ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2854.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2854/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce České republiky – Okresního úřadu v Liberci, ná. Dr. E. Beneše 26, zast. advokátem, proti žalované I. K., o zaplacení částky 90.042,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 1999, č.j. 17 Co 282/97-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 1999, č.j. 17 Co 282/97-88 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. června 1999, č.j. 17 Co 282/97-88 změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci, č.j. 8 C 382/95-63 ze dne 28. dubna 1997 tak, že žalobu o zaplacení 90.042,- Kč s přísl. zamítl; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se jako právní nástupce T., s.p. domáhal zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o dílo. Základem sporu byla otázka, zda je žalovaná ve věci pasivně legitimována, neboť žalovaná tvrdila, že dílo bylo ve skutečnosti dodáno společnosti E., s. r. o.
Odvolací soud pokládal dopis žalované ze dne 15.1.1993, a to shodně se soudem prvního stupně, za uznání závazku podle §323 obch. zák. a tím byla založena vyvratitelná právní domněnka existence závazku.
Z výsledků dokazování pak odvolací soud dovodil, že nelze učinit spolehlivý závěr, že mezi stranami sporu by měl existovat jakýkoliv právní vztah, z něhož by žalovaná měla povinnost žalobci zaplatit uvedenou částku. Ze žádných důkazů nevyplývá, že se skutečně jednalo o dílo vyrobené právě pro žalovanou. Za takového stavu není podle odvolacího soudu tvrzení žalované, že výrobky, které byly předmětem díla nepřevzala a uznala „nedluh\", v rozporu s provedeným dokazováním a „odvolací soud nemá důvodu mu neuvěřit\". Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a zamítnul ji v celém rozsahu.
Dovoláním podaným dne 20. září 1999 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
V dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud dostatečně nerespektoval přesun důkazního břemene na stranu žalovanou. Byl-li závazek podle §323 obch. zák. uznán, pak není na místě činit závěry o tom, zda závazek existuje či nikoliv z hlediska toho, zda byla jeho existence dokázána či zpochybněna, nýbrž se musí zohlednit jen to, zda žalovaný domněnku jeho existence vyvrátil důkazem opaku.
Žalobce je názoru, že soud věc vadně zhodnotil z právního hlediska, neboť nebylo důsledně aplikováno ust. §323 obch. zák. spolu s ustanovením §133 o. s. ř. a dále uvedl, že napadané rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání žalobce z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je rovněž důvodné, byť ne přímo podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., na která dovolatel odkazuje ve svém dovolání. Jestliže dovolatel – podle názoru Nejvyššího soudu oprávněně – napadl postup odvolacího soudu, který nerespektoval ust. §133 o. s. ř., jde ve skutečnosti o námitku, jenž naplňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm b) o. s. ř. Řízení je tedy v posuzovaném případě postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to konkrétně pokud jde o postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud vycházeje ze skutkových zjištění soudů učiněných v předchozím řízení zjistil, že žalobce se jako právní nástupce T., s.p. domáhal zaplacení částky 90.042,- Kč s přísl. jako ceny za dílo, které bylo podle jeho tvrzení žalované dodáno a žalovanou bylo převzato. Dopisem ze dne 15. 1. 1993, jehož existence a pravost nebyla žalovanou v řízení zpochybněna, žalovaná svůj závazek zaplatit dlužnou částku uznala.
Podle §323 obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Uznáním dluhu se tedy zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo.
Za takového stavu má mít soud podle §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka (existence závazku), za prokázanou, a to pokud v řízení nevyjde najevo opak. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud nerespektoval zmíněné ustanovení a vyšel z toho, že nelze učinit spolehlivý závěr, že mezi stranami sporu existoval právní vztah, z něhož by vyplývala povinnost žalované zaplatit žalovanou částku.
Z důkazů provedených soudem druhého stupně sice vyplývá, že okolnosti vzniku závazku jsou dosti nepřehledné, a to i pro samotného žalobce. Převzetí díla nebylo potvrzeno žalovanou na dodacím listě, vyskytují se pochybnosti, zda se žalovaná v rozhodné době vzdálila ze svého pracoviště, resp. není zcela zřejmé, zda žalovaná při údajném převzetí věcí jednala jménem obchodní společnosti E., s. r. o. jako její statutární orgán, resp. zda vystupovala jako podnikatelka – fyzická osoba.
V případě, že byl závazek uznán podle §323 obch. zák., však soud nemůže své rozhodnutí opřít o to, že nelze učinit spolehlivý závěr, že mezi stranami sporu existoval právní vztah, nýbrž musí vycházet z toho, zda byla v řízení vyvrácena domněnka existence závazku. Nejasné okolnosti vzniku závazku samy o sobě k vyvrácení domněnky podle §323 obch. zák. nepostačují. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudu druhého stupně byl v daném případě v rozporu s ustanovením §133 o. s. ř., neboť směroval k prokazování toho, co mělo být považováno za prokázané (existence závazku mezi žalobcem a žalovanou).
Postup odvolacího soudu představuje přitom vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), neboť nelze mít bez dalšího za to, že při respektování ust. §133 o. s. ř. odvolacím soudem by výsledek řízení byl identický. Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §323 obch. zák., §133 o. s. ř., §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. b) a §243b odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová