ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.3016.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 3016/2000-131
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobců A) P.K., B) M.K., zast. advokátkou, C) K.P., D) J.K., a E) J.K., proti žalovanému Z.d.S. u P., okres L., zast. advokátem, o 614.494,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 549/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 1999, č.j. 11 Co 639/98-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 3.4.1998, č.j. 11 C 549/97-58, ve výroku, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Výrok, kterým soud prvního stupně uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení v částce 39.895,- Kč, odvolací soud změnil tak, že uložil každému žalobci zaplatit žalovanému polovinu uvedené částky.
Žalobci se původně domáhali podílu na majetku družstva z transformace v částce 625.940,- Kč, protože je žalovaný nezahrnul mezi oprávněné osoby podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. V průběhu řízení však žalobní petit změnili a požadovali na žalovaném náhradu škody ve výši 614.494,- Kč, která jim vznikla jeho protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že je nezahrnul mezi oprávněné osoby. Soud změnu žalobního petitu připustil.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil s tím, že soud prvního stupně posuzoval uplatněný nárok podle §420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že k úspěšnému uplatnění takového nároku musí být prokázána existence škody, protiprávní jednání žalovaného a příčinná souvislost mezi nimi. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo protiprávní a věcně odůvodnil, že žalobci nebyli zařazení do transformačního projektu důvodně, protože nesplňovali předpoklady takového zařazení. Dále pak poukázal na nedoloženou požadovanou výši náhrady.
Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že především nebyl prokázán první za zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, a to existence škody. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o uplatněném nároku. Pokud tomu tak není, byl nárok uplatněn předčasně a není třeba jeho vznik hodnotit ze žádných jiných hledisek.
Odvolací soud dále uvedl, že „uplatněná právní konstrukce žalobního návrhu jako náhrady škody není nepochybná, když předpokládaný majetkový podíl oprávněné osoby má prozatím povahu jen potenciálního majetkového nároku.“ Škoda v podobě snížení majetku žalobců nebo v podobě ztráty na zisku by musela být žalobci (na nichž je důkazní břemeno) v řízení již prokázána, a to se nestalo a ani stát nemohlo. I za předpokladu, že by tvrzení žalobců byla potud správná, že jako oprávněné osoby měly být zařazeni do transformačního projektu a určen jim v souladu s ustanovením §14 a 17 zákona č. 42/1992 Sb. odpovídající majetkový podíl, nelze pominout, že podle §13 odst. 3 cit. zákona může být oprávněné osobě vydán majetkový podíl až po sedmi letech od schválení transformačního projektu, nebylo-li dohodnuto něco jiného. V projednávané věci byl transformační projekt schválen 14.12.1992 a je tedy zřejmé, že majetkové podíly oprávněných osob nejsou dosud splatné, a tedy k uvažované újmě na majetku nedošlo. „I kdyby se tedy požadavek žalobců na zařazení do transformačního projektu mohl posuzovat jako oprávněný (čímž se odvolací soud nezabýval), žalobě na náhradu škody by nebylo možno pro předčasnost vyhovět. To pokládá odvolací soud za rozhodující argument pro zamítnutí návrhu, proto nebylo třeba blíže se zabývat z věcných hledisek postupem žalovaného při zpracování transformačního projektu, ani jím nově vznesenou námitkou promlčení, neboť nebyl-li nárok splatný, nemohl se promlčet.“
K žádosti žalobců odvolací soud připustil dovolání, protože výklad transformačního zákona je zásadní právní otázkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v otevřené lhůtě dovolání, kterým napadli rozsudek v celém rozsahu. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
V dovolání uvedli, že v řízení bylo prokázáno, že byli členy právního předchůdce žalovaného a když jej požádali o vydání inventáře a vrácení pozemků, jeho právní nástupce jim vyhověl, a to 30.6.1992. K 30.11.1991 byli členy družstva a proto měli být zařazení do „seznamu oprávněných osob právních předchůdců“ a měl jim být vypočítán podíl na majetku družstva, jak to vyplývá z ustanovení §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. Jestliže jim takto podíl vypočten nebyl a nebyli ani zařazení do transformačního projektu, převzal tyto závazky právního předchůdce žalovaný, který s nimi také členství v družstvu ukončil dohodou.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že splňují podmínky ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., neboť provozují zemědělskou činnost a měl jim tedy po výzvě být vydán majetkový podíl do devadesáti dnů ode dne, kdy o to písemně požádali. Proto neobstojí závěr odvolacího soudu, že majetkový podíl dosud není splatný, neboť transformační projekt byl schválen až 14.12.1992. V této době se totiž již nestali účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, protože jejich členský poměr byl ukončen dohodou se žalovaným 30.6.1992.
Podle dovolatelů pak „neobstojí ani tvrzení odvolacího soudu, že se jednalo o žalobu na náhradu škody, a to z toho důvodu, že právní posouzení věci, zda podřadit nesporný nárok, který byl žalován, pod jednotlivé tituly plnění, je věcí soudu a z hlediska obecné poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř. měli být poučeni o změně žalobního žádání. Proto se měl odvolací soud zabývat veškerými námitkami, které ve svém odvolání vznesli.“
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Protože v průběhu dovolacího řízení původní žalobce A) J.K., zemřel, pokračoval dovolací soud v řízení se všemi jeho dědici, kteří dědictví neodmítli (jak jsou označení v záhlaví rozsudku), neboť z usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 8.8.2001, č.j. D 929/2000-69, kterým tento soud schválil dohodu o vypořádání dědictví po J.K., vyplývá, že pohledávka uplatněná jmenovaným v projednávané věci nebyla předmětem dědického řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Ustanovení §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. neváže postavení oprávněné osoby na nic jiného, než na členství v družstvu k rozhodnému dni, kterým je 30.11.1991. Ustanovení §13 odst. 2 cit. zákona pojí vydání majetkového podílu v zemědělském družstvu v devadesátidenní lhůtě pouze k tomu, že se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, že provozuje zemědělskou výrobu a písemně požádala o vydání (vypořádání) majetkového podílu. A konečně podle ustanovení §13 odst. 3 cit. zákona lze vydat majetkový podíl v sedmileté lhůtě za předpokladu, že se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Podmínkou vzniku nároku na vydání (vypořádání) majetkového podílu tedy není, aby byla oprávněná osoba zahrnuta do seznamu oprávněných osob podle §9 odst. 5 písm. f), ani seznámení oprávněných osob s jejich podíly podle §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. Kdyby tedy bylo správné tvrzení dovolatelů, že byli členy družstva k rozhodnému dni, provozovali zemědělskou výrobu a písemně požádali o vydání majetkového podílu, vznikl by jim nárok na jeho vydání - pokud se nestali členy družstva po transformaci - v zákonné devadesátidenní lhůtě.
Při takovém stavu by se dovolatelé mohli, pokud jim majetkový podíl nebyl vydán dobrovolně, domáhat právě tohoto vydání. Jinou otázkou však je, proti kterému z nástupnických subjektů původního družstva (Z.d.B.) se mohli vydání domáhat. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, předcházelo v projednávané věci transformaci družstva jeho rozdělení na více subjektů. Povinným subjektem ve vztahu k dovolatelům pak nepochybně byl ten nástupnický subjekt, na který tento závazek přešel podle ustanovení §9 odst. 1 a 3 zákona č. 162/1990 Sb. Jestliže pak v rozporu se zákonem nebylo v rozhodnutí členské schůze o rozdělení rozhodnuto o tom, na které družstvo uvedený závazek přešel, bylo by povinnou osobou to družstvo, jehož členy se stali žalobci po rozdělení. Jestliže se nestali členy žádného z rozdělovaných družstev, nelze než dovodit, že povinnými osobami budou všechna nástupnická družstva v tom poměru, v jakém na ně přešel majetek družstva.
Pokud se tedy žalobci domáhají náhrady škody vzniklé jim porušením povinnosti žalovaného (resp. jejich právního předchůdce), zařadit je do seznamu oprávněných osob, je třeba uzavřít, že jestliže byli - bez ohledu na to, že je družstvo nezařadilo do transformačního projektu - oprávněnými osobami, tj. jestliže jim vznikl nárok na podíl z transformace (bez zřetele k tomu, zda se nárok promlčel), nelze než dovodit, že porušením povinnosti zařadit žalobce do transformačního projektu jim nemohla vzniknout škoda, neboť to neovlivnilo vznik a trvání nároku na vydání (vypořádání) majetkového podílu z transformace. Jak bylo uvedeno shora, jmenovaní mohli tento nárok uplatnit poté, co družstvo jejich výzvě v zákonem stanovené lhůtě nevyhovělo, a to žalobou na vydání majetkového podílu stanoveného podle kritérií určených podle §17 zákona č. 42/1992 Sb.
K námitce žalobců, že je měl soud „z hlediska obecné poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř. poučit o změně žalobního žádání,“ dovolací soud uzavřel, že poučovací povinnost soudu podle §5 o. s. ř. zahrnuje pouze poučení o procesních právech a povinnostech, nikoli o tom, jak má být nárok odůvodněn po skutkové stránce a jak se změna skutkových tvrzení promítne do formulace žalobního petitu. Přitom podle obsahu spisu (srov. zejména č.l. 18 a č.l. 21 p. v.) se žaloba opírá o jiná skutková tvrzení než jsou ta, na jejichž základě lze rozhodnout o vydání (vypořádání) majetkového podílu z transformace družstva.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcům škoda, jejíž úhrady se domáhají, proto, že nebyli zařazeni na seznam oprávněných osob, nevznikla, je správný. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání v dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu