ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3167.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3167/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxemburg), No 11 S. A., se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L - 1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo 40522610, zastoupené JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Českomalínská 516/27, PSČ 160 00, 2/ T - Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, PSČ 149 00, identifikační číslo 64949681, 3/ JUDr. J. V., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci, identifikační číslo 47309113, zastoupenému Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, PSČ 415 01, 4/ Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo 41197518, 5/ ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, PSČ 110 00, 6/ ČEZ Prodej, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, identifikační číslo 27232433, 7/ EMKO a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Havlíčkově Brodu, Havířská 449, PSČ 580 01, identifikační číslo 60916613, 8/ České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, PSČ 225 08, identifikační číslo 00006963, 9/ městu Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, PSČ 530 21, identifikační číslo 00274046, 10/ České republice - Finančnímu úřadu v Pardubicích, se sídlem v Pardubicích, Hronovická 2700, PSČ 531 15, o zaplacení částky 586.950,27 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 44 Cm 92/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2007, č. j. 3 Cmo 4/2007-396, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a sedmou žalovanou zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 44 Cm 92/2005-331, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči první žalované zaplacení částky 563.155,06 Kč, vůči druhé žalované částky 447,49 Kč, vůči třetímu žalovanému zaplacení částky 318,19 Kč, vůči čtvrté žalované zaplacení částky 2.144,10 Kč, vůči páté žalované zaplacení částky 752,94 Kč, vůči šesté žalované zaplacení částky 863,99 Kč, vůči sedmému žalovanému (tehdy Ing. Miloši Bartošovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně EMKO a. s. „v likvidaci“) zaplacení částky 633,22 Kč, vůči osmé žalované zaplacení částky 3.730,34 Kč, vůči devátému žalovanému zaplacení částky 10.610,32 Kč a vůči desáté zaplacení žalované částky 606,76 Kč (bod I. výroku); a rozhodl o nákladech řízení (body II. až IV. výroku).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze odmítl jako nepřípustné (odkazuje na ustanovení §202 odst. 2 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odvolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti té části prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla žaloba zamítnuta vůči druhé, třetí, páté, šesté a desáté žalované, jakož i vůči sedmému žalovanému (první výrok). Dále na základě téhož odvolání potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části prvního výroku, jíž byla zamítnuta žaloba proti první, čtvrté a osmé žalované a devátému žalovanému, a zrušil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že žalobkyně měla pohledávku za I. B., zajištěnou zástavním právem váznoucím na nemovitostech ve spoluvlastnictví A., M., M., M., P.a S. B. a L. D. (dále jen „zastavené nemovitosti“), na kterých současně vázlo i zástavní právo zajišťující pohledávku první žalované za úpadkyní K. B. Dále přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyně měla tuto pohledávku uplatnit v konkursu vedeném na majetek K. B., do jejíž konkursní podstaty byly zastavené nemovitosti sepsány. Jestliže tak neučinila, „nemá již možnost toto právo uplatnit proti těm věřitelům (žalovaným), kteří své pohledávky v konkursním řízení řádně uplatnili, jejichž pohledávky byly zjištěny a podle rozvrhového usnesení poměrně uspokojeny“.
K argumentaci žalobkyně závěry zformulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud uzavřel, že v označené věci byly řešeny formou žaloby z lepšího práva nároky „opomenutého vlastníka v konkursu zpeněženého majetku; o takovou situaci však v projednávané věci nejde“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - a to výslovně proti všem jeho výrokům - podala žalobkyně dovolání, uplatňujíc dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkurs vedený na majetek společnosti EMKO a. s. v likvidaci byl zrušen (po splnění rozvrhového usnesení) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2008, č. j. 40 K 39/2005-134, které nabylo právní moci 11. července 2008. V důsledku toho se účastnicí dovolacího řízení stala (bez dalšího) společnost EMKO a. s. v likvidaci. Ta byla posléze (k 6. lednu 2009) vymazána z obchodního rejstříku, a ztratila tak právní (§68 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) i procesní (§19 o. s. ř.) subjektivitu. Jelikož zde není žádného právního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §107 odst. 5 o. s. ř. (ve spojení s §243c o. s. ř.) ve vztahu mezi žalobkyní a sedmou žalovanou dovolací řízení zastavil.
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí (jímž bylo odvolání částečně odmítnuto jako nepřípustné) a proti té části druhého výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke čtvrté a osmé žalované a devátému žalovanému a rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání „objektivně“ nepřípustné (srov. k tomu pro rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1050/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2005, pod číslem 57, pro náklady řízení usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pro rozhodnutí o nároku nepřevyšujícím 20.000,- Kč ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.). K výkladu ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. se přitom dodává, že pro závěr o jeho užití je určující, že příslušný nárok nepřevýšil zákonem stanovený limit ve vztahu k jednotlivým (výše označeným) žalovaným, kteří mají v řízení postavení samostatných společníků a vůči nimž jsou (od počátku byla) jednotlivá plnění uplatňována žalobou samostatně.
V části, v níž dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však - oproti svému mínění – nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se postavením „nekonkursního“ věřitele, jehož pohledávku za osobním dlužníkem zajišťuje zástavní právo váznoucí na nemovitostech, které byly sepsány postupem podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jenž není osobním ani zástavním dlužníkem „nekonkursního“ věřitele, zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že pohledávka takového věřitele se považuje za přihlášenou do konkursu (v němž také musí být postupem dle §21 a násl. ZKV přezkoumána) a na jeho postavení se (s jistými korekcemi) analogicky aplikuje ustanovení §28 ZKV.
Má-li takový zástavní věřitel v pořadí první zástavní právo na věci, která není majetkem osobního dlužníka v konkursu, může se domáhat i vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty vylučovací žalobou dle §19 odst. 2 ZKV. Předpokladem úspěšnosti takového postupu však je, že v řízení o vylučovací žalobě bude prokázáno, že předpokládaný čistý výtěžek zpeněžení zástavy nepřevýší zajištěnou pohledávku tohoto zástavního věřitele (a musel by mu být celý vydán i v konkursním režimu).
V rozsudku ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4857/2008 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud uvedené závěry doplnil tak, že dojde-li v mezidobí ke zpeněžení zástavy v rámci konkursu a domáhá-li se „nekonkursní“ věřitel vyloučení části výtěžku zpeněžení, připadající na jeho zajištěnou pohledávku, není důvodu vázat úspěšnost vylučovací žaloby na shora vymezenou podmínku. Bude-li takové žalobě vyhověno, nastane stejná situace, jako kdyby byla část výtěžku zpeněžení zástavy připadající na zajištěnou pohledávku vyplacena „nekonkursnímu“ věřiteli v rámci konkursu postupem podle ustanovení §28 ZKV.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně vycházely z názoru, že „nekonkursní“ věřitel v postavení dovolatelky musí svoji pohledávku do konkursu přihlásit, přestože úpadce není jeho osobním ani zástavním dlužníkem. Tato nepřesnost však nemá vliv na správnost závěru, podle něhož dovolatelka poté, co své právo uplatnila u správce konkursní podstaty úpadkyně K. B., který ji odmítl v konkursu uspokojit, měla nadále prosazovat své právo na vydání výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí v konkursu vedeném na majetek K. B. Jako věřitelce pohledávky, která se považovala (měla považovat) za přihlášenou, jí typově náležela především obrana formou odvolání proti rozvrhovému usnesení; to však nepodala.
Jestliže tak neučinila, vycházejíc z nesprávného názoru (prezentovaného i v dovolání), podle něhož nebyla účastnicí konkursního řízení a jestliže se ani nedomáhala vyloučení zastavených nemovitostí (případně výtěžku jejich zpeněžení) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně K. B., nemůže již své právo prosadit formou žaloby z lepšího práva proti těm věřitelům, jejichž pohledávky byly v konkursu řádně přihlášeny, zjištěny a z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí (poměrně) uspokojeny. Takový postup by odporoval smyslu a účelu úpravy konkursního řízení (srov. mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, žalobu z lepšího práva nemá dispozici zajištěný věřitel, který své právo v konkursu uplatnit mohl a měl.
Důvod připustit dovolání podle §238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neshledal a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a ostatním účastníkům řízení náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu