ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3038.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3038/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky A. K. , zastoupené JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou, se sídlem v Zábřehu, Valová 16, PSČ 789 01, za účasti 1/ 3E PROJEKT, a. s., se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, Mjr. Nováka 1490/14, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25389092, 2/ Bytového družstva Čujkovova 1739/36 , se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Čujkovova 1739/36, identifikační číslo osoby 25857240, 3/ S. H. a 4/ J. H. , účastníci 1/ a 3/ zastoupeni JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o určení členství v bytovém družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 36/2008, o dovolání společnosti 3E PROJEKT, a. s. a S. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. srpna 2010, č. j. 5 Cmo 363/2009-137, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. prosince 2008, č. j. 41 Cm 36/2008-50, Krajský soud v Ostravě určil, že navrhovatelka je členkou Bytového družstva Čujkovova 1739/36 (dále jen „družstvo“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně [výrok II.].
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý a třetí).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 5. dubna 2000 se konala ustavující členská schůze družstva. Zakládající členkou družstva byla též navrhovatelka. Družstvo vzniklo dne 22. května 2000.
2/ Dohodou datovanou dnem 7. května 2001, pod níž účastníci uznali své podpisy za vlastní dne 3. října 2001, navrhovatelka převedla členská práva a povinnosti v družstvu na nabyvatele S. H. (dále též jen „první dohoda“).
3/ S. H. a J. H. byli společnými členy družstva.
4/ Kupní smlouvou ze dne 28. května 2001 uzavřenou mezi společností Nová Huť, a. s., (jako prodávající) a družstvem (jako kupujícím) družstvo koupilo bytový dům č. p. 1739 na adrese Čujkovova 1739/36, v Ostravě - Zábřehu. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dne 4. června 2001.
5/ Dohodou ze dne 14. října 2005 převedl S. H. členská práva a povinnosti v družstvu nabytá první dohodou na společnost 3E PROJEKT, a. s.
6/ Nájemkyní družstevního bytu zůstala po celou dobu (a je jí doposud) navrhovatelka.
Soud prvního stupně uzavřel, že první dohoda nevznikla, neboť neobsahuje minimální podstatné náležitosti této smlouvy (konkrétní specifikaci členských práv a povinností a chybí taktéž „uvedení hodnoty družstevního podílu“ a určení, zda jde o převod úplatný, či bezúplatný, a případná výše úplaty).
Námitku vydržení členských práv a povinností S. H. soud odmítl s tím, že tyto nemohly být vydrženy, neboť byl-li předmět převodu v první dohodě vymezen neurčitě (nebylo jednoznačně zřejmé, co je obsahem převáděných práv a povinností), nemohl být jmenovaný v dobré víře, že mu náleží vlastnické právo ke konkrétním členským právům a povinnostem. Nadto, S. H. se neujal držby celého rozsahu převáděných práv a povinností, neboť sice se jako člen družstva choval, zúčastnil se členských schůzí, avšak nepřevzal žádná členská práva a povinnosti ke konkrétnímu bytu a jejich převzetí se ani nedomáhal.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož první dohoda, jakožto nepojmenovaná smlouva, s ohledem na §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nevznikla, neboť její účastníci dostatečně neurčili předmět svých závazků. Pokud první dohoda nevznikla, nebylo - podle odvolacího soudu - možné zabývat se posuzováním její platnosti.
Ztotožnil se též se závěrem, podle něhož S. H. členská práva a povinnosti v družstvu nevydržel, neboť se neujal držby celého jejich rozsahu, když nepřevzal žádná členská práva a povinnosti ke konkrétnímu bytu a jejich převzetí se ani nedomáhal. V řízení nebylo dle názoru odvolacího soudu prokázáno, že podpisem první dohody by navrhovatelka chtěla převést členská práva a povinnosti v družstvu, a to včetně práva nájmu bytu, který užívala, stejně jako nebylo prokázáno, že S. H. podpisem první dohody hodlal převzít právo nájmu ke konkrétnímu bytu (který navrhovatelka užívala) a že by se jako nabyvatel tohoto práva choval. Nebyl tak v dobré víře, že se stal nabyvatelem všech členských práv a povinností v družstvu, a nemohl proto tyto vydržet.
Společnost 3E PROJEKT, a. s., a S. H. napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce přitom dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují dovolatelé v posouzení, zda je podmínkou pro nabytí členských práv a povinností v (bytovém) družstvu vydržením to, aby držitel členských práv a povinností v bytovém družstvu vykonával veškerá členská práva a povinnosti, včetně práv a povinností vztahujících se k nájmu družstevního bytu.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem, podle něhož S. H. členská práva a povinnosti v družstvu nevydržel. Namítají, že pro posouzení otázky, zda byly splněny podmínky oprávněné držby, je nutné zohlednit všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. S. H. se dle dovolatelů na základě první dohody v dobré víře ujal držby členských práv a povinností, po celou dobu plnil své povinnosti plynoucí z členského vztahu (účastnil se členských schůzí, podílel se na činnosti družstva dalším peněžitým vkladem) a byl jako člen družstvem evidován.
Dle dovolatelů nebylo mezi účastníky sporu o právech a povinnostech plynoucích z první dohody, jejíž obsah byl „pro průměrného člověka při zachování obvyklé míry opatrnosti naprosto srozumitelným a dostatečně určitým“. Jelikož náležitosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu nevymezuje zákon, ale soudní judikatura, jejíž znalost po každém spravedlivě požadovat nelze, jednal S. H. v omluvitelném právním omylu, že je držitelem daných členských práv a povinností. V případě pochybností se navíc dle §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), má za to, že držba je oprávněná.
Odvolací soud dle dovolatelů rovněž „nesprávným způsobem spojuje členství v bytovém družstvu a nájemní vztah k bytu“. Dle jejich názoru jsou členství v bytovém družstvu a nájem bytu soubory práv a povinností, které spolu sice souvisí, nejde však o nerozlučná práva, která by pouze ve vzájemném spojení naplňovala obsah členského vztahu.
Výklad provedený odvolacím soudem by dle názoru dovolatelů znamenal to, že právnická osoba nemůže nikdy členská práva a povinnosti v bytovém družstvu vydržet, neboť právnická osoba se nájemcem bytu podle §685 a násl. obč. zák. stát nemůže. Existence nájemního vztahu tak dle dovolatelů nemůže mít vliv na držbu členských práv a povinností ani na dobrou víru S. H., že je členem družstva.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky vydržení práv a povinností souvisejících s členstvím v družstvu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání.
Z ustanovení §129 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Z ustanovení §134 obč. zák. plyne, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odstavec 1). Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2008 formuloval závěr, podle něhož obchodní podíl, jakožto majetkovou hodnotu, se kterou lze disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako celek, lze vydržet jako věc movitou. Uvedený závěr přitom Nejvyšší soud odůvodnil zejména požadavkem poskytnout společníku společnosti s ručením omezeným stejnou míru právní ochrany a jistoty, jakou zákon poskytuje akcionáři akciové společnosti, když vydržení akcie (jako věci movité) výslovně připouští ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve spojení s §134 odst. 1 obč. zák.
Práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, označovaná též jako členský podíl, představují souhrn práv a povinností člena vůči družstvu, který může být předmětem právních úkonů zásadně pouze jako celek, nikoliv některá jeho (dílčí) část či jednotlivé právo (povinnost). Část členských práv a povinností v družstvu může být předmětem převodu jen výjimečně - tehdy, zůstane-li po jejím převodu převodci zachován plnohodnotný členský poměr a založí-li zároveň plnohodnotný členský poměr nabyvatele (pro poměry bytového družstva srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1101/2006, jež je, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže /není-li uvedeno jinak/, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jinými slovy - ačkoli družstvo není kapitálovou obchodní společností - i členský podíl v družstvu je majetkovou hodnotou, se kterou lze disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako celek. V tomto směru je povaha členského podílu v družstvu obdobná povaze obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným.
Není proto důvodu, aby v otázce vydržení bylo s členským podílem v družstvu zacházeno jinak, než s obchodním podílem ve společnosti s ručením omezeným. K závěru, podle něhož lze vydržet - jako věc movitou - též práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu (tj. členský podíl), vede Nejvyšší soud i nutnost poskytnout členům družstva v tomto směru stejnou míru právní ochrany a jistoty jako společníkům společnosti s ručením omezeným (důvod pro poskytnutí menší míry ochrany členům družstva ve srovnání se společníky společnosti s ručením omezeným oporu ve výslovném znění zákona nenachází a Nejvyšší soud jej nedovodil ani jeho výkladem).
Účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Jelikož jde o jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva, je nutnou podmínkou vydržení (kromě podmínek výslovně uvedených v §134 odst. 1 obč. zák.) též držba - jakožto faktický stav - předmětu způsobilého být předmětem vlastnického práva (§134 odst. 2 obč. zák.), tedy celé věci (práva), k níž má držitel nabýt vydržením vlastnické právo.
Převedeno do poměrů družstva to znamená, že k tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. Konkrétně v bytovém družstvu se držitel musí zásadně chopit jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru (k tomu srov. usnesení ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006).
Pouze tehdy, když se držitel chopí členského podílu v družstvu jako celku (resp. takové jeho části, která zakládá plnohodnotný členský poměr), lze uvažovat o tom, že by mohl členský podíl v družstvu vydržet. Plnohodnotný členský poměr v bytovém družstvu přitom - z povahy věci - nemůže založit držba (pouze) práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nedojde-li zároveň k chopení se držby individuálních práv a povinností určených stanovami (a nájemní smlouvou) vztahujících se ke konkrétnímu bytu (s výjimkou členského podílu tzv. nebydlících členů).
V projednávané věci není mezi účastníky sporu o tom, že nájemcem družstevního bytu zůstala i po uzavření první dohody nadále navrhovatelka, která vykonávala všechna práva a povinnosti s tímto nájemním vztahem spojená. Názor odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož se manželé H. neujali držby celého rozsahu převáděných práv a povinností, neboť po uzavření první dohody práva a povinnosti vztahující se k nájmu družstevního bytu nevykonávali ani - a to zejména - se možnosti jejich výkonu nedomáhali, pročež práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu nemohli vydržet, je tak správný.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle skutkových závěrů (jež dovolací soud nemůže přezkoumávat) mělo dojít k uzavření dohody ještě před tím, než družstvo nabylo vlastnictví k domu, v němž se byt užívaný navrhovatelkou nachází, protože okamžikem nabytí vlastnictví družstva k domu se tento byt stal bytem družstevním. Proto i v projednávané věci platí, že pro vydržení práv a povinností spojených s členstvím v družstvu by se manželé H. museli chopit jak práv a povinností, které příslušely každému členu družstva a nepřipínaly se k bytu užívanému navrhovatelkou, tak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se k tomuto bytu.
Jelikož závěr, podle něhož se manželé H. neujali držby členského podílu v družstvu, neboť se ani nepokusili chopit držby práv a povinností vztahujících se k bytu, sám o sobě postačuje k závěru, že podmínky vydržení nebyly v projednávané věci splněny, nezabýval se Nejvyšší soud otázkou dobré víry jmenovaného, neboť její posouzení na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit.
Správný není ani názor dovolatelů, podle něhož výše uvedené závěry vylučují vydržení členských práv a povinnosti v bytovém družstvu právnickou osobou. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba, vyloučen není (s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani nemůže být), a není proto vyloučeno ani to, aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 92/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i rozsudek Nejvyššího soudu z 21. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Jen pro úplnost a nad rámec právního posouzení věci Nejvyšší soud dodává, že správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož dohoda s ohledem na §269 odst. 2 obch. zák. nevznikla, neboť účastníci dostatečně určitě nevymezili předmět svých závazků, nemohl přezkoumat, neboť dovolatelé nesprávnost právního posouzení věci v tomto směru nikterak nenapadají (viz §242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání společnosti 3E PROJEKT, a. s., a Stanislava Hanáčka bylo zamítnuto, ostatním účastníkům řízení však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu