ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3153.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3153/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Centrum služeb Chrudim s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, identifikační číslo 27163326, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalované K V A T R O Chrudim s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Na Okrouhlíku 577, PSČ 530 03, identifikační číslo 64824683, zastoupené JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou, se sídlem v Brně, Foltýnova 37, PSČ 635 00, za účasti S. D., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, o vyklizení nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 75/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č. j. 11 Cmo 243/2007-951, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č. j. 11 Cmo 243/2007-951, se - s výjimkou části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek ze dne 5. března 2007, č. j. 40 Cm 75/2002-625, jímž Krajský soud Hradci Králové zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I.), uložil žalované, aby vyklidila ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) a vyklizené je žalobkyni předala ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Tehdejší vlastníci sporných nemovitostí Z. M. a L. P. je pronajali žalované nájemní smlouvou ze dne 1. ledna 1996, ve znění dodatku ze dne 15. ledna 1997 (dále též jen „nájemní smlouva“). Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu do 31. prosince 2019 a nájemné bylo zaplaceno předem.
2) Správkyně konkursní podstaty úpadkyně AUTOCENTRUM s. r. o. (dále též jen „správkyně“) sepsala sporné nemovitosti (ve vlastnictví Z. M. a L. P.) dne 14. září 2000 do konkursní podstaty úpadkyně postupem podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
3) Dne 21. prosince 2000 uzavřela správkyně se žalovanou druhý dodatek k nájemní smlouvě, jímž vyslovila souhlas s uzavřením podnájemní smlouvy k části sporných nemovitostí.
4) Přípisem ze dne 20. února 2001 správkyně vypověděla nájemní smlouvu a vyzvala žalovanou, aby sporné nemovitosti vyklidila. Výpověď byla žalované doručena dne 27. února 2001.
5) Správkyně sporné nemovitosti zpeněžila a jejich vlastnicí se stala stávající žalobkyně.
Na takto ustaveném základě - maje závěr soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy za nesprávný - odvolací soud posuzoval, zda správkyni svědčilo právo ukončit nájemní vztah výpovědí nájemní smlouvy a dospěl k závěru, že tomu tak je.
V projednávané věci sice podle odvolacího soudu nelze aplikovat ustanovení §14 odst. 3 ZKV, neboť nájemní smlouvu uzavřela osoba odlišná od úpadkyně, nicméně oprávnění správkyně nájemní smlouvu vypovědět plyne z ustanovení §18 odst. 3 a §27 odst. 5 ZKV. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že je-li nemovitost pojata do soupisu a vlastník se zápisem souhlasil, má správkyně právo a současně povinnost s nemovitostí nakládat, a tedy i hospodařit s ní s odbornou péčí. Ta zahrnuje nejen možnost nemovitost pronajímat, ale i dávat výpověď z nájmu a požadovat její vyklizení. V dané věci byla nájemní smlouva uzavřena na 22 let s tzv. „předplaceným nájemným“ na uvedenou dobu. Připustit stav, kdy správkyně nemá právní prostředek spočívající ve výpovědi takové nevýhodné smlouvy, znehodnocující nemovitost z hlediska jejího zpeněžení, by podle odvolacího soudu bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání.
Neshledávaje opodstatněnými ani námitky žalované, týkající se nepřesnosti žalobního petitu (maje jej za dostatečně určitý a vykonatelný), nedostatku věcné příslušnosti krajských soudů (odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2002, č. j. Ncp 2798/2001-22, jímž byla otázka věcné příslušnost „konečným způsobem“ vyřešena) a podjatosti soudkyně soudu prvého stupně (zdůrazňuje, že procesní postup a věcná správnost rozhodnutí důvodem podjatosti být nemohou), odvolací soud uzavřel, že žalobkyni svědčí žalobou uplatněný nárok na vyklizení sporných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda „správce podstaty může vypovědět nájemní smlouvu podle ustanovení §14 odst. 3 (nyní odst. 5) ZKV, pokud účastníkem této nájemní smlouvy nebyl úpadce, a zda je možné v takovém případě vycházet z ustanovení §18 odst. 3 a §27 odst. 5 ZKV. Tedy, zda právo i povinnost správce podstaty nakládat s nemovitostí sepsanou v konkursní podstatě na základě ustanovení §27 odst. 5 ZKV dává správci možnost dát výpověď z nájemní smlouvy, jejímž účastníkem nebyl úpadce“.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož oprávnění správkyně vypovědět nájemní smlouvu uzavřenou původními vlastníky plyne z ustanovení §18 odst. 3 a §27 odst. 5 ZKV, považuje dovolatelka za nesprávný, majíc za to, že označená ustanovení umožňují správkyni toliko „realizovat zpeněžení podstaty“. Z ustanovení §14 odst. 3 ZKV pak správkyni právo vypovědět nájemní smlouvu neplynulo proto, že ji neuzavřela úpadkyně.
Dovolatelka zdůrazňuje, že uzavřela platnou nájemní smlouvu na dobu určitou (do 31. prosince 2019) a na celou dobu zaplatila předem nájemné ve výši 4,600.000,- Kč. Důvod pro stanovení její povinnosti pronajaté nemovitosti vyklidit tak „nemůže být dán“.
Zásadně právně významnou pak shledává dovolatelka i otázku „pasivní legitimace ve vyklizovací žalobě k nemovitostem, které dovolatelka nikdy neužívala, ani neužívá, a přesto jí je stanovena povinnost je vyklidit“.
K tomu poznamenává, že soud prvního stupně jí uložil vyklidit i nemovitosti, které neměla pronajaty a které nikdy neužívala a odvolací soud toto pochybení nenapravil, ač na ně poukazovala.
Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nepřerušil řízení v projednávané věci, ačkoliv vlastnické právo žalobkyně ke sporným nemovitostem bylo zpochybněno v samostatně probíhajících sporech.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Jelikož odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, podle něhož správkyně mohla vypovědět nájemní smlouvu podle ustanovení §14 odst. 3 ZKV, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným posouzení otázky, zda tak správkyně mohla podle označeného ustanovení učinit.
Nejvyšší soud však přesto shledává dovolání přípustným, neboť odvolací soud vyřešil otázku oprávnění správkyně vypovědět nájemní smlouvu v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §18 odst. 3 ZKV jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
V této podobě platila citovaná ustanovení ke dni soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty výše označené úpadkyně (14. září 2000) a do zrušení zákona o konkursu a vyrovnání (ke dni 31. prosince 2007) zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznala změn (s výjimkou pro spor nerozhodné změny třetí věty ustanovení §27 odst. 5 ZKV, kde bylo slovní spojení „jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem“ nahrazeno s účinností od 25. října 2000 spojením „ve veřejné dražbě“).
Z citovaných ustanovení plyne, že zařazením věci ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od úpadce) do soupisu majetku konkursní podstaty přechází oprávnění s ní nakládat, jež svědčí vlastníku, na správce konkursní podstaty. Sama o sobě však tato ustanovení žádná další (zvláštní) oprávnění správce konkursní podstaty ve vztahu k nakládání se sepsanou věcí nepostulují a správci konkursní podstaty tudíž nedávají více práv, než má vlastník.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že správkyně měla v důsledku soupisu pronajatých nemovitostí právo nájemní smlouvu vypovědět zásadně pouze tehdy, jestliže takové právo svědčilo vlastníkům těchto nemovitostí, případně tehdy, plynulo-li takové právo výlučně správkyni z některého zákonného ustanovení (zejména z některého ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání).
Opřel-li odvolací soud svůj závěr o oprávnění správkyně vypovědět nájemní smlouvu pouze o ustanovení §18 odst. 3 a §27 odst. 5 ZKV, bez ohledu na to, zda by tak mohl - nebýt soupisu - učinit vlastník (jehož právo s nemovitostmi nakládat přešlo v důsledku soupisu na správkyni), aniž by uvedl jakékoliv ustanovení, jež takové právo zakládá přímo správci konkursní podstaty, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Chybná v těchto souvislostech byla i argumentace, na jejímž základě odvolací soud vyloučil možnost aplikace §14 odst. 3 (nyní odst. 5) ZKV.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že i tam, kde byla pronajatá věc ve vlastnictví třetí osoby sepsána do konkursní podstaty úpadce postupem podle §27 odst. 5 ZKV, se na takovou věc pohlíží pro konkursní účely jako na úpadcův majetek, od čehož se odvíjí i právo správce konkursní podstaty inkasovat nájemné (z již uzavřených nájemních smluv) do konkursní podstaty úpadce nebo věc pronajmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proč by tato metoda výkladu účinků soupisu měla být opuštěna právě při interpretaci §14 odst. 3 (nyní odst. 5) ZKV, se z napadeného rozhodnutí nepodává. Dozajista přitom nelze vystačit s argumentem, že to nebyl úpadce, který nájemní smlouvu uzavřel (srov. k tomu i argumentaci ustanovením §680 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, obsaženou v důvodech posledně označeného rozsudku Nejvyššího soudu.
Opodstatněná je i další námitka dovolatelky. Jak plyne z obsahu nájemní smlouvy, byly žalované pronajaty pozemky parc. č. 1753/3 a 1753/12 a budovy nacházející se na pozemcích parc. č. 3567/2 a parc. č. 3567/1, vše v katastrálním území a obci Chrudim.
Rozsudkem soudu prvního stupně (potvrzeným napadeným rozhodnutím) bylo žalované uloženo vyklidit i pozemky parc. č. 3567/1, 3567/2, 4477/1, 4477/2, 1753/3, 1753/9, 1753/10 a 1753/13, v katastrálním území a obci Chrudim, aniž by soudy uvedly, o jaké skutečnosti opírají pasivní věcnou legitimaci žalované.
I v tomto směru je tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
Vadou, kterou dovolatelka spatřuje v nepřerušení řízení z důvodu vymezeného v ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., řízení zatíženo není. Označené ustanovení neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje. Závisí na jeho uvážení, zda tak učiní s ohledem na okolnosti konkrétního případu,.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu