ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3139.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3139/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Ing. I. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. p. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. K., proti žalovanému PhDr. P. S., zastoupenému JUDr. E. Z., advokátem, o zaplacení částky 561.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 146/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 58/2006 – 94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 51 Cm 146/2002 – 68, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 561.340,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud poté, co přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, zejména uvedl, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném do 31. prosince 2000. Ohledně vznesené námitky promlčení se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k promlčení uplatněné pohledávky dojít nemohlo.
Rovněž tak odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaný postupoval s péčí řádného hospodáře a nejsou splněny předpoklady jeho odpovědnosti za tvrzenou škodu. V tom, že soud prvního stupně tento svůj závěr opřel o zjištění učiněná ze svědecké výpovědi advokáta JUDr. T. K., z nichž vzal za prokázané, že ohledně pohledávek za společnostmi R., a. s. a R., a. s. byla učiněna řada kroků k jejich vymožení a uzavřel, že žalovaný byl jako jednatel úpadkyně oprávněn zvážit, zda je vhodné pohledávky soudně vymáhat či nikoli, neshledal odvolací soud pochybení.
K tvrzení žalobkyně, že žalovaný zavinil nevymahatelnost pohledávek společnosti tím, že bez smluvních podkladů a dokladů o poskytnutí plnění platil třetím osobám, odvolací soud konstatoval, že pro založení smluvního vztahu není vždy nutná písemná forma úkonu a dovodil, že odpovědnost žalovaného vylučuje to, že sepsal pohledávky společnosti a soupis předal správci konkursní podstaty. Podle odvolacího soudu bylo nadále věcí správce konkursní podstaty, aby pohledávky vymáhal do konkursní podstaty společnosti. Předáním soupisu pohledávek došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou vzniklou škodou jako základního předpokladu odpovědnosti za škodu ve smyslu §373 a násl. obch. zák.
Ohledně částky 2.045,50 Kč, bylo dle názoru odvolacího soudu dostatečně prokázáno, že k jejímu zaplacení došlo na pokyn předchozího správce konkursní podstaty za situace, kdy ustanovený správce fakticky rozhodnutí o svém ustanovení správcem konkursní podstaty dosud neobdržel a nemohl tedy příkaz k zaplacení vyúčtovaných telefonních poplatků sám realizovat.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a co do důvodů na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení ustanovení §389 obch. zák., tedy zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž má správce konkursní podstaty podat žalobu proti statutárnímu orgánu úpadce o náhradu škody podle §194 odst. 5 obch. zák. (popř. ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obch. zák.), je právně významné datum prohlášení konkursu anebo datum, kdy je správci doručeno usnesení o prohlášení konkursu.
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem (§194 odst. 5 a §135 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000), zda žalovaný vykonával funkci jednatele s náležitou péčí, když dovodil, že předáním soupisu pohledávek úpadkyní správci konkursní podstaty dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním statutárního orgánu úpadkyně a tvrzenou vzniklou škodou, přičemž obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že žalovaný jménem úpadkyně poskytl společnosti R., a. s. bezesmluvní plnění, v důsledku čehož úpadkyně vynaložila zbytečné náklady na tvorbu logomanuálu R., nerealizovala zisk a odvedla daň z přidané hodnoty a že nezajistil doklady o splnění závazku vůči R., a. s. Ohledně částky 2.045,50 Kč má za prokázané, že ji žalovaný poukázal po prohlášení konkursu, ačkoli tak – vzhledem k účinkům prohlášeného konkursu – učinit nesměl, bez zřetele na to, kdy se správce konkursní podstaty skutečně dověděl o tom, že byl do této funkce ustaven.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že datum, kdy žalovaný jako jednatel úpadkyně předal bývalému správci konkursní podstaty podklady a vysvětlení uvedená v §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 30. dubna 2000, nebylo v řízení blíže zjištěno (odvolací soud učinil skutkový závěr, že se tak stalo v průběhu října 1998).
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z tohoto pohledu je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná otázka délky a běhu promlčecí doby, neboť touto otázkou se sice odvolací soud zabýval, ale nezaložil na ní své potvrzující rozhodnutí (stejně jako na ní nezaložil soud prvního stupně rozhodnutí zamítavé), když dospěl k závěru, že k promlčení případného nároku uplatněného v žalobě nedošlo.
Závěr odvolacího soudu o tom že, nevymáhal-li žalovaný pohledávky společnosti soudně, neporušil povinnost náležité péče, neboť byl jako jednatel úpadkyně oprávněn rozhodnout, jak při jejich vymáhání postupovat a že jeho odpovědnost za takové rozhodnutí vylučuje to, že pohledávky řádně uplatňoval mimosoudní cestou a následně je sepsal a soupis předal správci konkursní podstaty, pak založit přípustnost dovolání nemůže proto, že vychází ze skutkových okolností projednávané věci a je významný jen pro věc samu – postrádá tedy potřebný judikatorní přesah.
Uvedený závěr není ani v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že rozhodnutí o postupu při vymáhání pohledávek společnosti je součástí obchodního vedení společnosti a patří tedy do působnosti jejího jednatele. To však jednatele nezbavuje odpovědnosti za škodu vzniklou společnosti v důsledku toho, že jeho rozhodnutí ohledně způsobu vymáhání pohledávek bude v rozporu s povinností náležité péče. Odvolací soud se však zabýval i tím, zda žalovaný takto společnosti škodu nezpůsobil a uzavřel, že tomu tak nebylo, neboť poté, co pohledávky společnosti řádně uplatňoval vůči dlužníkům společnosti mimosoudně, předal jejich soupis správci konkursní podstaty, na kterého v důsledku prohlášení konkursu přešlo právo pohledávky vymáhat třeba i soudní cestou. Tento závěr odvolacího soudu shledává dovolací soud správným. Přitom dovolatel ani netvrdí, že by v té době již byly pohledávky promlčeny či se staly jinak nevymahatelnými.
Výhrady dovolatele zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění o tom, že žalovaný zaplatil telefonní poplatky na základě zmocnění správce konkursní postaty a námitky týkající se pochybení žalovaného spočívající v tom, že plnil bezesmluvně a nezajistil doklady o poskytnutém plnění, vytýkají soudům obou stupňů které dospěly k opačnému závěru, nesprávnost skutkových zjištění a jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není, stejně jako není použitelná námitka vady řízení spočívající v tom, že soudy nezjišťovaly, kdy předal žalovaný správci konkursní podstaty podklady a vysvětlení uvedená v §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu