázka, zda prodávající (žalobkyně) řádně provedla volbu, před kterou stojí každý prodávající se sjednanou výhradou vlastnického práva; totiž zda od kupní smlouvy odstoupila, s tím, že bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnila výhradu vlastnického práva, nebo zda se rozhodla ve smluvním vztahu s kupující setrvat, s tím, že bude vymáhat úhradu kupní ceny.
V situaci, kdy dovolatelka v průběhu řízení neoponovala tvrzení žalobkyně, že pohledávku z titulu úhrady kupní ceny přihlásila do konkursu jen podmíněně a že jako taková byla dotčená pohledávka i uznána (srov. č. l. 120), lze ve shodě se starší judikaturou k obecnému zákoníku občanskému a literaturou citovanou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 a tímto rozsudkem samotným uzavřít, že dovolatelka příslušnou volbu provedla podáním vylučovací žaloby.
Jinak řečeno, je-li kupující v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. a nebrání-li takovému úsudku jiné úkony prodávajícího se sjednanou výhradou vlastnického práva (§445 obch. zák.), lze na závěr, že takový prodávající provedl odpovídající volbu a od kupní smlouvy odstoupil podle §14 odst. 4 ZKV s tím, že požaduje vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, usuzovat i z toho, že prodávající podal žalobu, kterou se ve smyslu §19 odst. 2 ZKV domáhá vyloučení těchto věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. se tedy dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. rovněž dán není, když skutková zjištění, na nichž založil právní posouzení věci odvolací soud, podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování mají (vycházejí z listin, na jejichž obsah výše poukázal i Nejvyšší soud a které byly čteny k důkazu).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že nepřehlédl ani procesní pochybení odvolacího soudu, spočívající v tom, že ačkoli s nárokem žalobkyně po připuštění změny žaloby nakládal jako s nárokem uplatněným formou tzv. eventuálního petitu, v rozporu s letitými a ustálenými postupy vyhověl tzv. eventuálnímu petitu, aniž rozhodl o petitu primárním. Nehledě k názoru Nejvyššího soudu, podle kterého o vyloučení náhradního peněžitého plnění za věc zpeněženou v souladu s ustanovením §19 odst. 3 ZKV po zahájení řízení o excindační žalobě v průběhu odvolacího řízení je odvolací soud povinen rozhodnout (z úřední povinnosti), jakmile taková skutečnost vyjde v řízení najevo, aniž by takové rozhodnutí bylo podmíněno procesní aktivitou žalobce (tím, že navrhne „změnu“ žaloby), ani tak nejde o vadu, která by z pohledu dovolání mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243¨b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty u žalobkyně v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle §8 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 9.000,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 5 0%, tj. na částku 4.500,- Kč, jelikož advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů činí 300,- Kč. Celkem tak jde o částku 4.800,- Kč. Spolu s náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty (ve výši 912,- Kč) tak činí částka přiznaná žalobkyni k tíži žalované 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. října 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu