ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3087.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3087/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, PSČ 602 00, za účasti společnosti VV SKLO s. r. o. , se sídlem v Křižanově, Na Zahrádkách 426, PSČ 594 51, identifikační číslo osoby 26282135, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem v Praze, Národní 58/32, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 302/2012, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016, č. j. 5 Cmo 221/2015-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. 50 Cm 302/2012-213, vyslovil neplatnost usnesení „valné hromady“ společnosti VV SKLO s. r. o. (dále jen „společnost“) ze dne 25. dubna 2012 o udělení souhlasu s převzetím uvolněného obchodního podílu ve výši 50 % společnicí J. V. po zániku účasti společníka R. V. a o změně společenské smlouvy (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady ze dne 25. dubna 2012 zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k řešení otázky obnovení účasti společníka, jehož obchodní podíl byl postižen exekučním příkazem, ve společnosti s ručením omezeným, „po dobrovolné úhradě exekuce postihující obchodní podíl“, maje za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012, uveřejněném pod číslem 109/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2015“), který je veřejnosti dále dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na zahájení řízení zamítl, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.).
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že účast dovolatele ve společnosti se neobnovila nejen proto, že ke dni 25. dubna 2012, kdy zbývající společnice rozhodla o naložení s uvolněným obchodním podílem, nedošlo k zániku účinků vydaného exekučního příkazu (řešení této otázky dovolatel zpochybňuje), ale taktéž proto, že dovolateli již bylo na vypořádací podíl poskytnuto částečné plnění a dovolatel je ve lhůtě předpokládané ustanovením §148 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, společnosti nenahradil. Současně odvolací soud dovodil, že dovolateli již ani nesvědčí aktivní věcná legitimace k napadení rozhodnutí jediného společníka (§131 odst. 1 obch. zák.), neboť byl dne 3. června 2013 odvolán z funkce jednatele.
Přestože jak závěr o neobnovení účasti dovolatele proto, že nenahradil společnosti v souladu s §148 odst. 4 obch. zák., v rozhodném znění, plnění poskytnuté na vypořádací podíl, tak i závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace obstojí (každý sám o sobě) – v případě jejich správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí návrhu, dovolatel je nenapadá a dovolacímu přezkumu je neotevírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání dovoláním otevřené otázky (ani případný závěr o nesprávnosti řešení přijatého odvolacím soudem by nemohl vést ke zrušení či změně napadeného rozhodnutí a neprojevil by se tak v poměrech dovolatele založených tímto rozhodnutím).
Pouze pro úplnost a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání z výše popsaného důvodu pak Nejvyšší soud podotýká, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nedošlo před 25. dubnem 2012 (kdy zbývající společnice přijala v působnosti valné hromady napadená rozhodnutí) k obnovení účasti dovolatele (zaniklé podle §148 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2012, v důsledku postižení jeho obchodního podílu exekučním příkazem ze dne 10. dubna 2012) ve společnosti jen proto, že dovolatel 16. dubna 2012 zaplatil k rukám exekutora 16.000 Kč na výživné za měsíce březen a duben 2012, je v souladu s R 109/2015.
Dovozuje-li dovolatel opak (maje za to, že zaplatil-li dlužné výživné na nezletilé děti za měsíce březen a duben 2012 ve výši 16.000 Kč dne 16. dubna 2012, zanikly účinky vydaného exekučního příkazu a podle R 109/2015 došlo k obnovení jeho účasti ve společnosti), přehlíží, že (podle skutkových zjištění odvolacího soudu) uhrazením částky 16.000 Kč nebyla vymožena celá pohledávka, pro niž byla nařízena exekuce a vydán exekuční příkaz k postižení obchodního podílu (exekuce nebyla nařízena toliko pro dlužné výživné za měsíce březen a duben 2012) a že tudíž v důsledku zaplacení částky 16.000 Kč soudnímu exekutorovi nedošlo k zániku účinků vydaného exekučního příkazu podle §47 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu